Hřbitov Knížecí Pláně

Hřbitov na Knížecích Pláních

Jsou místa, která přinutí k zamýšlení, k malému zastavení v tom dnešním podivném a uspěchaném světě, a nemusí být u toho žádné tabulky s příkazy a nařízeními. Prostě taková místa, která k tomu člověka donutí už jen pouhou klidnou atmosférou, svou minulostí.

Jedním z takových míst je prostor bývalé obce Knížecí Pláně, ležící v bezprostřední blízkosti bavorských hranic. V dnešní přelidněné Evropě najdeme jen málo tak nádherně opuštěných míst, jako je toto. Necelých 6 km jej dělí od nejbližšího obydleného místa – obce Borová Lada a ještě dále je to do známého šumavského turistického centra – Kvildy.

Ani dnes, kdy stojím u zábradlí bývalého hřbitova Zaniklé obce Knížecí Pláně, tu není takřka ani živáčka. O půl kilometru dále ještě občas projede nějaký osamělý běžkař mířící na Bučinu či naopak za obědem do nedalekého pensionu Hájenka, ale tady vládne takřka dokonalé ticho, rušené jen šuměním větru v korunách stromů rozesetých na bývalých obdělávaných pozemcích. Silný vítr žene od Bukové slatě další těžká mračna, nesoucí bohatou sněhovou nadílku. Teď tady ale ještě stále svítí slunko. Sice nemůže prosvítit mračna na bavorské straně a otevřít pohledy na hory Luzný, Třístoličník, Boubín, ani na alpský masív, jako tomu bývá za příznivých povětrnostních podmínek, přesto je tu krásně. Mírně svažující se terén směrem do Bavorska dává člověku pochopit, proč bylo za místo posledního odpočinku dřívějších obyvatel zvoleno právě toto místo. Vždyť prakticky všichni do jednoho byli dobrými hospodáři, a který hospodář by nechtěl shlížet na svůj grunt i po smrti? A odtud se naskýtá pěkný výhled na opravdu velký kus Knížecích Plání.

Stejně tak jako k fungující vesnici patří hospoda, škola, kostel, pila, atd., patří k ní logicky i hřbitov. Nikoliv jako místo smutku, ale jako místo vzpomínek na památku a odkaz našich předků. Lidský rozum těžko pochopí, proč tedy jejich odkaz vadil vojenským mocipánům natolik, že v 50-tých letech minulého století nařídili demolici tohoto posvátného místa.. Proč tolik neúcty a nenávisti vůči lidem, kteří se provinili jen tím, že považovali Knížecí Pláně za svůj domov?

Dnes je naštěstí už všechno jinak. Po roce 1990 byl především péčí německých občanů místní hřbitov obnoven, což si zasluhuje uznání a poděkování. Díky jejich usilovné práci byla řada náhrobků doslova vykopána z pod nánosů hlíny a znovu vztyčena na místě připomínajícím živou dávnou minulost nejen této, ale i dalších zaniklých obcí v bývalém hraničním pásmu. První sněhové vločky se začínají snášet na zem, aby s nimi vítr vzápětí začal tančit divoký rej. Je polovina března a to se zima na Šumavě své vlády vzdává jen pomalu a neochotně. Za oponou sněhových vloček mizí hřbitov, ale ve vzpomínkách starousedlíků, jejich potomků i nás, obyčejných návštěvníků, však žije dál. Nejlépe o tom svědčí obnovené nápisy na náhrobcích a dokonce i pár květin položených na několika hrobech. Nejlepší důkaz toho, že Knížecí Pláně stále žijí!