Malilinkatý beskydský trénink na tatranské Roháče, část závěrečná - výstup na Smrk.

      Pokračování předešlých dílů:

https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-dil-prvni/detail

https://www.turistika.cz/mista/malilinkaty-beskydsky-trenink-na-tatranske-rohace-cast-ii-hrebinek-kozince/detail

       Od pramene s kapličkou Cyrilka v údolí Čeladenky se vydávám po táhlé asfaltové cestě obloukem kolem druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd Smrku pomalu, ale jistě nahoru. Únava už je vcelku velká a pokud by mě někdo důsledněji přemlouval, ať se na to vykašlu, asi bych se již nahoru nevydával a došel buď na Ostravici nebo do Čeladné na vlak. Vím, že tato cesta je horší než z opačné strany z Ostravice, především proto, že se strašně táhne a pořád se stoupá. Stoupání není extrémní, ale o to je psychicky úmornější. Místy je alespoň zpestřena výhledy na okolní mohutné svahy. Je sychravo, chvílemi trochu mrholí. Když v ostré pravotočivé zatáčce přecházím nejvýraznější potok na západním svahu Smrku se jménem „Kořenský“, tak se spustí vítr a z oblohy již nemrholí, ale bezpečně lije. Dokonce by se dalo říct, že i se sněhem nebo malými krupkami. Pokud jsem doteď měl mikinu na batohu a bylo mi vcelku dobře, tak teď ji oblékám a zapínám skoro až ke krku.

      Říkám si, jestli to bude takhle pokračovat, tak asi bude skutečně lepší se otočit. Po chvíli se počasí umoudří a je zas jen sychravo. Nenechal jsem se odradit a stále stoupám. Kupodivu to netrvá tak dlouho, jak bych čekal a už jsem u posledního potůčku a za ním už bude jen následovat odbočka z asfaltky doleva na lesní cestu, klikatící se až k chatě Hubertka. Tento úsek je třeba jít v serpentinách, i když zde existují přímé zkratky (jedná se o přírodní rezervaci Smrk). Kilometry na směrovnících hodně matou. Podle nich to vypadá, že už bude vrchol za chvíli, ale ve skutečnosti to tak rozhodně není. Když zde jde člověk poprvé, s představou, že už zbývá jen pár kilometrů, ale chata, závěrečné stoupání, natož „jižní“ vrchol jsou stále v nedohledu, tak je to velice psychicky vysilující. Často mě v serpentinách nebo již dole před menším stoupáním přepadala krize a to o to více, čím rychleji jsem chtěl stoupat. Nejlepší je všemu nechat volný průběh, nespěchat, jít svým obvyklým tempem a nesnažit se to „rvát na sílu“. O to spíš, pokud jsou horší podmínky – bláto, sníh, led, břečka.

      Je to velký rozdíl mezi časem stoupání a časem v opačném směru, kdy se dá většinu cesty běžet poměrně rychle dolů. Nyní jsem stoupal nahoru zcela v klidu a dokonce se mi zdálo, že jsem jej vyšel rychleji než jindy. Nečekaně únava polevila a to i přesto, že jsem již šel sněhem. V údolí po něm ani památky, ale zde nahoře ještě zima nechtěla říct své poslední slovo. O tom jsem se přesvědčil několik týdnů později, kdy jsem šel na Smrk pro změnu z opačné strany a sněhu bylo o dost více… Přitom již delší dobu by mělo panovat jaro.

      Od chaty Hubertka je to již jen kousek k nejkrásnějšímu úseku Smrku a to pralesovité části se spoustou polomů a také poslední větší stoupání ke Smrku. Mezi „jižním“ a „hlavním“ vrcholem již vede lesem jen mírně zvlněný hřebínek. Dostávám se do míst, kde je již prostor hodně otevřen a je vidět široko daleko. Na chvíli se zastavuji, že zkusím jen tak trochu zavysílat, co kdyby…

      Po pár výzvách se „éter“ otevře tak, jak by mě ani v nejlepším snu nenapadlo. Slyším několik expedičních stanic v jeden okamžik. Spousta lidí asi tento relativně dobrý den využila – po dešti a možná i sněhu se počasí umoudřilo i na Smrku a tak si vychutnávám nejen daleké výhledy, ale i zajímavá spojení. Můj deník z vysílání je zde: [1]. A to ještě netuším, že za pár týdnu zde dosáhnu svůj současný dálkový rekord na PMR pásmu. Slunce pěkně svítí, ale po chvíli je cítit, že úplné vedro nahoře není. Mám falešný pocit, že i k sestupu mám spoustu času, ale to je velký klam o čemž se přesvědčím až dojdu na hlavní vrchol. Za zhruba dvacet minut je navázáno osm spojení a to na můj vkus vcelku pěkných a tak pokračuji dál. Vím, že vysílání je jen doplňkem výletu a hlavně, že mám velkou časovou ztrátu. Krásná spojení mi dodala spoustu energie a tak už teď vím, že na hlavním vrcholu chci nahodit i drátovku pro CB pásmo a zavysílat hlavně tam. Svým způsobem je pro toto pásmo dnes svátek, pořádá se soutěž „Čtvero ročních období“. Na to, že je nahoře stále poměrně dost sněhu, tak se mi jde velice dobře a propadám se jen naprosto výjimečně. Cesta po dlouhém zalesněném hřebeni mi zabrala přibližně půl hodiny (za pár týdnů později z opačného směru dokonce jen dvacet minut a to byly mnohem horší podmínky – faktem je, že se opačným směrem mírně klesá a také jsem neměl za sebou lezení na Kozinec).

      Konečně jsem i na „hlavním“ vrcholu Smrku a zde jen lehce zavěšuji do větví již oblíbeného stromku drátovou anténu. Vidím jak rychle se slunce snaží přiblížit ke svému západu. Jsou to nádherné okamžiky, ale na kochání se není moc času. Míním sestoupit po červené na Ostravici, žádná další varianta není příliš vhodná (možnosti jsou jen tyto: vrátit se zpět strašně dlouhou cestou do Čeladné – otázka minimálně dvou až tří hodin nebo po žluté kolem Malého Smrku na zastávku Šance (zde netuším jestli mi vůbec nějaký spoj pojede), případně odtud po cestě po tmě (nebezpečné) k hrázi přehrady po žluté nebo po asfaltce až do Ostravice), poslední možnost je po červené, jak mám v úmyslu).

       I tak jednoduchá operace jako je uchycení drátovky na nějakou větev a připojení konektorů vypadá jako věčnost, i když se jedná o čas maximálně několika málo minut. Krásně červenooranžově osvětlená krajina značí, že slunce právě zapadá. Je mi jasné, že si nemohu dovolit více než čtvrt hodiny vysílání, pokud chci v rozumném čase stihnout přejít nejtěžší úsek, kterým je pověstná „Vlnka“ jednoho z pramenišť Bučacího potoka jež si pro svou cestu vybral a mnoha stovkami tisíců let k obrazu svému přetvořil jeden z nejděsivějších „kaňonů“ Beskyd. Jeho mohutnost si z dálky může každý prohlédnout u nejznámějších, nejpřístupnějších a patrně i nejvodnatějších vodopádů Moravskoslezských Beskyd na lesní cestě vedoucí na východ a mírně klesající od rozcestí „Nad Holubčankou“. Pokud se někdo k němu nevydá, což je velká škoda, tak nepochybně pocítí „začátek“ jeho mohutnosti právě u „Vlnky“. Na žádném videu ani fotce se mi jej bohužel nepodařilo zachytit v plné síle tak, jak na člověka může zapůsobit při přechodu tohoto kritického místa. Místo krásné, ale těžké. Místo, kterému se těžko odolává. Je to jako krásná milenka. Jen těžko se ji člověk vzdává, i když moc dobře ví, že si zadělává na malér. A já jsem musel přejít toto místo, které v horších podmínkách (led, klouzačka) pokračuje ještě pár set metrů dále po červené, za rozumného světla. Z tohoto místa je nádherně vidět až do hlubin obce Ostravice. Je to odměna za výstup. Jen málokde jinde v přístupných místech je tento rozdíl vidět tak dobře jako zde. V noci nebo v hlubokém podvečeru je pohled ozdoben spoustou světýlek v údolí a pokud je jasno, tak i hvězdiček na obloze. Ovšem pokud je klouzačka, tak na kochání zde nemá člověk příliš myšlenky a přeje si aby už byl na „Barabské cestě“, ale určitě ne zde, „bleskovým přesunem“ mnoho desítek metrů níž při uklouznutí. Z fotek nevypadá prudkost svahu až tak velká, ale věřte mi, že skutečně je.

      Asi bude jen málo lidí, kterým se při rozmýšlení jak v zimě tento úsek sejít, pořádně nerozbuší srdce, zejména pokud budou z principu (a sportovní hodnoty) odmítat použití nesmeků. Pro mě je to zatím takové trénování psychické odolnosti, podobně jako třeba pohyb kolem skalek, ale vím, že je jen otázkou času, kdy buď nazuji (což bude ovšem prohra nejvyššího kalibru) nebo si budu muset „za trest“ dát delší cestu zpět – čestnější přístup. :-)

      Konečně zapojuji stanici a navazuji spojení jedno za druhým. Bohužel času na všechna spojení mám jen velmi málo a tak po čtvrt hodině zase balím. Takový „pileup“ už jsem dlouho nezažil. [2] Jsem ve svém živlu, který je jen trochu rušen myšlenkami na ono problematické místo a představou, že každá minuta navíc mi může překonání více a více ztížit. To, že mi již žádné stanice na několik málo posledních výzev neodpovídají beru jako impulz k zabalení stanice, antény a všeho do batohu a bleskový úprk níž. Vím, že ani cesta k rozcestí „Smrk – sedlo“ není pro sestup nejlehčí a bývá v zimě pěknou klouzačkou. Snažím se jít co nejrychleji, procházím kolem tohoto rozcestí doleva a doufám, že místo půjde rozumně sejít. Kupodivu je to jednodušší než jsem čekal, i když sníh zde je také. Vysílačku mám v boční kapse batohu zapnutou a tak mám i provoz na pásmu jako tlumenou kulisu ke zpěvu ptáků a tajemného hlasu lesa. Ještě před „Vlnkou“ jsem udělal dvě spojení a to k nám na Ostravsko a také do Polska. Dál už se jde vcelku dobře, větší pozornost musím věnovat jen poslednímu úseku než se připojím na „Barabskou cestu“. Jsem vcelku rád, že už jsem tady, nejobtížnější úsek mám za sebou. Šero a rychle se blížící tma mi mnoho klidu nepřidává a většinu času půjdu tmavým lesem. Dokud je sníh, tak ještě poměrně dobře vidím kam jdu. Když ale zmizí, tak už není příliš dobře vidět na kořeny a kameny. Stále je to ale lepší než světlo baterky, čelovky nebo mobilu, kterým definitivně ztratím plastičnost cesty a pohled se slije v jednu plochou rovinu bez zaznamenání malých nebo větších propadlin, děr či jiných zrádných míst.

     Tuším, že vlak by měl jet něco kolem celé (až na nádraží zjistím, že se jízdní řády změnily a časy jsou úplně jiné). Musím tedy zabrat. Pokud to jen trochu jde, tak se snažím jít velice svižně případně běžet. No, v případě běhu je to stále spíš „KULHOBĚH“, ale je rychlejší než chůze a to je podstatné. Nevím co mě to v jedné ostré zatáčce (již hluboko pod přírodní rezervací Smrk – tedy mohu, i kdybych ji považoval za NPR, což ale není) napadlo vzít si to známou zkratkou, onou lesní cestou, která mnohem výš vede k „Andělským schodům“ pod vrcholem Smrku. Ano, za dobrých podmínek by to možná mělo smysl, ale nyní? S již zase vcelku dost namoženou levou nohou?

      Ale motivace stihnout vlak byla patrně silnější než rozum. Nesvítím si mobilem a jdu ve velmi silném šeru. Každý krok je utrpení, ani na tak, že by tolik noha bolela, ale že nikdy netuším jak „hluboký“ a nejistý bude následující krok. K tomu všemu se navíc snažím sestupovat rychle. Stačí pár desítek metrů nyní zcela šílené cesty, zkratky, které mi byl snad jen čert dlužen abych si vzpomněl na dávné časy, kdy jsem šel tudy také za zimních podmínek a velmi často padal na zadek, občas dělal jakési piruetky či možná „andělíčky“, pochopitelně s „elegancí“ toho úplně nejhoršího „baleťáka“ na světě“.

      Tehdy poprvé jsem to šel, protože jsem ztratil odbočku z „Barabské cesty“ a proplétal se až k zatáčce lesní cesty s mnoha popadanými stromy, kdy mi to bylo jakési povědomé, ale z času mého dětství, kdy zde ještě žádná rezervace neexistovala a sestup dolů po symbolickém hřebínku byl tím nejrozumnějším řešením nemalého problému (tehdy byla venku pořádná kosa a zmrznout jsem určitě nechtěl). I tehdy jsem se v posledních místech skoro již modlil ať to utrpení skončí a já se dostanu na tu správnou cestu. Tehdy jsem totiž ani příliš dobře nevěděl kam sejdu a jestli si tímto směrem nepřidám ještě obtížnější úseky. Také jsem chtěl stihnout vlak, protože zatápění v promrzlé chatě by určitě nebylo za chvíli.

      Na toto vše jsem si velmi rychle vzpomněl při druhém „využití“ této „pekelné zkratky“. Sestupuji opatrně, sem tam se držím padlého kmenu, častěji kořenu nebo kamene. Rukavice mokré a špinavé. A čas běží. Sám si říkám, jestli bych to rychleji neušel po oficiální červené turistické trase v jejím půlesíčku. Občas podklouzne noha, někdy nedrží kámen tak dobře jak bych si přál. Sestupuji velice těžce a občas noha naráží tak, že pořádně zabolí. Stále není vyléčená, jak bych si přál – no, upřimně řečeno ji ani moc příležitostí k léčbě a odpočinku nedávám. Vidím světlejší místo, které dává naději, že by to mohla být už ta cesta po které se půjde výrazně lépe. „Fata Morgána“, je to jen iluze. Stále musím tímto nekonečným svahem pomalu a opatrně klesat. Po velmi dlouhé době jsem konečně „vysvobozen“ a vycházím kousek nad rozcestím „Nad Holubčankou“. Vůbec si nejsem jistý jestli jsem si ušetřil čas – při náročnosti pohybu ve velkém šeru, skoro tmě, jsem již ani vlak nějak neřešil.

      Jak už to tak bývá, pochopitelně čelovky jsem nechal doma. Tam je jim dobře. A to jsem si mohl vybrat jak malé, lehké, tak i větší, těžší, ale výkonnější. Podobně jako při posledním padesátikilometrovém „Sletu Lysařů“, kdy jsem si myslel, že to stihnu za světla, ale nakonec jsem byl pro déšť vděčný za chatu „Zátopek“ (když stavby na Lysé tak haním, že tam nepatří, že je jich příliš a teď jsem nějak rád, že alespoň jedna byla otevřená až do desíti večer. Za čelovku za „pár korun“, ale nekřesťansky drahé baterky jsem byl najednou víc než rád. A to v „boudě“, kterou bych zde před pár lety (i nyní) raději neviděl. Je faktem, že měla (má) své kouzlo, ač se mi to možná nechce až tak moc říkat… :-) Sestup ve slejváku dolů si budu pamatovat také ještě hodně dlouho. Ale především kamarády a kamarádky, které jsem během „Srazu Lysařů“ poznal. To byla velice milá změna, protože v 99 procentech chodím všude sám… No, ale na horách není člověk nikdy sám, osobně se cítím více mezi lidmi tam než ve městě, kde jsou si všichni zcela cizí… Naopak na horách jsou si všichni „svojí“. Stačí říct jen to „jednoduché“ AHOJ a spojí každého, kdo jen trochu chce. Když už není síly, tak jen toto kouzelné slůvko ji dokáže dodat hromadu…

Dálkový pochod „Slet Lysařů“ si zaslouží nepochybně samostatný článek.

      Konečně jsem na červené a poprvé si zapínám světlo na mobilu (ač později zjistím, že malou svítilnu mám někde na dně batohu). Snažím se běžet jak jen to jde a vcelku se mi to na možnosti nohy daří. Zvládám i náročnější kamenitý úsek nad „brodem“ Bučacího potoka a v následném úseku ještě trochu zrychluji. K odjezdu vlaku odhaduji zhruba dvacet až třicet minut od připojení červené turistické trasy k asfaltce nad osadou Skalka. Zde již po asfaltce sebíhám níž a jsem rád, že už nemusím tolik dávat pozor na „nastražené“ kameny a kořeny. Před nádraží v Ostravici dobíhám asi deset minut před osmou večer. Vlak nevidím. Informační tabule se změnily a až je najdu, tak vidím, že vlak nejede kolem celé, ale až po půl deváté. A pak až po půl jedenácté! No nic nevadí.

      Možná jsem nemusel tak spěchat, na druhou stranu jsem rád, že už jsem dole. Je mi dobře, ani zima mi není. Jdu se podívat do místní „knihobudky“, zda tam není něco zajímavé. Na chvíli si sednu. Začíná být poněkud chladněji. Když se pokusím vstát, tak teprve pochopím jak dostala levá noha tímto výletem zabrat. Pokud jsem ještě před chvílí byl oproti ostatním oblečen poměrně lehce, tak nyní již nasazuji další vrstvy. Stačí čtvrt hodiny skoro nehýbání se a je cítit zima.

     S výletem jsem naprosto spokojen a spokojeně unaven.

DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE: 

[1] http://www.cbpmr.cz/deniky/33114.htm

[2] http://www.cbpmr.cz/deniky/33115.htm

[3] https://www.youtube.com/watch?v=MVUOX-b_uHk

[4] https://www.youtube.com/watch?v=XM8VVtpDfNI