Koželuh a jirchář před bývalou Koželužskou školou v Hradci Králové

O dvou sousoších od hradeckého akademického sochaře Josefa Škody (1901 – 1949) jsem již psal v článcích Dříve kontroverzní sousoší Soutok Labe s Orlicí a Světlonoši na hradeckém nádraží. Dnes se zmíním o jeho dalších dvou sochách, kterými jsou koželuh a jirchář. Obě stojí před vchodem Střední průmyslové školy (původně Koželužské školy) na rohu ulic Hradecká a Brněnská v Hradci Králové.

Původní Koželužská škola, postavená v letech 1923 - 24 podle projektu architekta Josefa Gočára, je významnou architektonickou památkou města. V minulosti byla také jeho "profesní" chloubou, když široko daleko byla jedinou školou svého druhu. Zdatně konkurovala starším koželužským školám v saském Freibergu a v italském Turíně. V roce 1949 však výuka byla přemístěná do Zlína, centra kožedělného průmyslu. O vlastní zdařilé stavbě architekta Josefa Gočára napíšu někdy příště.

O sochách před vchodem do školy Josef Gočár původně neuvažoval. Ve výkresech neměl zakreslené ani podstavce pod jakékoliv sochařské dílo. Podstavce byly nakonec vyzděny, ale v den slavnostního otevření školy, 24. srpna 1924, zely prázdnotou. V té době Josef Škoda studoval sochařství na pražské akademii. O tom, že o šest let později jeho sochy budou zdobit hlavní vstupní prostor školy, ani nesnil.

V roce 1930 Škodovy pískovcové sochy koželuha a jircháře byly před vchodem školy nainstalovány. Nutno říct, že se Josef Škoda s náročným úkolem vypořádal obdivuhodně. Socha koželuha se sklopenou hlavou vyjadřuje pokoru k těžké práci. Socha jircháře se vztyčenou hlavou dává najevo profesní sebevědomí. Autor „oblékl“ koželuha i jircháře do kvalitních zástěr a pevné obuvi. Výtečně ztvárnil i zpracovávanou kůži u sochy koželuha.

Ve starých dokumentech jsou sochy označovány také jako koželuh falcíř a koželuh s kosou. Dnes mladí možná ani nevědí, co řemeslo koželuha a jircháře obnášelo. Koželuh (neboli černokožešník) zpracovával tužší kůže, jirchář (neboli bělokožešník) zase jemné rukavičkářské jirchy. Zámišník se specializoval na kůže z divoké zvěře, vyráběl z nich jelenice a oblekové usně. Další Obor se zabýval vyděláváním a barvením kůží.

V minulosti koželužství a jirchářství patřilo k veleváženým a důležitým řemeslům. Někdy se dědilo z otce na syna. Jindy však jablko padlo daleko od stromu. Příkladem toho je významný básník a dramatik William Shakespeare, který pocházel z rodiny koželuha a jircháře.

Mnoho soch koželuha v naší zemi neuvidíte. Jednu mají také ve Zlíně. Jejím autorem je Bohuš Jahoda.