Komáří hůrka u Krupky

Jedná se o vrchol o nadmořské výšce 807,4 m n. m., který se nachází na pomezí katastrů Fojtovic a Horní Krupky. Jeho podloží je tvořeno spodněpaleozoickými minerály jako je zejména muskovit a biotit, mezi něž je pak včleněn na několika místech svrchněkarbonský biotit a východním směrem pak přechází v spodněpaleozoický metagranit až metagranodiorit. V různých zdrojích bývá nazýván rozdílně, nejvíce jako Komáří hůrka, jinak ještě jako Komáří vížka, ale známý byl i jako Kněžiště, Komáří výška, Komáří hora či Hora. Původní pojmenování však znělo Mickenberg či Mückenberg, což můžeme vidět např. v indikačních skicách stabilního katastru z roku 1843 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT621018430 a https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=LIT115018430), i když úplně poprvé se s ním setkáváme již v roce 1492.

Právě na něm vzniklo 5 poddanských domů, jehož obyvatelé se věnovali důlním činnostem (těžba cínu a mědi, první zmínka o těžbě cínu na úbočích Komáří hůrky pochází z roku 1546) a pozemky náležely k městu Krupce (později se jejich počet rozšířil na 9, což je zmíněno k roku 1870). Vedle nich zde již od roku 1370 stával kostel sv. Wolfganga, který zanikl za třicetileté války, aby byl v roce 1700 obnoven hrabětem Sternbergem. Na jeho vrcholu, zbaveného kompletně původního lesního masivu, pak vznikla zvonice, jež byla vybudována právě zdejšími horníky. První kamenná věž vznikla v letech 1553-1568 a za jejím zřízením stál horní mistr David Koith. Ještě v době výstavby byl do ní zavěšen zvon od zvonaře, puškaře a kovolijce Tomáše Jaroše z roku 1554. Na něj zvonil starý nebo invalidní horník, jenž bydlel v malé přístavbě věže s jednou místností a chlívky pro kozy. Za třicetileté války se pokusili zmocnit zvonu Švédové, ale naštěstí byli vyrušeni císařskými vojáky. Protože neklidná doba trvala dlouho a toto nebezpečí stále hrozilo, došlo v roce 1635 k sejmutí zvonu a jeho převezení do sakristie klášterního kostela Všech svatých v Krupce, odkud se vrátil do věže až roku 1644. Ale byl to správný krok, protože Komáří hůrka byla centrem zájmů různých vojsk již od nepaměti. Již v roce 1426 po dobytí Krupky a hradu Rosenburku na úpatí hory Prokopem Velikým hnali husité těmito místy zbožné Sasy do jejich vlasti. Třicetiletá válka již byla zmíněna, tak musíme rovněž zmínit sedmiletou válku a zdejší šarvátky mezi Něnci a Francouzi a nesmíme opomenou i to, že roku 1866 přecházela přes horu saská pěchota a jízda, aby pomohla svým rakouským spojencům v boji s Prusy.

Již od přelomu 18. a 19. století byl kopec stále více navštěvován různými lidmi, jež bychom dnes mohli označit za první turisty, a to z toho důvodu, že byl odsud krásný výhled do širého okolí. Díky tomu byla k věži, zvané jako Mückenthürmchen, přistavěna v letech 1857-1858 výletní restaurace, a to díky Raimundovi Zechelovi, hornímu správci a zeti zemřelého teplického městského fyzika MUDr. Baumeistera. Již předtím, tj. v roce 1838, se zde objevil projekt lanové dráhy, i když nerealizovaný. Stát za ním měl Josef Klement hrabě Westphalen zu Fürstenberg (viz https://komarivizka.eu/cs/historie). Teprve roku 1903 začaly přípravné práce, ale kvůli vypuknutí 1. světové války se se vším přestalo. Po jejím ukončení se nějakou dobu nic nedělo a projekt byl nakonec předělán, takže v roce 1932 vznikl nový plán 3 km dlouhé dráhy na trase Krupka-Bohosudov-Komáří hůrka s 520 m převýšením, aby o rok později vznikl zakládající výbor pro tuto věc (něm. Das Gründungskomitee für die Mückenberg-Seilbahn), v němž zasedali: Dr. Alfons Clary-Aldringen, bohosudovský starosta Norbert Cziharz, krupský starosta Franz Czermak, obecní radní Geyer a Kühnel, Dr. chem. Hirsch a profesor Rudolf Schramek z Bohosudova, Dr. Felix Löwy z Dubí, řídící učitel Ehrlich z Teplic, Alfred Bühler z Ústí nad Labem, zemský soudní rada Kutschera, architekt Erhard Grimm z Trnovan, dipl. chem. Keith a ředitel Edgar Natscheradetz z Teplic. Její realizaci přerušila zase 2. světová válka, kdy kopec sloužil i k výcviku plachtařů. Lanovka byla nakonec dokončena až roku 1952 a funguje prakticky beze změn dodnes, a to v délce 2 348 m. Jedinou změnou je to, že dříve bývala zařízením Severozápadní dráhy ČSD a dnes je jejím provozovatelem firma Sport Krupka s. r. o., přičemž 23. září 2013 byla prohlášena kulturní památkou (viz https://pamatkovykatalog.cz/lanova-draha-bohosudov-komari-vizka-14104059). Pravidelně se zde však též lyžovalo a pravidelně se konaly zejména závody v lyžařském slalomu, a to i ve válečných letech, kdy vedl zdejší restauraci 4. ledna 1944 zemřelý Rudolf Schreiner.

Prostě tato hora lákala mnohé návštěvníky. Jak vypadal kopec koncem 19. století, tak to se dočteme v knize "Čechy. Díl X. Krušné hory a Poohří" od Bedřicha Bernaua:

"Krásně zachovanými lesy vede nás další cesta k jihovýchodu, ku kostelu sv. Volfganga a ku Komáří vížce. Jedle, jako vůbec ve starších lesinách, v nich převládá, avšak smrkové kultury znenáhla ji zatlačují. Kolem romanticky položené myslivny dostaneme se na rozcestí, kde silnice v pravo kolem pověstmi lidu proslavených olbřímích skalních balvanů, t. zv. Čertovy tančírny směrem k Dubí, v levo však ku Komáří vížce vede. Les je tu valem z hrubých balvanů nakupeným ohrazen, jenž zdaleka jako nějaká kyklopská zeď vypadá.

Na křižovatce starých cest z Cinvaldu do Mohelnice stojí tu zmíněná kaplice sv. Volfganga, v nynější své podobě zbudovaná před 200 léty. Nedaleko ní nalézá se veliký skalní balvan s malou, jak se zdá schválně vtesanou dutinou, již okolní lid nazývá »stopou Matky Boží«. Leží právě uprostřed cesty z Horní Krupky směrem ku Kyšperskému průsmyku vedoucí.

Severně od kostelíka vypíná se na temeni Komářího vršku (868 m.) t. zv. Komáří vížka, původně dům nad doly cínovými, někdy zde bývalými. Z dolů těch zbyla na severní straně pahrbku svalina tříhranné podoby, nepříliš hluboké to, trávníkem zarostlé propadliště dávných štol a šachet. Ještě na počátku tohoto věku se zde dolovalo, ač nepatrně.

Dnešní Komáří vížka je hostinec a rozhledna, pro svou vyhlídku často navštěvovaná; tato působí však hlavně jen kontrastem, když jsme po nudných cestách po horské pláni k ní byli došli. Nejzajímavější jest ovšem pohled k jihu do kotliny pohořím vroubené. Není-li právě v cestě vysoký les, spatříš prý odtud i Hvězdu u Prahy, ano i pohoří Šumavská, k severu Drážďany a k východu Sněžku! Zřetelně vidíme však na východním obzoru Lauši, Ještěd, Ronov a Vilhošť, potom Zinkenstein, Sedlo, jihovýchodně Dlouhý vrch, dále k jihu Milešovku, Hradišťany a více k západu vrch Mostecký. Na hřbetě horském spatřujeme Vieselstein, Medvědí skálu a v nejzazší dáli při jasném vzduchu Keilberg a Fichtelberg. Vyhlídka k severu je nepatrná.

Na »vížce« posud visí starý zvon, jímž dáváno znamení kovkopům; dle nápisu na něm ulit byl r. 1554. Brněnským zvonařem, mistrem Jarošem.

Roku 1857 byla stará věž a domek při ní odstraněn a nynější hostinec Raimundem Zechlem, horním správcem knížete Claryho v Krupce, zbudován. Zvon byl zachován jako stará památka někdejšího hornictví.

Jinou památkou je zmíněný kostelík, v němž horníci Krupečtí čtyřikrát do roka smuteční mše a modlitby za zemřelé své předky odbývají.

Jinak zabloudí sem jen turisté, většinou ze Sas. Avšak jednou v roce bývá prostý ten lesní kostelík přece zástupy lidu obklopen, neboť kdo v širém okolí zameškal by navštíviti Svatovolfgangskou aneb, jak lid prostonárodně ji nazývá, borůvkovou pouť? Odbývá se, jakmile uzrála tato lesní bobule. Již časně z rána viděti tu valné zástupy mladíků i dívek, mužů a žen, ano celé rodiny s ranci, košíky a dětskými vozíky po všech cestách a silnicích ku kostelíku se hrnouti. Děti dávno již se na to těšily, jak si tam nahoře na Komářím vrchu do sytosti budou moci natrhati borůvek, které v lese okolo kostelíka v neuvěřitelném množství bují.

Jest ku podivu, že beze všeho oznámení nebo sezvání staří i mladí od staletí i ze vzdálených vesnic zde se scházejí. O takové pouti nemůže ovšem kostelík pojati všech věřících, již na počest sv. Volfgangu se byli sešli; a proto se koná kázání venku, ve stínu smrků a vonných jedlí. Obyčejně má je pater jesuita z blízkého Šejnova. Sotva pobožnosť je u konce, pozorovati ihned silné pohnutí v lidu. Hudba spustí skočnou a mladí, staří spěchají, aby se při zvuku hudby vytančili. A veselí pak trvá dále a nejeden se tu pod vonným krytem lesa i vyspí. A pak opět kostelík osamí a stojí opuštěn ve smrkovém svém háji, a opěván pěvci lesními, dumá dále.

Od pověstné Komáří vížky k jihu vede klikatá silnice hlubokou a úzkou prorvou k úpatí hor; toť průsmyk Krupecký, nazvaný tak dle starožitného města horního, které se v jeho dolní části rozkládá pod zbořeným hradem, postaveným na příkré výšině."

Dělo se však zde toho mnohem více! V letech 1959-1960 se na Komáří vížce sledoval vývoj a sukcese podkorního a dřevokazného hmyzu, ale mnohá podrobná šetření se konala v této lokalitě již od roku 1955. Mířili sem však i různí botanici a zoologové v rámci mnohých průzkumů. Přelom 70. a 80. let 20. století pak byl ve znamení postupného budování lyžařského areálu a s ním byla v akci Z postavena stanice Horské služby. Na závěr musíme dodat, že k tomuto kopci i celému stejnojmennému revíru se vztahuje řada legend a vyprávění, z nichž některé zanikly nebo zmizely z veřejného povědomí po odsunu místního německého obyvatelstva.

Komáří hůrka u Krupky na mapě