Rudrův mlýn s vodním mandlem v Ratibořicích

Informace o tom, kdy byl poprvé na tomto místě vybudován mlýn, se do dnešní doby nedochovaly. První zmínka o něm pochází z 22. prosince 1582, kdy Magdaléna Úlibská, rozená Žehušická z Nestájova, prodala Hedvice Smiřické, resp. Jaroslavu ze Smiřic, spolu s ratibořickým zbožím rovněž nový mlýn z kamene vystavěný o 6 moučných kolech. Celý tento majetek vyšel nového vlastníka na 8 500 kop grošů.

Jak to bylo tehdy typické, mlýn býval vždy panským majetkem. Stejně tomu bylo v Ratibořicích, kde se vystřídala nejprve v roli nájemců, později v úloze vlastníků, řada mlynářských rodů, z nichž nejvíce známým byl rod Hejnů, jehož příslušníci hospodařili na mnoha mlýnech v celém širém okolí. Mlynář Jan Hejna byl poprvé zmíněn v roce 1702. Podle gruntovních knih vyženil mlýn roku 1771 (některé prameny uvádějí rok 1773) děd Mančinky (Marie Anny Rudrové, 7. května 1815 - 22. ledna 1871), starší kamarádky Barunky Panklové, mlynář Antonín Rudr (lidově zvaný jako Ludr) ze Suchovršic, který si vzal za ženu Annu Hejnovou, jedinou dceru zemřelého ratibořického mlynáře Josefa Hejny. O 2 roky později mlýn přestavěl. Sám se zapsal do dějin Ratibořic také tím, že 30. července 1796 vztyčil u mlýna sochu Panny Marie a v roce 1797 vystavěl Staré bělidlo, dřevěný domek o 3 místnostech, vedle něhož stálo menší stavení, později přestavěné a rozšířené na jednopatrovou zděnou panskou prádelnu. Její matka mu postoupila mlýn za 1 000 zlatých. Po jeho smrti převzal mlýn jeho syn Antonín, který je znám z „Babičky“ Boženy Němcové jako „pan otec“, jenž chodíval dohlížet ke splavu a cestou se zastavoval u babičky „na okamžení“, aby si s ní popovídal a poškádlil její vnoučata.

V roce 1837 byla pod vantroky mlýnského kola nalezena mrtvola neznámého muže. Když Antonín Rudr ovdověl, rozhodl se 15. června 1842 prodat mlýn spolu s bělidlem majiteli náchodského panství Jiřímu Vilémovi ze Schaumburg-Lippe za 14 500 zlatých (v hotovosti při prodeji bylo vyplaceno pouze 400 zlatých, zbytek až později) a následně se odstěhoval do Chvalkovic. Tam opět ovdověl a podle pověsti si nechal pořídit dubovou rakev, jíž měl u sebe, aby byl připraven na svoji smrt, jež přišla roku 1856. Od té doby byl mlýn provozován v režii náchodské vrchnosti, případně byl pronajímán.

Později nechala vrchnost přestavět a rozšířit sousedící objekt plátenické valchy a mandl (poprvé zmíněný roku 1785), starší empírovou budovu z let 1825-1826. Uvádí se, že patrová budova byla s největší pravděpodobností přistavěna v roce 1842, ale s tímto tvrzením je v rozporu císařský otisk stabilního katastru z roku 1840, v němž už tento objekt stojí. Stejně tak je zakreslen v „Dílečném nákresu obce Žernov s osadami Riesenburk, Ratibořice a Pohodlí“ od geometra Josefa Treitnara z roku 1878. Zde jsou navíc ještě zakresleny roubené hospodářské budovy severně od mlýna, jež se do dnešní doby nedochovaly. Nájemce Jan Hroch využíval v letech 1922-1948 budovy mandlu a mlýna, v němž bylo mletí definitivně ukončeno zřízením správy panských lesů v roce 1914, jako úpravnu pláten. Roku 1925 zrušil navíc acetylénové osvětlení a nahradil je elektřinou, kterou získával díky dynamu při vodním kole. V roce 1928 podal žádost o přístavbu česárny a škrobárny o půdorysu 17 x 17 m, kotelny s 18 m vysokým komínem, vodní turbínou a roku 1944 nechal zaniknout vlastní mandl. Textilní provoz byl definitivně zastaven v roce 1949. Po zestátnění byla roku 1950 provedena památková obnova budovy Rudrova mlýna podle návrhu Ing. arch. Josefa Reichla, aby odpovídal původnímu stavu a vyprávění Boženy Němcové. Došlo k obnově dřevěného mlýnského kola, doplnění zařízení mlýnice a následně v něm byla zřízena expozice, jež představuje tradiční mlynářovo obydlí v období 19. století. Od 28. února 1964 byl jak mlýn, tak mandl, prohlášen za kulturní památku. V roce 1971 došlo k opravě vantrok. Objekt vodního mandlu byl řadu let využíván jako ubytovna, zejména mládeže pracující ve Státním statku. Jeho rekonstrukce proběhla v letech 1994-1998. Do prostoru mandlu bylo umístěno nově zhotovené mechanické zařízení a vybudována stálá expozice věnovaná zpracování lnu a místní plátenické výrobě. K jeho slavnostnímu otevření došlo 25. září 1998.

V případě mlýna čp. 4 se jedná o jednopatrovou kamennou budovu s valbovou střechou, jejíž největší část tvoří mlýnice, která zabírá přízemí a horní patro. Nacházejí se v ní 2 mlecí složení, jež jsou poháněny vodními koly na vrchní vodu, která je přiváděna náhonem od Starého bělidla dřevěnými vantrokami. V patře je pak byt mlynáře se světnicí, zařízenou lidovým nábytkem, stejně vybavený pokojík v přístavbě nad vchodem ze dvora a pokoj Mančinky, zařízený měšťanským nábytkem z 1. poloviny 19. století. V přízemí přiléhá k mlýnici šalanda pro mleče a komory a pec na pečení chleba. Všechny místnosti mají ploché trámové stropy. K mlýnu navíc patří hospodářské stavení ve dvoře, kde bývaly chlévy a stodola.

Naopak vodní mandl čp. 11 je z jedné části přízemní, z druhé části jednopatrové stavení o obdélném půdorysu s orámovanými pravoúhlými okny a dveřmi. Klenby v přízemí patrové části jsou sklenuty valeně nebo na placku, místnosti v patře jsou plochostropé. Část místností byla po poválečné úpravě zaklenuta plochým stropem pod původní klenbou a část přízemí byla rozdělena na menší místnosti. Průčelí patrové části je děleno římsou.

Oba tyto objekty, jež jsou neodmyslitelně spjaty s „Babičkou“ od Boženy Němcové však nejsou známé pouze svými expozicemi, ale koná se tu po celý rok řada akcí, ať už jde o „Advent v Ratibořicích“, „Mikulášskou obchůzku“, „Koledu, koledu, Štěpáne“, „Vánoční koledování s jesličkáři“, „Velikonoce na mlejně“, či „Mlynářské slavnosti“. Každý, kdo sem zavítá, jistě neprohloupí, a to i v době, kdy je oficiálně zavřeno. Není nad procházku Babiččiným údolím po všechny roční údobí, nejen na jaře, kdy vše rozkvete, nýbrž i v zimě, kdy bývá všechno přikryto sněhovou peřinou.