Mechanická tkalcovna Josefa Menčíka v Heřmanicích

Původně se v těchto místech nacházel panský mlýn, jenž byl v roce 1695 prodán za 270 zlatých, roční nájem 40 zlatých a některé naturální dávky. Jeho prvním majitelem byl Theodor Greif, avšak 25. června 1882 mlýn vyhořel a spáleniště posléze zakoupil textilní podnikatel Josef Jan Menčík z Černého Dolu. Tento muž měl textilnictví přímo v krvi, protože již jeho děd Josef Menčík býval barvířem a tiskařem látek. U něho se vyučil a dále toto řemeslo provozoval jeho syn Josef Menčík, stejnojmenný otec zakladatele firmy, který se narodil v roce 1822 v Železnici u Jičína. Ten se se svou barvířskou dílnou stěhoval ze Železnice do Semil, do Jilemnice, do Rokytnice a opět zpět do Semil, kde se v domě "U váhy" usadil nastálo a provozoval barvířství pro přímé zákazníky. Jeho syn Josef Jan Menčík se narodil 30. prosince 1847 v Železnici u Jičína. I on se vyučil rodinnému řemeslu a jeho schopnosti ukazuje historka, jež se o něm ještě dlouho vyprávěla. Za prusko-rakouské války ho totiž vyslal kamsi otec se zbožím a u Jičína se dostal do válečné vřavy a nakonec do pruského ležení, z něhož se vrátil ve zdraví zpět a to i se vším textilním artiklem, který mu otec dal. Následně odešel za zkušenostmi do zahraničí, a tak v letech 1867-1868 pracoval po celém Rakousku, Uhersku, Německu, Itálii, Francii a Nizozemí. Zpět domů si přinesl nový způsob úpravy látek a svých zkušeností využil v tom, že nejprve působil jako vyhledávaný odborník v nejrůznějších textilních továrnách v Čechách, na Moravě a nakonec ve Vídni, kde se na počátku 70. let 19. století stal samostatným faktorem, pracujícím pro firmu August Kalmuss Söhne, která vyráběla známé kalmukové zboží. Pak však přišel rumunský státní bankrot a sebevražda majitele firmy, jenž se nemohl vyrovnat s pádem firmy a raději si ke spánku přiložil revolver. Posléze pracoval Menčík jako cestující a manipulant společnosti Jan Nosek v Dolní Kalné, která vyráběla zejména lněné zboží. Díky tomu se seznámil s řadou vlastníků textilních závodů.

Od jednoho z nich, Mayera, majitele královédvorské tiskárny, zakoupil starou Krausovu hadrárnu v Černém Dole u Vrchlabí, nacházející se ve starém vodním mlýně. Původně měl být jen prostředníkem, jenž měl sehnat zájemce o koupi tohoto objektu v hodnotě 10 000 zlatých. Za to měl obdržet provizi ve výši 2 000 zlatých. Právě ty složil Mayerovi jako závdavek a zbytek si zajistil na hypotéku, takže koupil závod bez jakýchkoliv hotových peněz. Své úspory ve výši kolem 6 000 zlatých pak proměnil ve 20 zánovních mechanických stavů, a tak mohl v roce 1875 zahájit vlastní výrobu. Vedle tkalcovny zde měl i ruční tiskárnu a barevnu. Netrvalo dlouho a svůj závod "J. Menčík, mechanická tkalcovna a barvírna v Schwarzenthalu" několikrát rozšiřoval, tak se mu dařilo, navíc po sňatku s Marií Annou Menzlovou roku 1880 získal věno 10 000 zlatých a k zahození též nebylo mít jako tchána zámožného velkopodnikatele. Následně zřídil novou tkalcovnu s 50 mechanickými stavy a šlichtovnu (přípravnu) a svůj odbyt nacházel zejména na trzích v Mladé Boleslavi, v Liberci, V Hradci Králové, v Plzni a zejména v Brně, kde se seznámil s haličskými židovskými obchodníky, díky nimž se prosadil po celé monarchii i mimo ni. V Praze měl své sklady u firmy "Ignaz Eisner", což dokládá předem zmíněné. Již v roce 1887 si tak mohl postavit velký obytný dům a vše co začal, se mu nadále dařilo, a to včetně nové černodolské tkalcovny, kterou dokončil téhož roku.

V roce 1893 mu poradil faktor František Kudrnovský (psán též jako Franz Kudernovsky či Franz Kudernowsky), aby zakoupil výše zmíněný panský mlýn v Heřmanicích u Jaroměře. Na jeho místě nechal společně se jmenovaným faktorem vystavět mechanickou tkalcovnu se 400 stavy. To se psal rok 1894, ale František Kudrnovský dlouho s Menčíkem ve spolku nezůstal. Následně byla rovněž zapsána do obchodního rejstříku firma "Heřmanická mechanická tkalcovna J. Menčíka" v Heřmanicích, jejímž jediným majitelem byl Josef Menčík. Problémem se však stalo sehnání pracovní síly, protože děti zdejších sedláků neměly zájem o práci v továrně, a tak nechal Menčík vybudovat kolonii dělnických domků, kam se sestěhovali tkalci z celého širého okolí. Zájem byl nesmírný, takže si mohl přímo vybírat. Od té doby jeho režné zboží putovalo k tiskařům po celém Královédvorsku.

Sama továrna se stala vedle kostela dominantou obce, jež se nedala při průjezdu Heřmanicemi přehlédnout. Vznikla totiž čtyřpodlažní dvoutraktová zděná přdelna s kotelnou, strojovnou a turbinovým domkem při Labi. Zájem vlastníka však nesměřoval jen do Heřmanic, protože kolem roku 1900 vybudoval v Černém Dole novou tkalcovnu, bělidlo a barevnu, jejichž pohon byl v kombinaci vodní síly a elektrické energie. V roce 1904 byla vybudována přádelna v Líšné u Malé Skály a další byla zakoupena ve Vrchlabí. Krátce po jejím zakoupení však vyhořela a na jejím místě byla vybudována nová, jejímž pohonem byla vodní turbina a paní stroj o 600 HP. I stroje byly nejmodernější, protože byly dovezeny až z Velké Británie. Roku 1910 byla zakoupena ruční tkalcovna na len v Dolní Branné a v ní se začaly vyrábět lněné a bavlněné kapesníky se značkou SimkaPronos, jež šly zejména na export. V témže čase byly zmodernizovány a vybaveny novými stroji všechny dosavadní tkalcovny, nově zřízeny přístavby pro bělidlo a barevnu a Josef Menšík st. získal do majetku žlutický velkostatek. Zároveň se přestěhoval do Vrchlabí, kde si v roce 1908 vystavěl velkou reprezentativní vilu a v Černém Dole tak zůstal pouze jeho syn Alois, který na vše dozíral.

Firma dokázala s úspěchem přežít mnohá nesnadná období, zejména 1. světovou válku. Dokonce se vzpamatovala též z konkursu společnosti Jan Hernych a syn s. r. o. z Ústí nad Orlicí, kde měla pohledávky 1 239 000 K a 391 000 K. Snad to bylo dáno i tím, že se nespoléhal na bankovní kapitál, ale hradil vše výhradně z vlastních prostředků, což podpořil řadou dobrých investicí a nákupů. Zajímavé je, že mnohdy naopak zachraňoval místní peněžní ústavy a některé průmyslové závody. Ještě před válkou tak byl za svoji činnost oceněn udělením rytířského titulu, který obdržel roku 1913 a od té doby se mohl psát jako Josef rytíř ze Zebinských (podle oblíbeného kopce Zebína). Jakýmsi oceněním se však stalo i to, že byl již v předchozím roce zvolen na místo zesnulého prezidenta správní rady Ústřední banky českých spořitelen JUDr. Gustava Pöschla. Vznik Československa přinesl řadu změn, a to i ve vedení firmy, protože 20. ledna 1920 zemřel Josef Menčík st. a žezlo tak po něm převzali synové Alois a Josef. Ti měli co dělat, protože po počátečním nedostatku surovin přišla pro náš průmysl nešťastná Rašínova deflační politika, a tudíž velké ztráty firmy na exportu. I tento problém byl nakonec vyřešen, ale to již společnost říkala pane pouze Aloisi Menčíkovi (* 1882), který své sourozence vyplatil. V letech 1921-1922 byla postavena tkalcovna v jugoslávské BačceBanátu a v roce 1924 vstoupila firma do mechanické tkalcovny v bosenské Derventě, jež byla později rozšířena o barevnu a bělidlo. Různé úpravy a modernizace byly provedeny rovněž v Heřmanicích. V roce 1925, když se objevovala po celém okolí řada problémů, jela heřmanická továrna 6 dní v týdnu a zaměstnáno zde bylo 117 žen a 62 mužů. Co do velikosti se nemohla rovnat takovým závodům jako byla např. tkalcovna Etrich s 874 ženami a 570 muži, ale v místě byla největším zaměstnavatelem. 11. srpna 1926 byl vymazán z obchodního rejstříku zápis o tom, že po dobu projednávání pozůstalosti po majiteli firmy Josefu Menčíkovi budou společnost zastupovat jeho synové Josef a Alois. Jako jediný majitel byl zapsán Alois Menčík a firma byla přejmenována z "Heřmanické mechanické tkalcovny J. Menčík" (něm. "Heřmanitzer mechanische Weberei J. Menčík") na "J. Menčík", přičemž kolektivní prokura byla udělena manželce Vilemíně a disponentovi Adolfu Diessnerovi. Koncem téhož roku však byla situace v heřmanickém závodě (nyní byl již pouze odštěpným závodem hlavního závodu ve Vrchlabí) odlišná, protože výroba musela být na několik týdnů zastavena a též počet zaměstnanců byl redukován. Rovněž později však byla výroba kvůli hospodářské krizi omezována, vždyť i v jiných závodech se tak dělo, např. v Líšném se pracovalo pouze každý druhý týden a někdy ani to ne. Se státem byl vlastník vždy "na kordy", čehož důkazem může být řada článků v tehdejším tisku, protože stejně jako jeho otec byl vždy názoru, že když se stát plete, má se to dát najevo a ne jen mlčet, protože ti nahoře nemají patent na rozum. Z toho vznikaly různé třenice a ostrý jazyk majitele mu býval mnohdy spíše na škodu, což můžeme vidět z článku, který vyšel v "Národním osvobození" 1. srpna 1934: "ZATČENÍ TEXTILNÍHO PRŮMYSLNÍKA PRO PŘEKÁŽENÍ VĚŘITELSKÉ SOUDNÍ PROHLÍDKY. Na zakročení věřitelských bank konala se 26. července domovní prohlídka místností textilní továrny fy Menčík v Černém Dole, ježto na základě provedených revisí obchodních knih nastalo důvodné podezření z trestných činů. Bankovní dluhy této velké firmy, mající ještě závody ve Vrchlabí, přesahují 30 milionů Kč. Továrník Alois Menčík starší, jeho manželka Vilemína a vrch. účetní Dunda byli krajským soudem v Jičíně vzati do vazby. K těmto zatčením však by nebylo došlo, kdyby při provádění domovní prohlídky nebyly dotyčné osoby pobuřovaly dělnictvo, z kteréžto příčiny došlo k výtržnostem, při nichž byli vyšetřující soudce a soudní komise ohrožováni, zabavená a zapečetěná korespondence násilím komisi z rukou vytržena a tak zmařen úřední výkon. Po zatčení jmenovaných bylo pak druhý den za četnické asistence v domovní prohlídce pokračováno a převážná část odňatých dokladů jakož i jiný závažný materiál zabaven."

Stejně jako se Alois Menčík staral o své další závody, tak věnoval nadále pozornost také svému heřmanickému provozu. Nezůstávalo však pouze při něm. Jako uvědomělému Čechovi mu byli trnem v oku někteří zdejší němečtí obyvatelé, kteří se snažili svým českým spoluobčanům ztrpčovat život různými způsoby. Proto pravidelně podporoval zdejší, v roce 1937 vzniklý místní odbor Národní jednoty severočeské a v letech 1937-1938 poskytl domek čp. 45 pro českou menšinovou školu. Nejhorším se však stal rok 1938, kdy byly Menčíkovy závody roztrženy, protože jejich značná část se nacházela v Třetí říší zabraných Sudetech, pouze závod v Líšném zůstal v protektorátu. Krátce po osvobození se všechny závody dostaly pod národní správu (do roku 1947 se průběžně shromažďovaly potřebné stroje, protože mnoho z vybavení se během války ztratilo) a následně se navrátily do rukou vlastníka, aby byly v roce 1948 znárodněny, přičemž následné využití heřmanického závodu bylo různorodé.

Dlouhá léta sloužil objekt jako sklad obilí ZZN a později byl prázdný. V letech 2002-2006 zde fungoval provoz firmy ONDRA s. r. o., jež se věnovala výrobě kožešinové konfekce a kožešinových polotovarů a krmných směsí. Od roku 2019 sídlí v objektu truhlářská a nábytkářská výroba Jaromíra Matouše a objekt náleží od roku 2000 Ing. Jiřímu Čápovi. Díky dlouhodobému nezájmu o stav objektu se dochoval téměř v originální podobě, pokud nepočítáme některé jeho opravy a úpravy, zejména z předválečného období. Rovněž malá vodní elektrárna s 1 vertikální Francisovou turbínou s instalovaným výkonem 90 kW/hod. zůstala funkční, i když do roku 2004 procházela různými opravami, přestavbami a v roce 2011 byla doplněna o 2 horizontální přímoproudé S turbiny typu SSK (viz zde: http://www.tv-adams.wz.cz/vodni_dila/455.html a https://licence.eru.cz/detail.php?lic-id=110100348&sequence=5&total=1).