Spišská Sobota (Poprad)

Tato lokalita na jihovýchodním úpatí Vysokých Tater v povodí řeky Poprad byla osídlena již v pravěku, čehož největším důkazem může být nález travertínového odlitku lebky neandrtálce z nedalekých Gánovců, k němuž došlo v roce 1926. Ale drobné stopy až neolitického osídlení se zde nacházely již od přelomu 18. a 19. století, přičemž od té doby se tu vystřídala řada kultur, jež byly později nahrazeny slovanským obyvatelstvem. Když v roce 1000 n. l. obdržel Štěpán I. královskou korunu od papeže a zmocnil se dnešního Slovenska, Spiš se stala severním pohraničním územím Uher, což vyvolávalo řadu zvratů a katastrofálních událostí, z nichž můžeme jmenovat první tatarský nájezd v roce 1241, jenž si vyžádal obrovské množství škod jak na majetku, tak na místním obyvatelstvu, což se projevilo tím, že sem bylo pozváno německé obyvatelstvo, aby dosídlilo opuštěnou a zničenou krajinu, aby opravilo nebo nově založilo pohraniční hrady, tvrze a opevněná města, které měly být ochranou řady zdejších důležitých obchodních cest. Jednou z nich se stala rovněž Spišská Sobota, o níž se v listině krále Bély IV. z roku 1256 hovoří jako o "Forum Sabbathe" a v dalším dokumentu z roku 1273 je nazývána jako Sanctus Georgius (něm. Georgenberg). V té době již příchozí německé obyvatelstvo dominovalo zbylému místnímu lidu a dralo se stále výše, protože podle saského privilegia z roku 1271 se mělo věnovat jak zemědělství, tak veškerým řemeslům, čímž se zvyšovaly jeho finance, a tudíž také politická a hospodářská moc. To se projevilo též tím, že mělo vlastní právo a spišskými rychtáři voleného vůdce a sudího, jenž sídlil v Levoči (hrabě spišských Sasů, lat. Comes Saxonum de Scepus).

Takto vznikl svazek 24 spišských měst, do něhož náležela rovněž Spišská Sobota, jež v roce 1380 obdržela právo týdenního sobotního trhu (tehdy byla ještě městečkem, lat. oppidum). Ta se spolu s dalšími spišskými městy dostala roku 1412 jako zástava pod polskou svrchovanost, když si uherský král Zikmund Lucemburský půjčil od polského panovníka 37 000 kop českých grošů, což plně skončilo až roku 1772. V 1. polovině 17. století si dokonce vybudovala opevnění v podobě dnes již neexistující dvojice bran a zadní části hospodářských křídel byla zpevněna a opatřena střílnami, takže šlo o jakési hradby. Doba byla sice tvrdá a složitá, ale Spišské Sobotě se dařilomj. přičleněním osady Stojanova po roce 1411, protože získala dominantní postavení mezi okolními městy (roku 1567 datované privilegium s povolením 2 jarmarků vedle dosavadních týdenních trhů; v roce 1551 datovaná listina polského krále Zikmunda II. Augusta s povolením cechovních pravidel společných cechů pekařů, řezníků, krejčích a obuvníků), což trvalo až do 19. století, kdy ji začal předhánět blízký Poprad, jenž vydělal na otevření bohumínsko-košické železniční trati v roce 1871 (roku 1883 sem byl přeneseno sídlo slúžnovského obvodu a v roce 1927 došlo ke zřízení vlastního okresu), což je dost podobné vývoji našich Pardubic, když právě díky železnici předehnaly rozvojem dosavadní krajskou Chrudim a následně převzaly její postavení. Tím, že ustrnul další vývoj Spišské Soboty (roku 1869 založena spořitelna pro pětici horních spišských měst), nerostl počet obyvatelstva, nevznikaly nové dílny či továrny, tak se zachoval v jejím centru stavební fond, jehož počátky můžeme vysledovat na přelomu 16. a 17. století (např. renesanční domy čp. 13, 56-62), avšak samo město mělo dny své samostatnosti pomalu sečtené, až se 1. ledna 1946 stalo součástí Popradu, když předtím v letech 1944-1947 přišlo odsunem o své německé obyvatelstvo (viz https://spsobota.szm.com/historia.htm).

O něco město sice přišlo, ale něco jiného však získalo, protože architektonické a umělecko-kulturní hodnoty Spišské Soboty, jež přišla o středověkou zástavbu při požárech v letech 1545, 1682 a 1775, si později všimli rovněž památkáři a v letech 1972-1973 zahájili realizaci předprojektové přípravy na obnovu v roce 1950 vyhlášené městské památkové rezervace se 70 kulturními památkami, jež měla zahrnovat zachování její dosavadní podoby, ale zároveň přinést místnímu obyvatelstvu moderní vymoženosti v podobě elektrického a plynového vytápění, nově vybudovaných vodovodních a kanalizačních sítí i zřízením řady kulturně-společenských zařízení. Tyto práce de facto trvaly až do 80. let 20. století, ale úplně byly dokončeny až v následujícím desetiletí, když byla tato rezervace navíc v roce 2002 rozšířena. Vedle toho byla roku 1975 dokončena nová školní budova a v posledních letech se rozvíjí nová zástavba.

Většinu zdejších pamětihodností nalezneme v centru na Sobotském náměstí, jemuž vedle malebné zástavby z 16. a 17. století dominuje původně raně románský kostel sv. Jiřího z roku 1245, jenž byl přestavěn v roce 1464 mistrem Jurajem Steinmetzem do gotického slohu, v letech 1502-1515 získal přístavbou severní loď, při barokních úpravách obdržel jižní předsíň a naposledy byl značně upraven v letech 1909-1919. Blízko něj pak nalezneme rovněž zděnou barokizovanou renesanční zvonici z roku 1598 od mistra Ulricha Materera z Kežmarku, radnici a sochu Panny Marie Immaculaty z období po roce 1680, která prošla řadou restauračních prací, např. v roce 1978 (v současnosti nahrazena kopií z roku 2009). Na dolní části náměstí je pak ještě situován evangelický kostel z roku 1777 a potřeba je i jmenovat obelisk, jenž byl postaven roku 1848 na památku vítězství Maďarů nad slovenským povstalci Lájoše Košúta a obnoven v roce 1921 na památku obětí 1. světové války. Za zmínku stojí také to, že tu nalezneme v čp. 33 pobočku Podtatranského muzea v Popradě, jež se sem dostala díky rekonstrukci popradské muzejní budovy a otevřena byla 22. října 1979, aby v roce 1982 obdržela pětici samostatných expozic. Ze řady místních rodáků jmenujme zejména: našeho barokního sochaře Jana Brokoffa (23. června 1652 Spišská Sobota - 28. prosince 1718 Praha) a architekta Ing. arch. Jána Stempela (* 15. července 1959 Spišská Sobota), jenž se zasloužil o výstavbu nebo rekonstrukci řady modernistických pražských staveb.

Spišská Sobota (Poprad) na mapě