Po divoké a krásné Vydře

Vydra

Stojíme na mostě poblíž jednoho z nejkrásnějších míst Šumavy – romantického Antýglu, a pod našimi nohami protékají vody sice krátké, jen 23 kilometrů a 100 metrů dlouhé, o to však krásnější řeky Vydry. Když se díváme do ubíhajících, rašelinou zdejších slatí zakalených vod, uvědomujeme si, že se díváme na jednu z důležitých tepen celé Šumavy. V ní jakoby proudila energie zdejšího kraje, jako v zrcadle se v ní zhlíží husté šumavské lesy, a v sobě ukrývá spoustu krásy v nejrůznějších podobách. Přijďte sem v kterékoliv roční době, a pokaždé Vám nabídne něco nádherného. Ten kdo tuto řeku uzřel v zimě,ví jak vypadá tichá krása, kdo se sem dostal za Jarního tání, nebo podzimních dešťů, poznal její divokost, a ten kdo usedl na její břehy za letních veder, ten ocenil chladivou krásu jejích osvěžujících vod. Vydra je prostě Vydra. Divoká a nezkrotná, romanticky půvabná i skromně tichá, stejně tak jako Šumava. Vydejme se tedy po jejích stopách.

Řeka Vydra oficiálně vzniká na Modravě, soutokem Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka. Bylo by však chybou, nepodívat se ještě dále až k bavorským hranicím, kde potoky a potůčky sbírají vodu ze slatí roztroušených v prostoru mezi Březníkem, Javoří Pilou a Prameny Vltavy. Je to Modravský potok, který je považován za hlavní zdrojnici Vydry. Pramení v nadmořské výšce 1215 m.n.m. na státní hranici s Německem jako Luzenský potok v severozápadním svahu hory Luzný, a další vody přibírá z vodou nasáklé Hraniční slatě.Tady pod dohledem majestátního Luzného vzniká základ jedné z našich nejdravějších řek. Zvláště za Jarních tání odvádí Luzenský potok obrovské objemy roztátého sněhu. Na dohled od bývalé myslivny a v druhé polovině 20. století i sídla pohraniční roty na Březníku přibírá Luzenský potok levostranný přítok Březnického potoka, od jejichž soutoku mění svůj název na Modravský potok. Tak tedy vzniká hlavní zdrojnice naší řeky Vydry. Pak už zbývá jen necelých 7 kilometrů cesty na Modravu.

Rozloha povodí Vydry -146,2 km čtverečních, odpovídá její délce. Co však Vydře schází na délce, to bohatě vynahrazuje svým zajímavým okolím. Luzenský potok plyne zpočátku klidně mělkým údolím, a teprve během své cesty se postupně více a více zařezává do okolního terénu. A tak když na Modravě předává symbolické „žezlo“ své následovnici Vydře – činí tak už v hlubokém údolí, o více jak 200 výškových metrů níže. Vydra nabitá energií hbitě vyráží na svoji pouť. Po několika stovkách metrů jakoby oba údolní svahy přistoupily až takřka na okraj vodního koryta. Jako kdyby chtěli řeku sevřít do kleští, potrestat ji za drzost, se kterou si prorazila cestu migmatitovým podložím. Proudící voda poslušně zrychluje podle toho, jak se mění sklon údolního dna. Zatímco Luzenský potok protéká terénem se sklonem průměru 4 promile, mezi Modravou a Antýglem je to najednou 17,8 promile. S rostoucí rychlostí říčního proudu člověk lehce zapomene na to, že na levém břehu stávala kdysi osada Vchynice –Tetov. Nebýt rechlového mostu přetínajícího Vydru pár set metrů nad Antýglem, neuvědomili bychom si ani, že právě tady začíná jeden z technických zázraků Šumavy – Vchynicko-tetovský plavební kanál. Co však nepřehlédneme zcela určitě, je říční koryto, zde již v celé své šířce zaplněné mohutnými žulovým balvany, vzniklými rozpadem žulového masívu. Největšího sklonu Vydra dosahuje mezi bývalou Hálkovou chatou a křižovatkou údolní svážné cesty a cesty od Buchingrova dvora, ležícího kdesi vysoko ve svahu vpravo nad korytem řeky. Voda tu doslova letí pod sklonem 55,6 promile. O pár set metrů dále se už ale vodní tok s klesajícím spádem zklidňuje. Mohutné, 3 – 5 m velké žulové balvany voda za normálního stavu už klidně obtéká, zatímco o pár set metrů výše divoce naráží na vše, co se jí postaví do cesty. Jejím dílem jsou mohutné „obří hrnce“ vytvořené neustálou erozní činností vody. Vydra však není jediným zdejším vodním tokem, který se může pochlubit „charakterem“ prudkých horských bystřin.

Již na horním toku (Luzenský potok) vykazují některé přítoky sklon až 40 promile. Ze svahů Malé Mokrůvky (1330 m) a Mrtvého vrchu (1254 m) takto stéká třeba Ptačí potok, nebo 4,1 km dlouhý Černohorský potok pramenící v legendárním Černohorském močálu. Strmě do údolí klesá i Filipohuťský potok, odvodňující nedalekou Tetřevskou slať.

.

Na Modravě si zaslouží pozornost nejmohutnější přítok Vydry – 13,9 km dlouhý Roklanskýpotok, zatímco na Antýglu stojí za zmínku pravostranný přítok – Hamerský potok. Ten vytéká z Mezilesní slatě, protéká Horskou Kvildou a známý je svou „prospektorskou“ minulostí. Na jeho horním toku dodnes nalezneme stopy po rýžování zlata. Od Modravy to vypadá, jako kdyby se všechny zajímavé přítoky soustředily na pravý břeh Vydry. Platí to jak o Popelném, tak i Zhůřském potoce, stejně tak jako o nejkratším – 1,9 km dlouhém Lučním potoce. Světlou výjimkou je Hrádecký potok, pramenící na severovýchodním svahu Oblíku v nadmořské výšce 1225 m.n.m. V souvislosti s ním je možné zmínit jednu technickou zajímavost. Tou je propust, umožňující Hrádeckému potoku protnout vchynicko-tetovský plavební kanál, stejně tak jako o kus dále i Studenému potoku. Voda před Čeňkovou pilou zvolňuje své tempo a my máme čas na malou rekapitulaci, dříve než se Vydra spojí s Křemelnou a vytvoří řeku Otavu. Obecně se dá říci, že levostranné přítoky mají menší sklon, zatímco ty pravostranné se vyznačují strmými, o to však kratšími koryty.

Myšlenka na splutí Vydry pd Antýglem se může zdát, při pohledu do jejího kamenitého koryta, čirým bláznovstvím. Přesto se dá říci, že koryto Vydry je sjízdné. Jeho splouvání je sice zakázané, ale znáte to. Vždy se najde dost vyznavačů adrenalinových sportů, kteří chtějí překročit hranici nemožného, a svůj adrenalin vypumpovat do maxima. U vědomí technické obtížnosti tohoto úseku na úrovni WW III – V, lze teoretizovat o možnosti jeho splutí pouze při Jarním tání sněhu nebo za dešťů, kdy minimální hladina dosáhne úrovně 75 cm. Ale pozor! Při úrovni hladiny vyšší jak metr tu hrozí další nebezpečí!. Řeka je v takovém případě extrémně nebezpečná, protože je těžko čitelná, a vyrazit na ni, se rovná hazardu. Dobře si vzpomínám, jak jsem několikrát v době velkého tání procházel trasu z Horních Hrádků na Turnerovu chatu, a pohled na řeku z lávky u bývalé Hálkovy chaty byl fascinující, ale zároveň odstrašující. Obrovské balvany zmizely pod vodou a očím kolemjdoucích se nabízela nekonečná vodní vřava řítící se korytem. Použít 7 km dlouhou svážnou cestu vybudovanou ke svážení kalamitního dřeva na pilu na Čeňkově Pile, se mi jevila jako jediná rozumná alternativa. I když někdo si to může vyložit jako kapitulaci přes silou přírody.

Říkám, proč ne?!. Proč se nepoklonit přírodě, respektovat její sílu i moudrost? Cožpak nám to nedokazuje každodenně? My netoužíme po získávání adrenalinu v souboji s přírodou. My jsme do kouzelného údolí nikdy nepřicházeli se záměrem se s přírodou utkat, ale naopak se s ní setkat a potěšit se z její krásy. Pokaždé , když jsem sem dorazili, dostalo se nám tu přívětivého přijetí. Pravda! Nebylo to vždy jen slunce. Také nás tu čekala vydatná sněžení, kruté mrazy, silné bouře, divoký vítr.. Ale copak i to nepatří k přírodě? Cožpak i v tom nemůžeme sledovat krásu přírody v té její nejryzejší podobě? A tak až my všichni budeme znovu kráčet podél toku Vydry, vzpomeňme na to, že na nás všech záleží, zda nám tento krásný kout Šumavy zůstane zachovaný v té podobě, v jaké ho známe dnes.