Lichkov • Vojenské muzeum Na Růžku

Oblast sníženiny mezi pohořím Králického Sněžníku (n V) a Orlickými horami (na Z) se odborně nazývá Mladkovské sedlo a vlastně celé široké údolí, které se táhne od jihu (Štíty) až na sever ke Kladsku nese rovněž označení Kladská kotlina. V dávných dobách patřilo Kladsko k zemím Koruny České, od poloviny 18. století nám toto území zabrali nejdříve Prušáci, po událostech a posunech hranic po 2. světové válce připadla oblast Polsku (i přes snahu prezidenta Beneše opět kotlinu včlenit k našemu území). Kdo se podívá do mapy objeví totiž nepříjemný fakt, že přes Kladsko se dá naše republika (i ta meziválečná) skoro nejsnáze rozdělit.

I to byl důvod, že celé Mladkovské sedlo bylo nejvíce opevňovanou částí naší severní hranice. Vždyť kolem vznikly hned tři velké dělostřelecké tvrze a nespočet menších opevnění, ať už šlo o samostatné pěchotní sruby a ještě větší počet malých bunkrů – řopíků.

Jak víme události koncem 30. let minulého století ale nabraly jiný směr a nakonec veškerá práce přišla vniveč.

V období po roce 1945 a hlavně 1948 některé opevnění sloužila dále vojákům ale spíše jako různé sklady. Jinak o opuštěné objekty stát neměl valnou snahu pečovat.

Společenské změny po listopadu 1989 přinesly i uvolnění poměrů ve využití objektů opevnění i osobám z civilní oblasti, takže díky nadšencům a členům různých spolků a organizací řada prázdných objektů ožila novým děním.

Vznikly tak povětšinou nové prostory zasvěcené vojenským prezentacím, které se zaměřují sice hlavně na meziválečné období, ale vzhledem k množství (nebo nemnožství) dochovaného materiálu se v nich prezentuje i vojenský (a příbuzný) materiál z pozdějších let.

Platí to i o Vojenském muzeu Lichkov.

O objekt poblíže silnice 312 z Lichkova do Mladkova se stará společenství Forteg, sekce Difrologického klubu. Hlavní výstavní prostory jsou soustředěny v objektu pěchotního srubu KS-32 „Na Růžku“.

Po opravách byl exteriér bunkru uveden do stavu blízkém původnímu vzhledu, úpravy se dočkaly ocelové obruby střílen a nově byly nahrazeny i kopule střeleckých a pozorovacích zvonů (zhusta se hodily vyřazené tlakové nádrže).

Okolí bylo doplněno svezením protipěchotních a protitankových překážek (ježků).

Interiér byl zbaven suti a zčásti opraveny nejvážnější nedostatky, jinak byl prostor ponechán v dochovaném stavu. Zaveden byl elektrický proud (bunkry mívaly většinou vlastní zdroj).

Expozice se zaměřuje na období let 1919–38, ale jsou tu i předměty vybavení z výbavy ČSLA (samopal 58, PCHO, tankový trenažer aj.).

Muzeum bývá otevřeno převážně o víkendech při příležitostech ukázkových akcí, jejichž konání je ovšem potřeba ověřit na webu (ten je bohužel poněkud nepřehledný).

Pokud ovšem není žádná akce, musí postačit obhlídka okolí. Poblíž hlavního objektu je další srub se poetickým názvem „U Besídky“ případně pás protitankového okopu.

Mimo to ovšem nesmíme zapomenout i okolní přírodu pod Suchým vrchem.