Učitel Athanas Kopecký a pěstování moruší v Hradci Králové

Když jdeme od Fišerovy prádelny směrem k Hučáku, nemůžeme si nepovšimnout několika stromů, jež jsou vždy v červnu až červenci atakovány ptactvem kvůli chutným plodům. Když si někdo z nich utrhne, mnozí se diví, co dělá, protože tento ovocný druh je u nás prakticky pozapomenutý a všeobecně již neznámý, pokud nejde o profesionální zahradníky, ovocnáře či některé náruživé zahrádkáře. Jedná se totiž o morušovník bílý (byl zde zkoušen též teplomilnější morušovník černý, ale pouze ve stádiu pokusů), jehož pěstování sem zanesl učitel Athanas Kopecký, dnes již rovněž málo známá postava královéhradecké historie, a protože i na internetu o něm mnoho není, dovolil jsem si ho v několika odstavcích připomenou, aby i takováto osobnost nebyla pozapomenuta.

Narodil se 2. května 1812 v Křenovicích u Ledče nad Sázavou, kde byl jeho otec učitelem. Po dokončení hlavní školy v Kutné Hoře vystudoval učitelský ústav tamtéž a roku 1829 obdržel vysvědčení způsobilosti jako hlavní učitel v Praze. Po pětiletém působení v Kutné Hoře se stal druhým učitelem na tzv. podreálce v Příbrami (v letech 1840-1853), kde získal velkých zásluh názorným vyučováním a opatřováním moderních učebních pomůcek pro fyziku a zvelebením sbírky přírodnin. Peníze tehdy opatřil zavedením loterie, jež vynesla přes 2 000 zl. a z darů různých příznivců. Po rozšíření zkoušek v roce 1852 byl jmenován následujícího roku učitelem na nižší reálce v Hradci Králové, kde svého času žil spolu s budoucím spisovatelem Ignátem Herrmannem, který na něj vzpomíná ve svých „Blednoucích obrázcích“, že na něj rodičům často žaloval.

Vedle horlivé péče o svěřenou mu školu a své žáky, za což byl oceněn roku 1870 zvláštním pochvalným dekretem, obracel pozornost k zvelebení hospodářských poměrů a s velkým nadšením se zasazoval o zavedení pěstování moruší a bource morušového v Čechách. Z jeho podnětu byla založena hedvábnická jednota, jejímž místopředsedou zůstal až do své smrti. Dokazuje to rovněž pozvánka, která vyšla v tehdejším tisku:

„Pozvání k schůzi přátel hedbávnictví na sobotu dne 21. března t. r. o 1. hodině odpoledne v měšťanské besedě v Hradci Králové.

Skvělé výsledky, jichž docíleno chovem bourců na mnohých místech v Čechách, ve Slezsku, v Korutanech a jinde, vyzývají každého, komu záleží na zavedení nové výroby a tím i na otevření nových pramenův blahobytu ve vlastech našich, abychom sjednotili se k rozmnožení oněch výsledků v krajině naší v celek řádně upravený, jehož tím více potřebí, čím jistější jest zdar účele jeho a čím větší se stává nutnost rozmnožovati výtěžek prácí lidských. K společnému uvážení této pravdy vypisuje se schůze, která má za

Předmět:

1. Založení jednoty hedbávnické v Hradci Králové.“

2. Čtení stanov v hlavních rysech úředně ztvrzených.

3. Zapisování členův a skládání 1 zl. ročního příspěvku.

4. Volbu výboru, předsedy, místopředsedy, jednatele, pokladníka a ředitele morušové zahrady.

V Hradci Králové dne 7. března 1863.

Athanas Kopecký ve jmenu přátel hedbávnictví.

Právě díky němu se Hradec Králové stal ohniskem a východištěm snah o zavedení a zdomácnění hedvábnictví v Čechách, zejména poté, kdy obdržel povolení k vysazování moruší na hradbách. V tomto oboru mu byl největším přítelem českoskalický řídící učitel Josef Kolisko, který se zasloužil ve svém městě i jeho okolí o výsadku několika set morušovníků. Jako zajímavost ohledně Athanase Kopeckého a České Skalice musíme ještě uvést, že do prusko-rakouské války roku 1866 nacházel zvláštní zalíbení v Malé Skalici, kde na dvoře starobylé Michálkovské hospody stávala jako dub veliká a silná moruše. Tento strom, jenž shořel se starobylou dřevěnou hospodou v den bitvy u České Skalice, velmi obdivoval a prohlašoval jí za největší a nevídaný morušovník v Čechách a pátral po zprávách, kdy a jak se do obce dostal.

Nejznámější jeho činností ohledně pěstování moruší bylo založení jejich sadu v úpadu mezi vilami při Orlici a později na Pražském Předměstí u Hradce Králové, který byl nazván jako „Morušovka“. Stalo se tak někdy na konci 60. let 19. století, přesné datum není známo, ale v roce 1866 se o ní již píše toto: „Přede vším má jednota již dosti prostrannou (přes dva korce výsevu) a řádně uspořádanou zahradu ku pěstování moruší (morušovku), která i slušným vysokým plotem z tyčí ohražena a nad vchodem tabulí: „Morušovka hedbávnické jednoty v Hradci Králové“ opatřena jest. Zakoupena byla na akcie po 5 zl. za 640 zl. r. č. V zahradě té, kteráž vůbec velmi dobře a přiměřeně vzdělána jest, se chová na 30.000 dvouaž tří- i více-letých morušových sazenic, a to hlavně pro členy jednoty, aby se jim dostalo starší a silnější sadby. Mimo to jest tu od lonska asi 50.000 semenáčků, kteréž přese všecky překážky minulého leta suchého předce velmi pěkně se zdařily a vzrostly. Též tu jest na prodej několik tisíc sazenic pajasanových ku pěstování housenky pajasanové. Rovněž založeny jsou v zahradě skupeniny dubové ku pěstování dubové housenky. Aby zahrada lepšího vzhledu dostala, jakož i aby výloh za plot budoucně se ušetřilo, založen kolem zahrady plot morušový a pajasanový.“ Později se na tomto místě nacházela zahrada ředitele královéhradecké měšťanské školy dívčí Josefa Kulíře, který se zasloužil se svými ovocnými školkami o rozvoj českého ovocnictví a pomologie. Za svoji činnost byl později Kopecký zván jako „český hedvábník“. Neopominutelnou je i jeho účast na hedvábnických sjezdech (ve Vídni roku 1868) a výstavách, kde získal řadu ocenění (pochvalný list a odměna ve výši 1 dukátu z hospodářské výstavy v Pardubicích v roce 1863, pochvalný list z výstavy v Paříži roku 1867, velká stříbrná medaile z výstavy v Praze v roce 1867).

Již v Příbrami se nejvíce staral o drobný lid a chudinu, což korunoval tím, že byl spoluzakladatelem zdejší opatrovny (sbíral peníze a vedl účty). Jeho přičiněním zde bylo získáno mnoho členů pro Matici českou a došlo i k založení místního ochotnického divadla. Z tohoto důvodu byl pronásledován a hmotně poškozován tehdejším germanizátorem, školním radou Mareschem, který přímo nesnášel jeho vlastenecké přesvědčení. V Příbrami byl Kopecký též desátníkem u národní gardy. Neúnavně a obětavě pořádal po Čechách hospodářské přednášky, ale jeho činnost vzrostla až po příchodu do Hradce Králové, kde si padl do oka s pokrokovým hrabětem Janem Harrachem. S jeho přispěním a pomocí založil ve městě Hospodářský spolek. Naopak spolu s továrníkem V. F. Červeným a profesorem Kristianem Stefanem ustavil divadelní ochotnický spolek. Staral se o vzdělání řemeslného dorostu v nedělní pokračovací škole, pro níž získával peněžité podpory a daroval řadu svých knih. Bohoslovcům v semináři zase přednášel zcela zdarma o hospodářských otázkách. Úspěšně vedl při královéhradecké reálce botanickou zahradu a zabýval se i včelařstvím.

Kromě toho pilně přispíval do Kodymových hospodářských novin a mnohá hospodářská pojednání vydal rovněž knižně. Nejznámějším z nich je spis „O pěstování moruší a chovu bourců. Podle Hüttra a Hlavy sestavil a vydal“ (2. vydání 1861, přičemž třetina z jeho výnosu byla určena pro oběti požáru v Trutnově). Roku 1863 byl císařovnou Alžbětou vyznamenán za zásluhy v hedvábnictví briliantovou jehlicí a lichotivým přípisem a v roce 1871, krátce před svou smrtí, velkým stříbrným pohárem od hedvábnické jednoty. Byl rovněž čestným členem řady hedvábnických jednot i jiných hospodářských či kulturních spolků. Zemřel 13. září 1871 v Hradci Králové a pohřben byl na hřbitově v Kuklenách.

Ale zpět k samotným moruším. Z daleké Asie se dostaly ve středověku do jižních států Evropy a rovněž do Francie. První zmínku o těchto stromech u nás máme z roku 1749, kdy 2 Italové začali vysazovat moruše kolem pražských hradeb. Jednalo se o majora zeměměřičství Karla Cremeriho a divadelního podnikatele Giovanniho Battistu Locatelliho a jelikož hedvábnictví přinášelo kromě peněz různé nové obzory, začalo se šířit dále po českých zemích. Do Hradce Králové a jeho blízkého okolí byly tyto stromy dovezeny až díky výše zmíněnému Athanasi Kopeckému a všeobecné známosti si vydobyly jeho mnohokrát zmenšenou "Morušovkou" na pomezí Hradce Králové a Pražského Předměstí, přičemž jednu z dalších morušových školek jsme mohli nalézt ještě na levém břehu Orlice.

Bohužel jeho smrt přivodila, že celé hedvábnictví a s ním spojené pěstování moruší uvázlo na mrtvém bodě, a to v období, kdy se vlastně mělo teprve úspěšně rozvíjet. Nebyl totiž nikdo takový, kdo by kráčel v jeho šlépějích a vytrvale by působil v tomto směru, a tak i sama moruše časem ustoupila jiným stromům a ani ne po 40 letech od Kopeckého smrti se nad oběma obory skoro uzavřela hladina všeobecného zájmu a byly postupně téměř úplně pozapomenuty. Pěstování moruší bylo totiž nahrazeno ovocnictvím, které propagoval, zdokonalil a zušlechtil výše zmíněný pomolog a řídící učitel Josef Kulíř, jehož jméno dnes něco říká rovněž jen některým pamětníkům. Zánik části morušového stromoví měla dokonce i snaha po výstavbě budovy královéhradeckého muzea, když to v roce 1896 získalo dům čp. 76 na Pražském Předměstí se stavebním pozemkem o výměře 2 400 m2 z majetku zaniklé České hedvábnické jednoty v Hradci Králové. Tento pozemek - Morušovka - byl nakonec 4. listopadu 1896 pronajat Okrašlovacímu spolku k osázení a užívání, čímž došlo k jiné druhové skladbě a vůbec změně v péči o pozemek samý. Sám dům byl rovněž pronajímán a město z něj mělo např. ještě roku 1938 1 093,50 Kč. Krátce před a během 1. světové války pak zanikli postupně téměř všichni pěstitelé moruší a chovatelé bource morušového, i když o existenci některých máme ještě z meziválečného období. Propagaci zavařování a zpracování morušovníkových plodů nalezneme v místním tisku dokonce ještě po 2. světové válce.

Morušovým i jiným ovocným stromovím pak odzvonilo počátkem 20. století zejména v souvislosti se zvýšeným stavebním ruchem, který následně pokračoval tak, že nedlouho po 2. světové válce bylo na území města jen několik morušových stromů. Jejich zániku totiž napomohl též extrémní mráz v zimě 1929, protože např. ve Svinaech pomrzlo 285 morušovníků a zůstalo jich pouze 15. Později byly moruše vysazovány spíše z estetických důvodů, aby doplnily jinak monotónní stromoví, v nichž převažovaly zejména lípy. Zániku morušovníků také pomohlo to, že z průmyslového hlediska bylo rozhodnuto o tom, že se páteří československého hedvábnictví stane oblast kolem Malacek, Trnavy, Piešťan, Nitry, Vráblí, Želiezovců a Levice, i když v roce 1924 zřízený Hedvábnický ústav v Hradci Králové (sídlil ve Škroupově ulici čp. 695) se snažil mimo rozšiřování pěstování moruší a chovu bource morušového po celé ČSR i o návrat moruší přímo do města, ale de facto neúspěšně, pokud nepočítáme alespoň zřízení jeho speciálních školek, z nichž se prodávalo za režijní ceny. Stejně tak dopadly i výzvy jiných subjektů o výsadbu morušových stromů, např. od Ústavu pro zvelebování živností v Hradci Králové. Musíme však zmínit i snahu protektorátních úřadů ("desetiletý hedvábnický plán"), když se za německé okupace projevil nedostatek synetického hedvábí (roku 1940 prodával Hedvábnický ústav v Hradci Králové dvouletou rostlinu za 40 a tříletou za 65 haléřů, při objednávce nad 100 kusů se pak tyto ceny měnily na 25, resp. 45 haléřů), ale nic nedokázalo vrátit stav do původních rozměrů a intencí, ani v roce 1941 vysazená morušovka vedle tělocvičny DTJ, z níž do dnešní doby též nic nezbylo (poslední stromy z ní zmizely při rozšíření areálu, neboť se nacházely na okraji zahrádek při mostu U Soutoku).

Dnes tak vedle několika jmenovaných stromů (na připojených obrázcích) připomíná morušovníkovou slávu pouze název zahrádkářské kolonie "Morušovka" na Pražském Předměstí a pojmenování vily v Plácelově ulici čp. 374 ("Morušovka"), která byla v letech 1902-1903 vybudována spolu s dalšími okolními objekty právě na jednom z míst mezi bastionem a řekou Orlicí, kde byly původně vysázeny moruše (původní blok III.) Dříve bychom našli morušovník i na hřbitově v Kuklenách, o čemž hovoří Václav Řezníček v „Královéhradeckých vzpomínkách“: „Dle přání Kopeckého byl mu na hrob zasazen morušový strom z »morušovky«, v níž statisíce morušových sazenic ze semene vypěstoval. Stromek ten během let vyrostl v mohutný strom a nesl přesladké ovoce, které však lákalo mládež kuklenskou, že na ně chodila a při tom rodině posvátné místo nejrůznějším způsobem znesvěcovala tak, že se tato odhodlala, aby hroby svých milých před dalším zneuctíváním chránila, dáti morušový strom uříznouti.“ Možná by bylo na čase navrátit se k tradici a dát tomuto ovocnému druhu mnohem více místa po veřejných plochách a lidé tak získají možnost se nejen kochat rozkvetlými stromy, ale též okusit jejich plody a nejde jen o člověka, protože moruše využívá jako svou potravu řada jiných živočichů. Z každého nově vysazeného stromu by měl předem zmíněný pedagog určitě velkou radost a stačilo by jen chtít, zejména když některé dosavadní stromy přestávají zvládat postupné změny klimatu a teplomilný morušovník s nimi naopak problém nemá. A možná by byl rád i sám spisovatel Ignát Herrmann, který na své dětské procházky Morušovkou zavzpomínal v knize „Blednoucí obrázky. Vzpomínky nejstarší a drobné příběhy z maloměstské kroniky. Díl druhý.“