Příhrazské skály - Valečovské skalní světničky

Romantická zřícenina Valečova je obklopena pískovcovými skalinami a patří k nevětším skalním hradům u nás. V ústřední části se vypíná vysoký, ale velmi úzký hradní palác zvláštního ledvinového půdorysu. Jeho základy kopírují tvar skaliska, na kterém byl zbudován. Stalo se tak na začátku 15.století a do okolních měkkých pískovců byly vyhloubeny prostory sloužící hospodářskému zázemí hradu. Hradní stráž a služebnictvo si pak ke svému bydlení vytesalo ve skalním labyrintu jihovýchodně od hradního paláce celkem 28 světniček, z nichž ty nejzašší se nacházely až 200 m daleko. Tento rozsáhlý areál byl v období husitských válek využíván jako tábořiště a zimoviště pro ozbrojené oddíly. Hrad Valečov byl trvale obýván do třicetileté války, poté zpustl. Když byl počátkem 18.století opuštěn, přizpůsobili si chudí lidé z obce Boseň uvolněné světničky za hradem na skalní byty. Ještě před koncem 19.století v nich žilo na 30 obyvatel rozdělených do sedmi rodin. Roku 1892 byli úřady násilně přestěhováni do blízké vesnice.

Hradní areál poté osiřel a chátral až do roku 1915, kdy jej začal opravovat a postupně zpřístupňovat hrabě Valdštejn. Po válce na jeho práci navázal Klub českých turistů a dnes je veřejnosti přístupná zřícenina (platí se vstupné) atraktivním výletním cílem. Malebný skalnatý hradní areál si oblíbili také filmaři. Natáčeli se zde scény z pohádek „Lotrando a Zubejda,“ „Dešťová víla“, „RumplCimprCampr“, film „Poklad hraběte Chamaré“ a seriál „Slavné historky zbojnické.“

 

 

Dnešní zpustlé a vyklizené světničky si můžeme volně prohlédnout při cestě k hradu (anebo od něj), pokud tudy budeme kráčet po červené, zelené a žluté tur.trase anebo po trase „NS Příhrazskými skálami.“ Po průzkumu se nejspíš zamyslíme nad tím, jak v nich lidé (zvláště v zimním období) mohli vůbec žít... ale ono až tak „krušné“ zdaleka nebylo!

Vytesané světničky měly většinou obdélný anebo čtvercový tvar o rozměrech 2 x 4 metry, ale nacházely se tu i mnohem větší prostory. Do některých se vcházelo z okolních úzkých soutěsek, do jiných dolů po schůdcích.Vevnitř si jejich obyvatelé zvaní „skaláci“ zbudovali dřevěné podlahy a stěny kvůli izolaci od chladné skály obložili prkennými stěnami, které pak byly nabíleny. Měli zde kamna anebo pece na pečení chleba, z nichž byl kouř ven odváděn komínem. Do otvorů ve skále byla zasazena prosklená okénka. Vedlejší menší vytesané prostory či skalní jeskyňky sloužily jako spižírny, skladiště anebo dokonce jako dílny. Krom toho sloužily jako přístřešky pro drůbež a chlívky pro kozy a prasátka, která si tu chovali.

Podle historických pramenů měli chudé rodiny zde žijící domovskou příslušnost k obci Boseň. Za zemědělskou prací mnozí docházeli do valečovského dvora, ale někteří se živili i jinak. Bydlel tu např.topič z cukrovaru v Mnichově Hradišti, dále pak štěpaři stromů, truhlář, obuvník a dokonce i jedna porodní babička.

Hlavním důvodem pro násilné přestěhování bylo tehdejší zpřísnění hygienických zákonů v monarchii a navíc obava z cholery. Lidé zde žijící byly přestěhováni do dvou boseňských chudobinců, zbylí pak různě po vsi a jejich skalní obydlí byla zničena.