Újezdský rybník

Stejně tak jako u blízké Bohumilče, i zde byl nejprve založen rybník, a to na stejném toku – Bohumilečském potoce. I o něm se v díle „Zeměpisný lexikon ČSR. Vodní toky a nádrže“ od Vladimíra Vlčka, Jaroslava Kestřánka, Huberta Kříže, Stanislava Novotného a Jana Píšeho z roku 1984 mnoho nedočteme: „Újezdský rybník v okr. Pardubice na sz. okraji Újezda, 31 ha, průtočný na Bohumilečském p., rybochovný.“

Protože však od jeho zřízení docházelo k častým pytláctvím, byla zde zřízena chalupa pro rybničního hlídače, jež později obdržela čp. 1 a nacházela se přímo nad samotným rybníkem. Jinak jsou počátky této vodní plochy obestřeny hávem tajemství, neboť nejdou doložit listinně a zůstávají tak jen v podobě různých teorií a dohadů. Podle všeho byl tento rybník založen benediktinským klášterem v Opatovicích nad Labem, který však byl roku 1421 husity dobyt a vypálen. Následně si jeho majetky přivlastnil Diviš Bořek z Miletínka a za své zásluhy mu byly rovněž 21. září 1436 zapsány králem Zikmundem Lucemburským, čímž se také Újezdský rybník stal součástí panství Kunětické hory.

V roce 1460 náležel k majetku Soběslava z Miletínka a z Pardubic, který 11. listopadu téhož roku zastavil svou tvrz Osice s poplužním dvorem a příslušenstvím Burjanovi, Zdeňkovi a Mikulášovi bratřím Trčkům z Lípy. V tomto dokumentu se totiž praví: „A v té sumě již jmenované postúpil sem jim a mocí listu tohoto postupuji tvrze své Osic s dvorem poplužním i s poplužím i s tiem se vším, což k tomu od stara dávna dvoru příslušie, a k tomu vsí dole psaných, zejména Osic při té tvrzi a dvoru ležície i s vinnicí u téhož dvoru ležící, Osiček vsi celé, Poli[s] vsi celé, Křičeně vsi celé, v Dobřenicích tři člověky a což já tu mám, Lhotky u Blatníka vsi celé, Blatníka i s přievozem vsi celé i s těmi rybáři, kteříž jsú ve Lhotce a v Blatníce, a Labem, kteréhož oni požívají, i s těmi úroky, kteříž jsú na nich z toho Labe, vsi celé Rokytna, Borku vsi celé, Újezda vsi celé, Bohomilče vsi celé, Dražkova vsi celé, Dřieče vsi celé, Bukoviny vsi celé i s rybáři, kteříž v Bukovině a v Dříči jsú, i s Labem, kteréhož oni užívají, i s poplatky na nich, kteréž z toho Labe platie, s úroky, s poplatky, s robotami, s kury, s uospy, s vajci, s dědinami ornými i neornými, s lukami, s pastvami, s pustinami, s potoky, s lesy, jmenovitě les Trávník a Dehetník, s háji, s chrastinami, i se vším plným panstvím i s kostelními poddacími, i se všemi sumami i se vším příslušenstvím, co k tvrzi, k dvoru a vsem svrchu jmenovaným od staradávna příslušie, tak jakož sem sám držal, sobě ani žádnému nic tu nepozuostavuje, se všemi puožitky a užitky, kterýmiž by koli jmeny mohly jmenovány býti, i s rybníky dole psanými, zejména rybník Oujezdecký, rybník Bohomilecký, rybník Borkovský a rybníček ten pod Osici.“

Později byl rybník v držení knížete Jindřicha, syna Jiřího z Poděbrad, který však nebyl dobrým hospodářem a své majetky prodal 8. ledna 1491 Vilému z Pernštejna na Helfenštejně, jenž za kunětickohorské zboží zaplatil 3 000 kop grošů. Nedlouho poté byla opravena hráz rybníka, o níž se dlouhou dobu nikdo nestaral, a to nejspíše v souvislosti s jeho rozšířením, protože 27. června 1496 se dohodla vrchnost s Ondřejem z Bukoviny na tom, že za jeho louky, jež byly zatopené Újezdským rybníkem, mu byly náhradou věnovány louky u Vysoké nad Labem. V roce 1588 náležel Újezdský rybník mezi 56 panských „rybníků plodových na tření nasazených“ a bylo do něj dáváno 12 kop ryb.

Během staletí své existence způsoboval rybník řadu škod místním i okolním hospodářům, protože zatopoval jejich pozemky a vrchnost se je mnohdy snažila odškodnit, i když se tomu tak dělo až, když nebylo zbytí. Obdobně tomu bylo i v případě toho, když se panstvo rozhodlo rybník rozšířit. Registra rybničná z let 1507 a 1509 uvádí ohledně Újezdského rybníka toto:

„Oujezd ves.

Jakož Oujezdeckým jest v uobci jich na Svinské rybník udělán, jest toto miesto veliké, co topí a co ještě topiti bude, i jest jim za to oddána louka od rychty Bukovské, a té majie požívati až po vodu rybníka Bukovského, a staré pustiny, tak řečené Lesu, jsú jim přidány vedle Mikšova až k Bohumileckým.

Srchovskému odtudž, jakož louka zatopena a dvoje hony role, dána jemu jiná louka a dvoje hony role v staré pustině. A přijal za své.“

Na přelomu 18. a 19. století docházelo k trvalému nebo přechodnému rušení mnoha vodních ploch, protože rybniční hospodářství nepřinášelo takový zisk jako v předchozích letech. Rybníky Újezdský a Bohumilečský však měly štěstí a toto období přečkaly ve své původní podobě, což můžeme zjistit např. z mapy I. vojenského mapování ze 2. poloviny 18. století a ze seznamu rybníků panství pardubického, který byl vyhotoven 30. června 1793. Tehdy bylo na pardubickém panství 213 rybníků. Jejich počet však nadále klesal, neboť roku 1827 jich bylo pouze 158, ale oba výše zmíněné rybníky existovaly i nadále. Stejně tak je rybník zaznamenaný v indikační skice obce Újezda z roku 1840, kterou vyhotovil adjunkt 2. třídy František Růžička a geometr 4. třídy Franz Wenk. Ve III. vojenském mapování ze 70. let 19. století je však Újezdský rybník uváděn jako periodicky napouštěný a vypouštěný. Jednalo se o tzv. letnění, kdy byl rybník jednou za několik let vypuštěn a na jeho dně se zpravidla jeden rok pěstovaly zemědělské plodiny, případně sloužil jako pastvina. K tomu musíme ještě dodat to, že podle lidových podání mělo být ještě v 19. století na katastru Újezda, Borku a Bohumilče 11 rybníků, jež byly propojené strouhou. Z toho můžeme uvažovat, že tuto spojnici měli na svědomí již Pernštejnové, a to s ohledem na Opatovický kanál na opačném břehu Labe.

Krátce před 1. světovou válkou měl rybník celkovou plochu 43,5683 ha, z nichž 35 ha byla zavodněná část. Při započetí pozemkové reformy se přemýšlelo zda má být ponechán rybničnímu hospodaření nebo ho nechat vypustit a rozparcelovat. Drobní zemědělci si dokonce podali přihlášky o příděl půdy z něho. Naštěstí zvítězil rozum a rybník přetrval. Pouze roku 1925 byly dokončeny práce na odvodnění pozemků na severní straně rybníka. Tržby z něj však nebyly tvořeny pouze rybami, ale neopomenutelným byl rovněž prodej bednářského rákosu. Nejprve byl nabízen veřejnou soutěží, ale ve 30. letech 20. století bylo usneseno, aby byl prodáván z volné ruky. V roce 1933 ho takto zakoupil J. Havlíček z Rokytna. Na přelomu 40. a 50. let 20. století však byl rybník zanesen bahnem tak, že jeho zavodněná část dosahovala jen větší poloviny původního stavu, což můžeme vidět např. na vojenské topografické mapě v měřítku 1 : 10 000 z roku 1959.

V současné době se uvádí, že je součástí intenzivního chovu ryb (kapra) jako komorový rybník s pravidelným každoročním výlovem počátkem jara, má rozlohu 28,4 ha, celkový objem 310 a retenční objem 157 tisíc m3 a jeho vlastníkem je Rybniční hospodářství, s. r. o. z Lázní Bohdaneč. Spolu s Bohumilečským rybníkem je významnou ornitologickou oblastí, jež byla vyhledávána různými odborníky již od 20. let 20. století. Jako zajímavost můžeme uvést, že se na něm od 11. května 1979 zdržoval po dobu 14 dnů plameňák, o čemž tehdy psal i deník „Pochodeň“ a časopis „Živa“. V každé zmínce však byl vydáván za jiný druh, takže jsme si mohli přečíst, že tu přebýval plameňák chilský, růžový nebo karibský. Kým byl, to ví jen ten plameňák sám, ale stal se velkou tehdejší atrakcí pro celé okolí, kdy ho lidé fotografovali i filmovali. Více o rybníku lze nalézt zde: http://www.vcpcso.cz/bohumilecsky-a-ujezdsky-rybnik/.