Dům čp. 680 v Zieglerově ulici v Hradci Králové

Uvedený dům se ukrývá před zraky kolemjdoucích ve dvoře za budovou čp. 230 v Zieglerově, dříve Solní ulici. Ulička, jež k objektu vede, původně vedla až k Pražské bráně. Sám objekt byl vybudován kolem roku 1568 jako skladiště soli, když ta se přestala skladovat v České kapli, jak byl zván kostel sv. Klimenta před stavbou Bílé věže. 11. července 1762 přečkala budova solnice velký požár města, jenž byl založen pruskými „kozáky“. Ke skladištním účelům sloužila budova až do přelomu 19. a 20. století, což můžeme potvrdit stavebními výkresy se zakreslením stavu z roku 1769, jež jsou uloženy v městském stavebním archivu, a císařským otiskem stabilního katastru z roku 1840, který byl vyhotoven adjunktem 1. třídy Ferdinandem Tarischem a geometrem 3. třídy Franzem Fenzlem.

Protože tento objekt, který byl v roce 1825 klasicistně přestavěn (v rámci přestavby byly do domu zazděny zbytky gotického opevnění, jež byly s velkou pravděpodobností součástí roku 1423 husity zbouraného hradu; za domem je ještě část hradebního zdiva s půdorysem šestiboké bašty), pozůstával včetně pozemku ve vlastnictví města, bylo roku 1925 v období větší bytové krize rozhodnuto, že solnice bude přestavěna na nouzové byty pro chudé. Projekt na přestavbu byl schválen 13. července 1925 a tato práce byla zadána firmě Josefa Novotného, jež ji provedla v témže roce. Ze solnice vznikl bytový dům s 9 byty, který obdržel právě čp. 680 (do té doby byla přiřazována k čp. 90), přičemž každý z nich měl jedinou místnost o ploše 30 m2. Pro všechny byty byla vybudována jedna prádelna a pětice splachovacích záchodů. Kolaudace proběhla 30. října 1925. Protože se jednalo o nouzové byty, byly osvobozeny od domovní daně. Do konce 30. let 20. století bylo každoročně vybráno z objektu 8 436 Kč nájmů a náhrad. "Adresář a schematismus velkého Hradce Králové" z roku 1931 nám přináší tehdejší obyvatele tohoto objektu - truhláře Ferdinanda Arnošta, zámečníka Josefa Arnošta, kováře Aloise Bernkrauta, dělníka Viléma Dahma, švadlenu Kateřinu Hamplovou, nástrojaře Rudolfa Helligeho, švadlenu Marii Helligovou, strojního kreslíře Josefa Kloučka, ponocného Jana Komárka, dělnici Annu Leichterovou, krejčího Františka Soukupa, povozníka Josefa Tobiáška a posluhovačku Marii Tobiášovou.

Ze žádosti o povolení zbudovat ve dvoře objektu čp. 90 dočasný vepřín a kurníky, aby mohly být zkrmovány odpadky z kuchyně kněžského semináře, jež byla podána 28. dubna 1941, vidíme, že čp. 680 již nebylo v majetku města, ale nepatřilo ani církvi. Povolen byl nakonec pouze kurník. Je třeba dodat, že v této dvorní části čp. 90 býval okresní úřad a během jeho přestavby vznikl z čp. 680 a čp. 90 jeden celek. V roce 1957 byla podána žádost na městský úřad s oznámením, že na dvoře u čp. 680 se bude provádět průzkum půdní zeminy pro Československou akademii věd v Praze. Povolení bylo vydáno, ale ještě na podzim roku 1974 si stěžovali nájemníci domu, že zde byly ponechány díry po onom půdním průzkumu, které se rychle plnily odpadem. 16. ledna 1964 byla budova zapsána do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/solnice-byvala-15555127), přesto tento krok neměl velký vliv na stav tohoto domu. V roce 1999 byl vyhotoven stavebně-historický průzkum objektu a roku 2001 bylo vypsáno výběrové řízení na rekonstrukci domu, v níž nejlépe obstála společnost RESDING, a město rozhodlo o tom, že obyvatelé šestice místních bytů se budou muset vystěhovat. O rok později proběhla rekonstrukce objektu. V roce 2008 městské zastupitelstvo odsouhlasilo prodej domu do soukromých rukou. Ten byl nakonec odprodáván po bytových jednotkách. Od roku 2016 je objekt kompletně v soukromých rukách a slouží nadále k bydlení.

Jedná se o jednopatrovou nepodsklepenou budovu se sedlovou střechou na obdélném půdorysu s nepatrným zalomením podélného západního průčelí. Hladké vstupní průčelí s trojúhelným štítem s omítanou římsou z cihelných tvarovek a nepravidelně dvojosé se nachází v přízemí bočního jižního štítu. Vlevo od něj jsou nad sebou situována široká okna se segmentovým nadpražím a nad vstupem je vysoké segmentové okno na schodiště. Výše ve štítu jsou navíc ještě 2 úzká půlkruhově zakončená okénka do půdy. Pětiosé západní průčelí má široký opěrný pilíř uprostřed a v jihozápadním nároží. Okna jsou opět široká a segmentová, až na menší okno v 1. ose přízemí. Při rekonstrukci byly na fasádě nalezeny zbytky trojice úzkých kamenných a šikmo špaletovaných okének s otvorem pro prut mříže. Další pozůstatky okének se nacházejí v parapetním zdivu v přízemí a mezi okny 1. patra. Vše je ukryto pod omítkou. Na závěr je třeba uvést, že se dům stal středem zájmu některých umělců, např. v roce 1943 ho namaloval akademický malíř Adolf Doležal.

Dům čp. 680 v Zieglerově ulici v Hradci Králové na mapě