Mnichov - Alte Pinakothek (Stará pinakotéka)

V Mnichově se nachází asi 50 muzeí, mnohé z nich sídlí v Muzejní čtvrti. V této části bavorského velkoměsta se totiž nacházejí pouze muzea (např. několik obrazáren, egyptské muzeum, antické muzeum, muzeum sádrových odlitků a mnohá další) a Vysoké školy všech zaměření, tedy od uměleckých až po ryze technické. Vstupné do jednotlivých objektů je většinou 7 euro, ale např. v neděli je vstupné do stálých expozic výrazně zlevněno (na 1 euro).

K nejznámějším z nich patří tři obrazové galerie zvané Pinakotéky, v kterých se dohromady nachází asi tři tisíce obrazů. Nová pinakotéka (Neue Pinakothek) se soustředí převážně na 19. století, v Moderní pinakotéce (Moderne Pinakothek) se nachází většinou díla z 20. století.

Nejzajímavější – a nejen pro mě – a nejnavštěvovanější je ale určitě Alte Pinakothek, tedy Stará pinakotéka. Nachází se v budově dokončené v roce 1836 a vidět zde můžeme malířská díla z období od 14. století, tedy středověké umění až po díla vrcholného baroka první poloviny 18. století.

Muzeum nechal v letech 1826 - 1836 postavit vévoda Ludvík I. Bavorský, autorem projektu byl architekt Leo von Klenze. Umělecké sbírky shromažďoval postupně panovnický rod Wittelsbachů, a to po dobu více než tři století. Samotným základem sbírky se přitom stala sbírka obrazů „starých“ německých umělců, kterou na svém letohrádku Lusthaus vlastnil v 16. století vévoda Vilém IV. Bavorský a jeho manželka Jacobea z Badenu. Sbírky potom rozšířili jeho následovníci, např. Maxmilián I. Bavorský (díla Albrechta Dürera), Maxmilián II. Emanuel (díla P.P. Rubense) nebo dva kurfiřti, oba Karlové (Philips a Theodor) v 18. stol. (Rembrandt). Významný byl pro galerii také král Ludvík I. Bavorský, který v I. polovině 19. stol. získal díla italské renesance a 216 obrazů starých německých a holandských mistrů nebo ředitel galerie Hugo von Tschudi, který pro Starou Pinakotéku získal v letech 1909 – 1911 po jednom obrazu od Leonarda da Vinciho a El Greca.

Sbírky, které jsou dnes umístěny v této galerii, zaznamenaly v průběhu dějin také významné ztráty. Za Třicetileté války odvezli část obrazů do Stockholmu Švédové, za válek napoleonských se některé obrazy objevily „zásluhou“ Napoleona Bonaparta ve Francii. Poslední tragedie je novodobá, v roce 1988 polil jeden z návštěvníků Dürerovy obrazy kyselinou.

Samotná galerie sice nepatří mezi největší, ale určitě mezi nejvýznamnější na světě a jednotlivá díla v ní patří k Bavorským státním obrazovým sbírkám. Přes tato má slova byla Alte Pinakothek v době své dostavby největší galerií světa. Na svou dobu byla také architektonicky velice moderní, atypická a později se stala vzorem pro jiné světové galerie, např. ty v Římě a Petrohradu.

Budova byla následně silně poškozena za II. světové války, konkrétně v letech 1943 a 1944. Její rekonstrukce proběhla v letech 1952-57, autorem byl německý architekt Hans Döllgast a dodnes není přijímána obyvateli Mnichova příliš pozitivně. K další rekonstrukci a modernizaci došlo ještě v letech 1994 – 1998.

Výstavní prostory se nacházejí v přízemí i v prvním patře. V přízemí většinou probíhají krátkodobé výstavy (v době mé návštěvy zde byla mimořádná výstava děl Perugina, tedy učitele slavného Raffaela) a jsou zde vystavena i některá díla vlámského malířství, zejména Jana Brueghela st. Většina obrazů je vystavena v prvním patře, kde se výstavní místnosti dělí na sály (významná díla, velké obrazy) a kabinety (menší méně významné obrazy). Jako součást stále expozice je trvale vystaveno 700 obrazů z celkového počtu více než 1.000 kusů, které galerie vlastní.

Výstavní prostory v 1. patře jsou rozděleny na několik sekcí podle období a místa vzniku. Nejmenší z nich je španělské malířství 16. a 17. století; přesto jsou zde vystavena díla těch největších z velkých, tedy El Greca, de la Cruze i Velásqueze. Druhým nejmenším „oddělením“ je francouzské malířství s díly např. N. Poussina nebo C.J. Verneta. Holandské malířství 17. stol. zastupují kromě Rembrandta např. F. Bol nebo G. ter Borch.

Hlavní sály Alte Pinakothek jsou věnovány vlámskému malířství 16. a 17. stol. Nachází se zde tedy díla Pietera a Jana Brueghelů starších nebo A. van Dycka. Těmto sálům ovšem vévodí monumentální obraz Poslední soud od Petra Paula Rubense. Rubensových obrazů je zde celkem 72 a jedná se tedy o největší světovou stálou expozici tohoto umělce.

Teď se konečně dostávám k tomu, co se zde nejvíce líbilo mně. Vracím se tedy na samotný počátek celé expozice. Německé malířství 14. až 17. století zastupují jména jako A. Altdorfer, A. Dürer nebo Lucas Cranach st. Sbírka holandského umění 14. až 16. stol. patří údajně k těm nejlepším na světě a může se chlubit umělci typu D. Boutse nebo Jana Gossaerta zv. Mabuse.

Zcela na závěr jsem si úmyslně nechal italské malířství. Je zde zastoupeno celé období od 13. do 18. století (tedy od čisté gotiky po pozdní baroko) a nejvíce upoutají „hvězdná“ jména Giotto, Leonardo da Vinci, Sandro Boticelli, Raffael, Tizian nebo Jacopo Tintoretto.

Na „koukání“ i neskrývaný obdiv je tu děl opravdu hodně. Mně osobně mrzela úplná absence Hieronyma Bosche (jen jeden obraz jeho následovníka) i fakt, že jsme byli v Německu a přitom se nepředali ani s oběma Cranachy. Hodně spokojeni museli být naopak ctitelé P.P. Rubense (ale ten je celkem všude) i Tintoretta. A kupodivu se mi dost líbil i jediný Leonardo, kterého jinak moc nemusím ...

Potěšitelným a překvapivým momentem bylo zjištění, že se v prostorách stálé expozice Alte Pinakothek může fotit všude a všechno. A mnozí to v klidu valili i s bleskem. S tím jsem se ještě nikdy a nikde nesetkal. Měl jsem s sebou, bohužel, jen kompakt, ale i tak jsem si pár dokumentačních snímků preventivně také pořídil ...