Dijon – Muzeum výtvarných umění (Musée des Beaux-Arts)

Musée des Beaux-Arts de Dijon je regionálním muzeem, které patří k absolutnímu vrcholu ve svém „oboru a třídě“. Je umístěno v dijonském Paláci burgundských vévodů z 15. století a při jeho návštěvě se můžeme těšit na nevšední zážitek. Jedná se totiž o jedno z nejvýznamnějších, nejkrásnějších i nejstarších muzeí v celé Francii. Muzeum bylo původně výtvarnou školou, kterou zde v roce 1767 založil François Devosge. O dvacet let později se již muzejní brány otevřou studentům a v srpnu roku 1799 také široké veřejnosti. V této souvislosti je důležité zmínit, že škola i muzeum byly vždy volně přístupným veřejným prostorem a vstup volný platí pro toto bezesporu velmi atraktivní a pozoruhodné muzeum i v současné době.

Muzeum přitom svým návštěvníkům nabízí neuvěřitelně širokou škálu zajímavých a cenných exponátů. Ty se dělí do několika sbírkových sekcí, a to starověký Egypt, sochy, užité umění a umělecké řemeslo, obrazárna a grafické umění. Některé výstavní sály přitom připomínají spíše zámecké pokoje. Celková plocha muzea je přibližně 5.000 m2, samotné výstavní prostory zabírají asi 3.800 m2. A muzeum určitě netrpí nedostatkem návštěvníků. Jejich počet se každoročně pohybuje okolo 150 tisíc. Od roku 2006 přitom muzeum postupně prochází celkovou rekonstrukcí, spojenou s částečným rozšířením. Celá akce má být ukončena v roce 2019 a jako první byla dokončena ta část muzea, která návštěvníkům představuje svými exponáty období středověku a renesance. K slavnostnímu otevření zde došlo v září roku 2013.

Jak již bylo naznačeno výše, historie muzea je úzce spojena se zdejší unikátní výtvarnou školou. Veřejná, bezplatná – a tedy všem přístupná – škola vznikla v roce 1767. Její „otec zakladatel“ François Devosge brzy pochopil, že pokud chce studentům usnadnit výuku kreslení, musí jim zajistit trvale přístupné „modely“. A tak bylo v roce 1783 rozhodnuto, že ve východním křídle paláce vznikne Muzeum výtvarných umění. K tomu skutečně na konci roku 1787 došlo, ale jeho prostory byly přístupné jen studentům výtvarné školy. Muzeum tehdy tvoří zejména obrazárna v salonku Condé, velký sál soch a „pokoj starožitností“, kam byly umístěny kopie antických děl. Sbírky se pak postupně rozšiřovaly, zejména díky štědrým darům soukromých donátorů na přelomu 19. a 20. století.

V roce 1799 jsou již expoziční prostory otevřeny široké veřejnosti a vzniká Muzeum departementu Côte-d'Or. Je o něj obrovský zájem, přesto je otevírací doba pouhé dvě hodiny. V době II. světové války vede muzeum Pierre Quarre a zřejmě hlavně díky jeho strategii se povede včas evakuovat evakuovat většinu mistrovských děl mimo palác i Dijon. Quarremu se povedlo zachránit i mnohé sochy ze slitin mědi, které měly být zlikvidovány na základě zákona z roku 1941.

A co tedy v muzeu vlastně uvidíme. Například egyptský starověk. Ten zde najdeme od roku 1998 a většina exponátů z egyptských sbírek muzea souvisí s tamním uměním funerálním. Některými exponáty může Dijon konkurovat Louvru a vrcholem zdejší kolekce jsou masky smrti z období římské nadvlády v Egyptě a pozoruhodná série jedenácti 11 portrétů, malovaných na dřevě, z 3. století. V muzeu nechybí ani část připomínající palácovou Svatou kapli, Řád Zlatého rouna a rytířství Filipa Dobrého. Zajímavé jsou také rozsáhlé sbírky zaměřené na výtvarné dědictví Burgundska. Sem jsou zařazeni nejen různí vlámští umělci (Melchior Broederlam nebo Mistr z Flémalle), ale také mistři ze Švýcarska, Německa (např. Conrad Witz) nebo Itálie (Lorenzetti). Z umělecké produkce místních mistrů se představují renesanční sochaři (Hugues Sambin) a malíři (Jean Tassel a Philippe Quantin), barokní sochaři (Jean Dubois) a studenti zdejší výtvarné školy 18. a 19. století (Naigeon, Gagneraux nebo Prud'hon). Nechybí ani sochaři přelomu 19. a 20. století v čele s pány Fremietem, Rudem a Pomponem. Jistým vrcholem muzejních sbírek jsou dvě hrobky burgundských vévodů, které byly původně umístěny v klášteře Champmol. Sarkofágy Filipa II. (Philippe le Hardi) a Jana I. (Jean sans Peur) vytvořili Claus Sluter, Claus de Werve, Jean de la Huerta a Antoine Le Moiturier.

Velice zajímavá je sekce „Malířství od renesance po 18. století“. Zde se můžeme setkat s díly známých evropských umělců. Nechybí ani jména jako Tizian, Veronese, Lorenzo Lotto (ti mají evokovat renesanční Itálii), díla slavné Školy z Fontainebleau, zahraniční školy 17. století (Brueghel de Velours, Rubens, Guido Reni), umělci působící při pařížském královském dvoru (Philippe de Champaigne, Eustache Le Sueur nebo Charles Le Brun. Vliv Caravaggia na východní Francii pak demonstruje Georges de la Tour. V krásném obývacím salonu Gaulin s dřevěným obložením můžeme obdivovat rozmanitost podob historismu (Van Loo, Diziani, Pompeo Batoni, Tiepolo, Nattier, Colson, Lallemand, Francesco Guardi nebo Oudry). Sbírky 19. století jsou zastoupeny významnou kolekcí soch a obrazy romantistů (Géricault, Prud'hon, Bonington, Delacroix) i realistů (Gustave Courbet, Felix Trutat). Nezávislé umělce zastupují převážně impresionisté (Monet, Manet, Pissarro Camille, Cross) a symbolisté (Redon), místní tvorbu pak Hippolyte Michaud.

Sekce „Moderní umění“ je tvořena v podstatě jen ze sbírky Granvilleů (Pierre a Kathleen Granville darovali muzeu v letech 1969 až 2006 ve čtyřech etapách téměř 1.000 děl, které zásadním způsobem posunuly jeho sbírkový fond). Najdeme zde tak např. kubistické malby (Braque, Gris) expresionismus (Rouault) a Pařížskou školu let 1950 až 1970 (Charles Lapicque, Bissière, Vieira da Silva, de Stael, Messagier, Hajdu nebo Véra Pagava). A místní rodák Jean Bertholle je zastoupen hned třiceti svými díly. Za zmínku stojí také vůbec největší sbírka soch Françoise Pompona, slavného sochaře zaměřeného na vytváření skulptur zvířat. Pozoruhodné je oddělení Grafiky, které shromažďuje více než 10.500 kreseb a 60.000 tisků. Díky tomu se řadí v oblasti grafiky k nejbohatším francouzským muzeím vůbec. Mezi nejznámější jména zde patří Nicolas Poussin, Jean-Baptiste Greuze, Le Guercin, Eugene Delacroix, Théodore Rousseau, Henri-Edmond Cross, Amedeo Modigliani nebo Nicolas de Staël.

Za nejcennější a návštěvnicky nejatraktivnější exponáty jsou považovány následující exponáty (uvedeno bodově a bez snahy o jakékoliv členění nebo kategorizaci):

Oltářní retábl s Ukřižováním z let 1393 až 1399 - sochař Jacques Baerze a malíř Broederlam Melchior. Hrobka Filipa II. - kolektivní dílo Jeana de Marville a Clause Slutera a Clause de Werve z roku 1410. Obraz Narození Páně z období okolo roku 1425 - Robert Campin řečený Mistr z Flemalle. Obraz Zámek Mariemont - Jan Brueghel starší, 1612. Obraz Foukání do lampy - Georges de La Tour, 1640. Obraz Zjevení na nabesích - Odilon Redon, 1866. Obraz Méry Laurent v černém klobouku (podzim) - Edouard Manet, 1882. Etretat, přístav Aval: rybářské lodě opouštějící přístav - Claude Monet, 1885. Socha Lední medvěd - François Pompon, 1922. Obraz Henrietta II. - Henri Matisse, 1927. Obraz Bílé město - Nicolase de Staël, 1951. Obraz Autoportrét č. 3 – Yan Pei Ming, 2000 (jeho „frankfurtská“ Prostitutka je docela zajímavá, ale toto je opravdu síla).

Předešlé obsáhlé soupisy jmen budou snad dostačující i pro některé umělecky silně orientované přátele a známé autora tohoto článku. Jistý však je fakt, že v tomto dijonském chrámu umění se musí líbit snad opravdu všem a každý si tu najde ten svůj „šálek kávy“.

Muzeum dlouhodobě vystavovalo pouze 17 % vlastněných exponátů. I proto bylo v roce 2001 rozhodnuto o jeho rozšíření. Tento projekt byl zahájen roku 2006 a jeho cílem byla kvalitnější prezentace muzejních sbírek. Novou podobu muzea navrhla – na základě vyhraného výběrového řízení - firma Les Ateliers Lion Architectes Urbanistes, resp. její architekt Eric Pallot. Dnes je dokončena část nazvaná „Středověk a renesance", která návštěvníkům muzea představuje exponáty z období od 5. do 16. století. Postupně má vzniknout také prostorná knihovna a proběhne velká rekonstrukce v sekci, kde jsou vystavena díla ze 17. až 20. století, a ve věži Bar.