Kostel sv. Václava, mučedníka v Jezbořicích

O Jezbořicích má být zmínka již k roku 1050, kdy byl jezbořický újezd (praedium Jhessutborici) věnován k olomouckému biskupství. V roce 1364 byl zdejším plebánem Jakub Vigandův, o němž je řeč ještě o 10 let později, kdy měl provizi k proboštství v Olbramově kostele, ač již držel farní kostel v Kojetíně a Jezbořicích. Jelikož se očekávalo, že jezbořický kostel bude uprázdněn, providoval k němu papež Mikoláše Ulmanova z Nového Města, který však zemřel dříve, než se ujal výše jmenovaného chrámu Páně. Roku 1399 je zmínka o plebánu Jakubovi, jemuž olomoucký biskup dovolil, aby jím zakoupené role byly věnovány kostelu. O stejnojmenném plebánovi je zmínka též v roce 1403, kdy byl veden v soudních aktech jako svědek. Roku 1409 si směnil faru jezbořický plebán Václav Sláma s chotěbořským farářem Jiřím. Všechny tyto informace jsou však poněkud rozporné a k nim můžeme ještě zařadit vyprávění Hájkovy kroniky, podle níž stával v Jezbořicích templářský klášter s tvrzí a kaplí s patero okny, jež byla spojena s klášterní budovou a později rozšířena do poloviny lodi, kde byl později situován oblouk a teprve následně byl přistavěn zbytek lodi. Podle Balbína měli jezbořický kostel johanité, kteří zde byli až do zrušení kláštera a jeho vypálení od husitů v roce 1421, přičemž klášter měl stávat za kostelem ve farní zahradě, protože jeho zbytky měly být vidět ještě počátkem 19. století. Tvrz se však nacházela na kulatém návrší za farou, ale obě pustnoucí jmenované stavby měly být místními rozebrány na stavební materiál. Obě pověsti však podle všeho nemají na sobě zbla pravdy, i když zajímavé je i to, že občas bývá zdejší obec označována jako Jezbořice (1349), jindy jako Chlumek (1350-1351). Je tedy možné, že došlo ke smísení informací o 2 rozdílných osadách, neboť podle jedněch zdrojů náležely tedy Jezbořice k olomouckému biskupství, ale onen Chloumek či Chlumek (návrší pod kostelem se tak jmenovalo ještě v 19. století) byl podle popisu pražské diecéze z let 1344-1350 součástí chrudimského dekanátu a královéhradeckého diakonátu a následně došlo k jeho odstoupení k litomyšlskému biskupství. Když se však člověk nad tím zamyslí, tak je zde jednoduché řešení těchto záhad, Jezbořice byly zprvu pouhým majetkem olomouckého biskupství, ale duchovně spadaly nejprve pod pražskou a posléze litomyšlskou diecézi.

Za husitských válek přišly Jezbořice o faru, později zde působili faráři podobojí a počátkem 17. století evangeličtí faráři, o nichž nalezneme několik zmínek. V zápisných knihách Heřmanova Městce se hovoří, že v roce 1600 byl jezbořickým farářem Jiří Jektavý a podle seznamu far na pardubickém panství byl zdejším farářem roku 1615 Martin Hejtmánek. Po vyhnání evangelických kněží byl kostel pouhou chrudimskou filiálkou, o čemž je zmínka v roce 1654, ale služby Boží zde zastával i pardubický děkan P. Diviš Měsíček z Výškova, alespoň podle relace pardubického hejtmana z roku 1640. V relaci z roku 1677 se kostel jmenuje jako mikulovická filiálka, jež měla 2 stříbrné kalichy, cínovou křtitelnici a trojici zvonů. Služby Boží zde tak konal mikulovický farář, a to každou neděli, aby se po 4 týdnech se svým kaplanským pomocníkem střídal, že sídlil buď v Mikulovicích, nebo v Jezbořicích. Ve starém inventáři z roku 1731 se píše: "V Jezbořicích v kostele konají se služby Boží každou neděli z povinnosti, každý svátek z lásky, ale p. farář Mikulovický musí se svou příležitosti do Jezbořic ke službám Božím jezditi." V roce 1769 došlo k oddělení Mikulovic od Jezbořic a ve vsi se objevil stálý exponentní kaplan, jenž sem byl dosazován mikulovickým farářem, kterému zprvu odváděl z Jezbořic štolu, ale později mu byla přenechána spolu s 250 zlatými ročního platu. Posledním mikulovicko-jezbořickým farářem byl P. Josef Kašpar, který se odstěhoval po požáru fary roku 1790. Do zřízení fary Lány na Důlku patřily k jezbořické expozituře (lokálii) vsi: Barchov, Čepí, Klešice, Vysoké Veselí a celá pozdější lánská farnost; po jejím vzniku pouze čtveřice prvních vesnic a část Jeníkovic. V roce 1850 byla opravena pětice vyřezávaných lavic, jež mají pocházet z kláštera v Sedlci u Kutné Hory, který byl zrušen roku 1784 a o 2 roky později byly prodány právě sem. V roce 1860 došlo k obnově všech oltářů. Teprve roku 1871 byla expozitura povýšena na faru. V roce 1934 do kostela uhodilo a blesk tehdy vyrazil do zdi otvor o průměru 30 cm. Další opravy proběhly na přelomu 30. a 40. let 20. století a opravený chrám Páně byl vysvěcen 14. září 1941. 16. března 1964 byl objekt zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-vaclava-16186599). V roce 1996 byl vyměněn šindel na zvonici. Roku 2010 došlo k vloupání do kostela, odkud se ztratily 3 sošky andílků. V posledních letech došlo na opravu střechy, stropu a odpadlé římsy sakristie, ale renovací je na objektu třeba ještě mnohem víc.

Jde o jednolodní orientovanou stavbu s trojboce uzavřeným a neodsazeným presbytářem a se sakristií v ose. Loď má délku 19,85 m a šířku 6,9 m a presbytář je dlouhý 6,9 m a široký 5,8 m. Původní klenba kostela spadla částečně při ohni roku 1791 a její zbytek byl odstraněn v roce 1815, kdy byl následně zřízen rákosový strop v podobě ploché valené klenby s lunetami nad okny. Vítězný oblouk pak chybí. Vnějšek je podepřen mohutnými opěrnými pilíři, západní strana byla dostavěna a novodobě upravena. Na jižní straně je situován gotický hrotitý portál s ostěním profilovaným výžlabky a pruty hruškovce, naopak na jižní straně sakristie je pozdně gotický sedlový portál s přetínavými profily ostění. Při jižní straně presbytáře je dvoudílné sedile, které je završené hrotitým obloukem s vloženou dvoulistou a čtyřlistou kružbou, zdobené motivem v podobě kapustových listů, na severní straně presbytáře je kamenný obdélný sanktuář s ostěním profilovaným hruškovcem, na vrcholu s maskarony nesenými fialami s křížovou kytkou.

Barokní hlavní oltář s cennými figurálními řezbami (vlevo socha sv. Petra, vpravo plastika sv. Pavla) byl opraven roku 1823 (jinde se uvádí rok 1832, což má dokazovat starý nápis: "Haec imago picta est A. D. 1832 expensis territorianiis pro curatore Adalb. Tichý cap. loc. hujus ecclesiae a Francisco Strnad hist. pict. Pottensteinensi.") a dnes je opatřen obrazem sv. Václava, podávajícího Kristu korunu. Zhotoven byl v roce 1897 Karlem Záhorským a věnován zdejším rodákem a statkářem Josefem Kolínským. Tumba oltáře je dřevěná a horní část kamenná, z jednoho kusu sestávající oltářní menza (altare portatile) s ostatky sv. Benigny a Valentina byla posvěcena 14. února 1705 královéhradeckým biskupem Msgre. Tobiášem Janem Beckerem. První boční oltář s kamennou tumbou a oltářní menzou s ostatky sv. Lva a Hermagora z roku 1627 míval dříve obraz sv. Jana Křtitele a později sv. Jana Nepomuckého; druhý boční oltář sv. Filomeny s kamennou tumbou bez altare portatile byl vybaven obrazem z roku 1850 od Josefa Papáčka z Chrudimi. Kromě 10 renesančních znakových a figurálních náhrobníků z přelomu 16. a 17. století stojí též za povšimnutí: cínová křtitelnice z roku 1600 s erbem rytíře Lipanského z Lipan a s reliéfními maskami zdobenými nohami, jež prošla opravami v letech 1850 (podle dašického faráře P. Josefa Nechvíle byla opravena a přelita v roce 1860) a 1923; v sakristii umístěný malovaný deskový epitaf od Matouše Radouše z roku 1598 s textem: "Leta Panie MDXCV w Aurerej po pamatce Swateho Michala Archangela Panie Swug žiwot dokonczila OZANNA panenka magicz wieku sweho pul pata leta dczera urozeneho a stateczneho rytirze Pana Getrzicha Lippannskeho z Lippan a na Wysokem Wesely a Urozene Pani Matky swe Ludmily rozene Haugwicowe z Biskupic. Wosmeho dne Miesycze Rzigna gest pohrzbena w tomto kostele zadussi Gezborzskeho oczekawa w Kristu Spasiteli blazene wzkrzisseni."; obraz Piety z okruhu téhož malíře; obraz Křtu v Jordáně z konce 17. století, obraz sv. Jana Nepomuckého z 18. století a dřevěná zpovědnice z roku 1831. Původní varhany z neznámé nám doby byly opraveny v roce 1886 Janem Severou a roku 1911 nahrazeny novým nástrojem od Jana Tučka, jenž prošel opravou v roce 1995 (Jan Karel, viz http://www.varhany.net/cardheader.php?lok=2423).

V dřevěné zvonici na osmibokém půdorysu s hranolovitou nástavbou a jehlancovou střechou z počátku 17. století (obnovena v následujícím století, a to podle nápisu na jednom spodním trámu: "A. D. 1753 die 26 Maji.") bývaly dříve zavěšeny 4 zvony: první (Havel) o výšce 1,3 m, šířce 1,1 m a s textem: "Wssickni obywatele zemie služte Hospodinu s weseljm Przistupugte Przed obliczeg geho s prospiewowanjm zialmu pokrzikugte Hospodinu. Zialm 100 werš 2. Pan Walentin Zialud Geho Milosti Cisarzske Hegtman Panstwj Pardubiczkeho 1601. Also hat Gott die Welt geliebet, dass er Ihr gab seinen eingebornen Sohn, auf dass alle die an ihn glauben nicht verloren werden, sondern das ewige Leben haben."; druhý (Jan) s vyobrazením sv. Jana Nepomuckého o hmotnosti 16 centů a 28 liber a s nápisem: "In der kön. Alt Stadt Prag A. 1730 Goss mich Jakob Konrad Löhner und heisst selbe Glocke Johann Paul."; třetí (Vojtěch) s obrazem Panny Marie a Ježíše Krista a s textem: "Gegossen von Anton Schneider in Königgräz 1844." (údajně byl přelit již v roce 1824) a čtvrtý (Václav) s reliéfem sv. Václava a textem: "S. Wenzel 1848." Díky rekvizicím obou světových válek zde visí pouze zvon z roku 1601 a zachoval se rovněž i malý sanktusník.