Stará radnice čp. 41 v Poděbradech

Původně se v Poděbradech nacházela pouze svobodná rychta, kterou v roce 1472 obdržel za své věrné služby Jan Čumpele. V jeho šlépějích šel též jeho syn Václav Čumpele, ale jeho výsady se postupně smrskly a změnily kvůli nově zavedené městské správě, kdy se stal pouhým podřízeným městské obce a za úkol měl dohled nad veřejným pořádkem a bezpečností v Poděbradech, což znamenalo i prudký úbytek příjmů, a tudíž rychta zchudla a začala pustnout.

To nebylo zrovna reprezentativní pro město, aby v jeho centru byla taková budova. Původně přemýšlela městská rada o tom, zda rychtu přestaví, nebo se ji rozhodne zbourat a na jejím místě postaví nový objekt. Nakonec se kolem roku 1530 rozhodla pro druhý krok, čímž na místě pozdějšího paláce Občanské záložny v Poděbradech vznikla nová patrová radniční budova s podloubím o 6 klenutých obloucích, což dokládá Merianovo vyobrazení z roku 1650, přičemž nahoře se úřadovalo a dole hodovalo, protože přízemí náleželo zájezdnímu hostinci, který je označován jako nejstarší ve městě. Pod loubím radnice jsme naopak mohli narazit na stánky některých obchodníků a trhovců, kteří prodávali ovoce, zeleninu, koláče, chléb a podobné věci, avšak poplatek z těchto obchodů byl pomalu mizivý.

Později zájem o hostinec poklesl, čímž se radikálně zmenšily příjmy na údržbu a opravu radniční budovy. Otázkou bylo, co s ní, protože již v letech 1621 a 1634 byla zpustošena a následně shořela. Její obnova byla asi nad tehdejší poměry, takže byla bez věže. Navíc v roce 1653 opětovně podlehla požáru města, při němž shořelo ještě 18 domů, městský pivovar a masné krámy. 12. května 1681 následovalo další vyhoření, a to spolu s 37 nákladnickými domy, 12 menšími domy a 13 hospodářskými dvory na Nymburském předměstí. Obnova radnice i obecního domu, kterou prováděl nymburský tesař Tomáš Hlavatý, byla dokončena koncem roku 1682. Nakonec byla spolu s celým areálem bývalé rychty a pozemky k ní náležejícími prodána 25. listopadu 1775 za 3 000 zlatých vojenskému eráru, jenž nechal vše zbořit a na tomto místě vybudoval stáje pro koně a vrátnici. V tomto kontraktu bylo výslovně řečeno, že stará radniční budova je tak zchátralá, že ji nelze opravit. Tehdy sestávala ze 2 starších budov - obecního domu a mladšího a menšího objektu, který byl zván jako rathouz. Vše bylo roubené a hlínou vymazané, stejně tak věž byla opletená slámou a omazaná hlínou.

Z peněz, co městská obec získala, byl 30. prosince 1775 zakoupen za 2 050 zlatých sousední patrový dům z 16. století (v roce 1545 náležel úředníku Jindřichu Žibřidovi z Velechova), který náležel Marii Anně Holfeldové, dceři po zámeckém purkrabím Janovi Krištofu Holfeldovi, která tu žila se svou matkou (odtud býval dům zvaný jako Holfeldovský) a ze svého bytu o 2 pokojích se odstěhovala až v následujícím roce. Tam potom byl upraven byt pro syndika a obecní kanceláře. Současnou podobu získala radnice roku 1814, kdy byla dostavěna dřevěná hodinová věžička s vápennou omítkou, do níž byl přenesen původní radniční zvonek, přičemž báň od zdejšího mistra tesařského Matěje Kalouse byla na věžičku vyzdvižena 13. srpna téhož roku. Naopak hostinec, v němž byl roku 1708 zmíněn šenkýř Václav Pinkásek a v roce 1760 František Petyer, tu fungoval až do roku 1848, přičemž poslední hostinský se prý jmenoval Miškovský. V roce 1854 bylo horní patro radnice postoupeno jako obydlí generálu Eduardu Friedrichu Wenzelovi hraběti Clam-Gallasovi, jenž byl v té době zemským velitelem v království Českém. Sice bydlel v sousedním domě čp. 42, ale ten mu nepostačoval, takže došlo dokonce k proražení otvoru ve zdi a spojení obou objektů dveřmi. Městské kanceláře se tehdy musely nastěhovat do zámku a část dvora sloužila divadelním ochotníkům.

Roku 1910 došlo k velké opravě staré budovy i k patrové přístavbě se zasedací síní směrem do dvora a zároveň zanikla úzká ulička, jež oddělovala Občanskou záložnu od staré radnice, tím začaly oba objekty spolu přímo sousedit. Tím byly získány nové 4 místnosti, i když kvůli vysokému nákladu (předběžně byl spočítán na 14 185 K za fasádu a střechu a kolem 5 000 K za nábytek; okresní výbor nakonec schválil obci výpůjčku na tyto záležitosti ve výši 21 000 K) se tehdy jednalo rovněž o tom, zda nepostavit radnici novou. Za 1. světové války pak došlo v zimě 1917/1918 k zrekvírování obecního zvonku z roku 1818, naopak ten starý - konšelský - s nápisem: "Omnis Spiritus laudet Dominum A. D. 1694" byl v roce 1917 darován do muzea.

Radnice sloužila svým účelům až do roku 1930, kdy bylo vedení města i s městským elektrickým podnikem přestěhováno do bývalého Okresního domu, jenž byl postaven v roce 1906. V té době již část budovy sloužila zdejší knihovně, vzniklé ze spolkové Občanské knihovny, která byla zřízena roku 1872. Jednalo se o zasedací místnost a po úplném vystěhování městského úřadu byla ke knihovním účelům přenechána celá budova, i když v 1. patře se nějaký čas nacházel v provizoriu též Okresní ústav práce v Poděbradech. Důkladnou opravou pak stará radnice prošla kolem roku 1956, kdy získala knihovna také nejmodernější zařízení. 10. února 1987 byla stará radnice zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/pravni-ochrana/radnice-145580). V roce 2003 vznikly plány na opravu sklepa, o rok později na rekonstrukci věže a v letech 2005 a 2009 na stavební úpravy a dostavbu radnice. Největší rekonstrukce však čekala budovu, stále dlící v majetku města, až v letech 2014-2016.

Na závěr ještě dodejme, že na ni můžeme nalézt mramorovou pamětní desku s bronzovým reliéfem Františka Turinského od Bohuslava Schnircha, k jejímuž zasazení do zdi rodného domu došlo snahou Studujících poděbradských 4. září 1882. Další, Okresním vzdělávacím sborem v Poděbradech zasazená, pamětní deska pochází z roku 1915 a souvisí s výročím 500 let od upálení Mistra Jana Husa a nesmíme opomenout také dvojici pamětních desek z roku 1928, na nichž jsou jména 101 místních mužů, co padli na frontách 1. světové války nebo zemřeli v souvislosti s ní. V nově upraveném atriu ve dvorní části objektu se ještě nachází socha Vesny, jež bývala dříve v lázeňském parku.