Hliničná

Jedno z nejstarších toponym v Libňatově, které je dosud používáno. Toto pojmenování v sobě skrývá to, že zde byly jedny z nejúrodnějších půd v obci. Ty se totiž podle jazykovědců vyjadřovaly takovými výrazy jako - „Hliněná“ (ves na Děčínsku), „Hliničná“ (les a návrší u Strakonic), „Hliník“ (les u Bělče nad Orlicí a pozemek u Třebechovic pod Orebem), „Na hlínách“ (označení lokality v Třebši a ve Výravě), „V hlinkách“ (pastvina u Krňovic, zaniklé jezero u Nepasic a role ve Stěžerách), „K hliníkům“ (lokalita v sousedním Křižanově), vyskytujícími se po celé naší zemi, i když někteří z nich uvažují o tom, že tyto názvy souvisejí s místy, kde se zem těžila, ať se jednalo o zemníky, nebo hliníky pro cihelny. Ale v těchto místech nebyla existence cihelny zaznamenána. Ta se nacházela na západ od lokality při silnici z Křižanova, a to navíc o mnoho let později, než se začalo pojmenování „Hliničná“ používat. Pro její blízkost se ale nedá vyloučit, že by se odtud nějaká zem do ní vozit mohla, protože byla stejné kvality.

Již od svého počátku toto pojmenování zahrnovalo všechny pozemky na jih od Libňatova až po Barchoviny, a to včetně dnešních samot Zad, vzniklých v polovině 19. století na místě původního lesa, který ještě v předchozím století dosahoval až téměř k samé obci, ale protože byl nedostatek zemědělské půdy, došlo k jeho vyžďáření. Hranicí byla dnešní okresní silnice, protože za ní začínala další lokalita, zvaná Přepřívratská či Připřívratská. Tak tomu bylo již v berní rule z roku 1654.

V roce 1785 byla Hliničná jednou ze šestice zdejších flur (rolí), které byly v josefinském katastru v Libňatově vedeny. Tehdy byla popsána takto: „III flura hliničná začíná se od Jana Řezníčka při hliničné cestě až k panským hranicím a po hranicích panských až po cestu přívratskou, která cesta od Přívrat až k Vítoj Janovskýmu běží.“ Na této fluře toho času hospodařili: Jan Řezníček z čp. 2, Jan Mertlík z čp. 4, Josef Pich z čp. 8, Antonín Záruba z čp. 12, Josef Czelwa (později psáno jako Celba) z čp. 10, Jiří Czelwa z čp. 18, Petr Cvrček z čp. 54, Václav Cvrček z čp. 13, Ignác Teuchman z čp. 36, Vít Janovský z čp. 15.

Na poloze ani rozloze Hliničné se nic nezměnilo ani během stabilního katastru roku 1840, jehož indikační skicu vyhotovil geometr 2. třídy Václav Hnilička. Tehdy její západní část obhospodařovali Josef Pich z čp. 87 a Antonín Vít z čp. 8; střed od obce až k Panskému lesu náležel Janu Faltovi z čp. 4; východní část k cestě skrz Zada by se dala označit za Řezníčkovskou, protože byla rozdělena mezi Antonína Řezníčka z čp. 2, Jana Řezníčka z čp. 65, Martina Řezníčka z čp. 83 a od cesty k lesu byly pozemky, jež náležely Václavu Nieweltovi z čp. 62, Adalbertu Sirovátkovi z čp. 1 a Josefu Krajákovi z čp. 43.

Teprve ve 2. polovině 20. století byl tento název redukován pouze na severní část původní lokality mezi Libňatovem a Zady, resp. mezi cestu k čp. 8 a cestu k čp. 2. Důkazem toho může být katastrální mapa z roku 1941, kdy Hliničná ještě končí těsně nad hranicí Barchovin a ve vojenské topografické mapě z roku 1962, zhotovené v roce 1960 Ing. J. Vlčkem, se nachází již jen v severní části svého původního rozsahu. Stejně tomu je v katastrálních mapách po roce 1952. Dnes je většina zdejší půdy obdělávána jako pole, jen malá část zůstává loukami. Přilehlé lesy byly značně poškozeny mnohokrát zmiňovaným derechem, které zasáhlo celé okolí 11. srpna 2017.