Šumperk – Šumperský kotel, polozapomenutá legenda

Šumperský kotel je dalším místem tohoto okresního města v podhůří Jeseníků, které se – pomalu, ale jistě – stává zapomínanou legendou (královna Mab by mohla vyprávět). „Kotel“ je místem, na kterém se určitě neblaze podepsala neschopnost (nebo všehoschopnost) šumperské radnice, a jehož současný stav je Pyrhovým vítězstvím několika místních zelených politiků, kteří již dávno skončili v onom známém „propadlišti dějin“. V místě, na kterém se v rámci oslav slavných májových dnů potkávaly desetitisíce, dnes potkáte občas pár seniorů na procházce, uprchlou chovankyni nedalekého ústavu sociálně slabých (pasťák jsme tomu vždycky říkali) a – k radosti těch zelených – občas i zbloudivšího srnce.

Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války. A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ...

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech 1977 a 1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let 1978 a 1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity Závodiště a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské Skály.