Přidat Bruntál mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Bruntál
Dálkový pochod "Krnovská padesátka 2025".
Turistické cíle • Turistická trasa
Dálkový pochod „Krnovská padesátka“ má své obrovské kouzlo a nikdy jsem ji neměl zadarmo. To ještě netuším co mi počasí připraví v roce 2025. Má pršet a tak doufám, že až později a ne hned od rána. Na start se u centra volného času v Krnově pod Cvilínem dostávám s minimálně ¾ hodinovým zpožděním. Nejde to jinak, žádný spoj z Ostravy nejede dříve. Někteří jsou už na trati, ale protože vím, že minule, před dvěma roky, v roce 2023, jsem stihl dojít do cíle asi s půlhodinovou rezervou, tak jsem v klidu. Navíc začátek finiš neurčuje. Ač to tak na mapě nevypadá, určitě se jedná o náročnou trasu, i když vrcholy nejsou tak velké jako například na „dětském“ ULTRA pod názvem „JASOŇ50“. Tam, ač se stoupá a pak klesá na nejvyšší kopec Moravskoslezských Beskyd, pak na Ondřejník, ten alespoň mě dokáže ve stoupání pořádně „štípat“ – ukazovat svou moc, ale po sestupu ze Skalky, druhého vrcholu hřebene Ondřejníku jsem nějakým záhadným způsobem získal sílu „z ničeho“ a cítil se dobře až pod Červený kámen nad Štramberkem, kde jsem se ztratil. I tak jsem do Štramberku docházel a do cílového kopce dokonce „dobíhal“ s velmi dobrou náladou.
Určitě jsou slavné padesátky vedle té Krnovské i Jasoň a Bezručova Moravice - pochody, které není radno brát na lehkou váhu. Nicméně u Krnovské padesátky jsem měl „štěstí“ i na počasí a bloudění – nejsem typem, abych se nechal ovládat navigací a poslouchal stroj. To považuji jako osobní prohru. Netvrdím, že GPSku s sebou nenosím, ale jen pro případ, kdyby šlo do tuhého a na záznam trasy, rychlosti a podobně, který pak mohu v klidu a pohodlí doma zpracovat. Většinou mi ale na nějaké zpracování výsledků nevyjde čas, protože to ani nakonec nepovažuji za podstatné. To co mě potkalo na Krnovské padesátce loni by asi nevymyslel žádný spisovatel nebo tvůrce úchvatných dobrodružných filmů. Nebudu předbíhat, jen řeknu, že půjde o příběh velice výživný ve všech chtěných i nechtěných ohledech. Mým plánem je alespoň v některých úsecích trochu popoběhnout a neztrácet moc čas. Na chůzi je to s minimálně hodinový zpožděním už na startu tak tak. Miliónkrát omílané svaté pravidlo „NEPŘEPÁLIT ZAČÁTEK“ si beru za své, od startu u SVČ (Středisko Volného Času) Krnov chvíli jdu, ale po Opavské již pomalu vyklusávám. Probíhám krnovské náměstí a připojuji se kolem evangelického kostela na ulici Albrechtickou. V plánu mám pomalu, ale jistě doběhnout až k rozhledně na Ježníku po zhruba osmi kilometrech. Nejprve po dvou a půl kilometru od startu probíhám pod železničním mostem a za nim se připojuji na ulici „Staroježnickou“, která dále pokračuje zelenou turistickou značkou. Cesta zde mírně stoupá a běží se dobře, vyrovnaným a nepříliš velkým tempem – mám za sebou asi čtyři a půl kilometru, když se dostávám k menšímu parkovacímu plácku pro lesní techniku (ne pro osobní auta). Zde se začne cesta o něco více zvedat, ale pořád je možné držet plynulé klidné tempo. Po šestém kilometru se dostávám na začátek zajímavé „posilovací stezky“, která se oficiálně nazývá „Fit stezka Ježník“. K autobusové smyčce „Ježník – sanatorium“ je to ještě o dalších 700 metrů dále. Po asfaltce se musím o trochu vrátit a najít cestičku přes louku pod „Muzeem nábytku“. Nevím jestli tam nějaké muzeum je, ale na budově je cítit historie a má své zvláštní kouzlo i architekturu. Po chvíli se dostávám nad budovu a pomalu se musím připravit na stoupák, který bude šťavnatý. Zde už půjde jen o to nepřejít v chůzi. Je mi jasné, že takovými hloupostmi si mohu velice lehce rozhodit síly, které mohou později chybět. Beru to ale jako trénink na ještě náročnější výzvy a hlavně trénink běhů do vrchů, které jsou svým zvláštním způsobem krásné, ale umí hooodně bolet. Ani v nejmenším se nedají zadarmo. V místech, kde opouštím asfaltovou cestu a ke slovu přichází už jen ta lesní, mě k rozhledně čeká asi 80 výškových metrů a daří se mi kopec oproti minulé padesátce pokořit (minule jsem chvílemi šel). Velice pomalými, ale i tak stále běžeckými krůčky. Na vrch rozhledny pochopitelně musím také vystoupat, ale nezdržuji se zde dlouho. Při stoupání jsem se „mírně orosil“ a to poslední po čem toužím je nastydnout. Sebíhám pomaleji, jeden bod ve svých plánech si mohu odškrtnout.
Po napojení se nad sanatorium si již mohu dopřát i chůzi, myslím, že ztrátu na startu jsem alespoň trochu srovnal. Kde se dá tam popoběhnu, kde se mi nechce, tak tam se kochám odpočinkovou „lehkostí“ chůze. I tak se snažím jít svižně. Klesání a menší rovinky se pochopitelně snažím proběhnout. Nesmím se během nechat unést příliš, protože vím, že na jednom z pochodů jsem se ztratil na louce před zhruba 12 kilometrem pochodu a ztratil obrovské množství času a energie. Zde je třeba velice dobře sledovat „volavky“ – výrazné velké turistické značky viditelné i z dálky. Cesta je místy blátivá, ale jde to. Po necelých třinácti kilometrech od startu se dostávám k přístřešku mezi Lysou horou a Portálem. Zde se ještě cítím dobře, ale při návratu to již bývá jako jakýsi ostrůvek naděje a odpočinku. Zde se oblouček odpoledne připojí na pár kilometrů na stejnou cestu jako teď dopoledne. Po žluté turistické značce obcházím kopce Lysá hora a Uhlák. Půlkilometrové klesání přes Zadní Uhlák je hodně technický a určitě běžím mnohem pomaleji než by se mohlo.
NEMÁM TU ODVAHU.
Po seběhu mám za sebou asi patnáct kilometrů a po pohodlné asfaltové cestě a potoku „Kotel“ se vydávám dále. Za pár kilometrů se dostanu na jedno z nejkrásnějších míst celého pochodu – PR Krasovský kotel. Počasí je sychravé, možná mírně mží. Nic, co bych si nějak výrazněji uvědomoval. Alespoň není vedro. Mokřady Krasovského kotle jsou kouzelné vždy, občas je třeba hledat tu správnou cestičku. Sestup přes sjezdovku ve Vráclávku je mnohem náročnější a pomalejší než by mohlo na začátku vypadat a to především pro vzrostlou trávu. Je třeba se vyhýbat ohradníku omezující louky pro dobytek. Jsem rád, když jsem dole, protože seběh tímto terénem může být kdykoliv oceněn šipkou dolů. Na autobusové zastávce mám 19 kilometrů za sebou a dávám si zasloužený odpočinek a svačinku. Vím, že zdaleka nemám za sebou ani polovinu cesty, ale když se bude velice dařit, tak „únavově“ určitě ne více než třetinu, spíš jen čtvrtinu celé trasy. To ještě nevím co přijde a v některých okamžicích si skoro myslím, že se dnes nějak meteorologům předpověď nevydaří. To se tak jenom nyní zdá. Předpověď se vydaří i s úroky.
Na dvacátém kilometru míjím impozantní strmé svahy, které se z údolí tyčí do výšky minimálně 150 metrů. Ne náhodou se asi oblast nazývá „Kamenec“. Cesta se před serpentinami strašně táhne (jako vždy) a určitě je tato oblast jedním z míst, které mohou „hlavě“ naznačit, aby dotyčný zvolnil – v tom lepším případě. Ne, že by zde krajina nebyla krásná, ale strašně se vleče. Na odbočce žluté turistické trasy z asfaltky je třeba si dát pozor také na její směr. V jednom místě je nutné odbočit doleva, ale tato změna není až tak zřejmá. Cesta je zde hodně běhavá, ale to jen pro toho, kdo má dostatek síly. Já již pociťuji únavu a tak se k běhu přemáhám. Na druhou stranu se mi daří se k němu přece jen přemluvit a udržet se v něm trochu déle, takže stále si myslím, že to není na úkor sil. Nicméně je to již klasický „indián“. Zajímavým zpestřením na 23 kilometru je „Kamenná bouda“. Po kilometru a půl stále po žluté značce se dostávám na vrchol Milíř s nádherným jezírkem „Mořské oko“. V plánu mám později pokus o nalezení jeho menšího bratříčka. Z minula si také velice dobře pamatuji, že se jedná o začarovanou krajinu a velice lehce se zde ztrácím. Netuším, že i nyní se toto vyplní v plné síle a to ještě za „krásného“ počasí. Další místo, kde si mohu dovolit sám pro sebe trochu zvolnit. Nemohu se kochat dlouho, každá ušetřená minuta v souboji s předpovědí počasí se vyplatí. Nyní ale zhoršení situace nic nenasvědčuje. Mořské oko je první místo, kde docházím turisty, kteří vyšli o něco dříve. V polovině vzdálenosti jsem získal zhruba půl až tři čtvrtě hodiny na chodce. To, že jsou velice rychlí a já běžím velice pomalu je znát níž, když se třeba jen na chvíli zastavím. Okamžitě je mám za zády, někdy mě i předejdou. Jako kochač krajinou se tomu ovšem nemohu divit. Z výšky necelých sedmi set metrů sestupuji výškových 150 metrů na louku ze které je nádherný výhled do údolí Karlovic, dále do Vrbna pod Pradědem a na vzdálenější kopce. Po pravici je hřeben Obřího vrchu se spoustou opevnění.
Ještě se jdu podívat kde je v Karlovicích muzeum a pak se vracím zpět na trasu pochodu. To nejzajímavější a nejtěžší teprve přijde. Při stoupání do serpentin nad Karlovicemi se začíná zvedat vítr, tmavnout mraky na obloze a v dálce slyším hromy. Po chvíli vidím i blesky. Ani na okamžik nemusím přemýšlet nad tím co přijde, je mi jasné, že předpověď se nemýlila. Jedinou otázkou je za jak dlouho. Hádám, že nejpozději za půl hodiny musí přijít „ulicha“. Nemýlím se, tedy jen trochu. Nebe se otevřelo zhruba o deset minut dříve. Drobné mrholení ignoruji a dělám jako, že nic. Když se na jedné odbočce dostanu k menšímu černému minijezírku (to ještě není Malé mořské oko), tak se již spouští z oblohy mnohem větší dávka vody, sem tam zafouká pořádně silný vítr. Něco se mě snaží od hledání toho správného jezírka (zatopeného lůmku) odradit. Ale já se jen tak nevzdám. Čím více se do hloubi luk se značně vzrostlou trávou nořím, tím nevděčnější počasí je. Zvedá se mlha a ledový déšť mi s plnou silou větru bije ledovou vodu do tváře. Chvílemi je takový fukeřov, že bych vše nejradši vzdal a někam se zašil. Není ovšem kam. Chvílemi sněží. Vysoká modrá tráva mi vhání vodu do bot. Vše už je jedno, jsem mokrý jako ščur. Poslední mikinu v batohu si šetřím na ty nejhorší časy, tedy spíš až na cestu vlakem, kdy se zastavím a zima bude nejvlezlejší. Značně ji znásobí i únava. Vím, že kdybych se na Malé mořské oko vykašlal, tak si ušetřím minimálně půl až hodinu drahocenného času a vnitřní energie. Přese vše nechci hledání vzdát. Motám se neznámou a v tomto počasí velice drsnou krajinou. Po chvíli už nevím kde jsem šel a kde ne. A to jsem se snažil občas dívat i za sebe hlavně na křižovatkách cestiček. Na začátku se pohybuji podél jakéhosi plotu z pletiva, asi stráží něco, kam bych neměl chodit. Kde se dá, tak prokukuji skrz, ale nic nápadného se mi uzřít nedaří. Nakonec to vypadá, že zde cesta neprostupně končí a já se nesnažím jít hlavou proti zdi. Otáčím se a dostávám se na cestičku, kterou jsem přišel. Déšť ani vítr neustává. Stále se nemíním vzdát a oplocenou oblast se snažím obejít. Nacházím další, snad paralelní, nenápadnou pěšinku po které se snažím vydat dále. Počasí se snažím nevnímat, ale je to těžké. V některých okamžicích, skoro jako by snad zase chtělo prosvěcovat Slunce, ale to je jen iluze nebo sen. V jednom místě se odpojuje cestička doleva vedoucí na nějaký minivrcholek. Nějak se mi tam teď nechce. Možná, že to byla ten den ta nejzásadnější chyba kterou jsem udělal. Asi už jsem byl psím počasím a celkovou ponurou atmosférou „ubit“ a neměl zájem o jakékoliv další stoupání…
MYSLÍM SI, ŽE TO BYLA ONA ZÁSADNÍ CHYBA
a že právě tam se ono „Malé mořské oko“ nachází. Říkal jsem si, že se tam podívám na zpáteční cestě. To jsem ještě netušil, že v začarovaných loukách a lesích tuto cestu již zpět nenajdu.
Vzhledem k tomu jak nevlídno je, tak i příroda se tomu snaží uniknout jak jen nejlépe umí. Les „mluví“ úplně jinak než za příjemného počasí. Ani to nedomyslím a zahlédnu přebíhajícího živočicha, kterého dodnes nejsem schopen s jistotou někam zařadit. Je to velice zvláštní, také se snaží bleskově najít místo u úkrytu, jenom já a to asi na úplně nejvíce rozumu vzdáleném místě v hlavě, řeším nějakou hloupost se jménem „Malé mořské oko“. Kdo ví, co to přebíhalo přes širší pěšinu? Že by šakal? Netuším...
PO TŘI ČTVRTĚ AŽ JEDNÉ HODINĚ SE SÁM SOBĚ VZDÁVÁM A NA JEZÍRKO KAŠLU.
Více méně mi jde jen o to se zpět připojit na původní cestu. Myslím si, že jsem tolik nekličkoval a těch „pár“ odboček si přece zapamatuji.
NEZAPAMATUJI.
Po určitém čase vím, že jdu úplně jinde než jsem chtěl a tak se snažím alespoň držet kurz. Pochopitelně ne se skutečným kompasem ani GPSkou v ruce, ale podle „HLAVY“. Promočený se nakonec dostávám k ostré zatáčce asfaltové cesty s nějakou budovou. Vůbec nevím, kde jsem. Nemám síly ani chuti opět zajít někam špatně.
PROHRÁVÁM PODRUHÉ…
Potupně vytahuji GPS, že alespoň uvidím, kde jsem. Vidím, že na displeji nevidím nic. Vytahuji náhradní baterky a mokrými prsty je měním. Přístroj se ani nezapne. Vracím tam tedy ty původní. GPSka se na chvíli zapne, ale ne a ne najít místo kde jsem. Chvíli s ní chodím a doufám, že něco zachytí.
NEZACHYTÍ.
Trápení nemá být asi konec a tak mám vše v plné „kráse“. Stále toužím po dobrodružství a tak ho tedy mám. Chovej se jako bys žádnou techniku ani možnost pomoci neměl. Mobil jako poslední záloha funguje, ale ten GPSku nemá a rozhodně ho namočit nechci. Jako by mi někdo s určitým potutelným úsměvem říkal:
TAK TADY TO MÁŠ, DOBRODRUŽSTVÍ V PLNÉ KRÁSE, TAK SI HO UŽÍVEJ… NAJDI SI SPRÁVNOU CESTU SÁM BEZ POMOCI. ZAČÍNÁ TI BÝT TROCHU ÚZKO? TAK SI TO UŽIJ, JÁ TI NEPOMŮŽU… VZPOMEŇ SI NA VŠE, CO SES NĚKDY NAUČIL NEBO UČIL.
Je mi „fajn“. Nezbývá než se vykašlat na vzpouzející se techniku a jít jako za starých dobrých časů. MÁŠ VOLNOST, MÁŠ SVOBODU… VYCHUTNÁVEJ SI TO…
Nezbývá než vyběhnout, začíná mi být zima. Dobrým pravidlem, když všechno selže je to, že každá cesta někam vede (většinou). Mohu tedy s velkou pravděpodobností očekávat, že se připojím na větší cestu, do míst, kde už jsem byl, na značenou stezku nebo dokonce rozcestí. Jak najednou s pokorou toužím po něčem, kde jsem si dlouho myslel, že dobrodružství končí.
JAK ÚCHVATNÉ JE PAK SHLEDÁNÍ SE S TURISTICKOU ZNAČKU. TO JE ČLOVĚK OPĚT „DOMA“. ZNAČKA HO Z BLOUDĚNÍ VYVEDE VEN.
Po chvíli intenzivního běhu se mi shledání daří a je to úchvatný okamžik. Zdá se mi jako by svítilo slunce a ani nepršelo. Ve skutečnosti stále prší a je zataženo. Malý-velký souboj jsem vyhrál. Je to taktéž pro mě impulzem, abych konečně vyměnil sadu baterek do GPSky. Adrenalin z úspěchu a shledání mi na následujících pár minut dodává spoustu sil. Letím krajinou. Konečně také dobíhám k rozcestí. Jmenuje se „Větrná – rozcestí“. Přiběhl jsem z opačné strany a ztratil trochu času a energie, ale nevadí. Otáčím se a vím již, že je to ta správná cesta a správný směr. Už jsem „machr“, cítím se jako bych byl kousek před cílem. Až adrenalin vyprchá a únava nastoupí, tak se i tento pocit změní. Ještě mám před sebou pár desítek „dlouuhých“ kilometrů do Krnova.
Čeká mě seběh ke Krasovce. Při mé druhé Krnovské padesátce se jednalo o chůzi v potoku. Ten potok ale vznikl na turistické trase! Nyní to kupodivu nebylo tak zlé. Nyní jsem dokonce našel i tu správnou cestu nad loukami a nemusel podlézat ohradník jako v předešlých ročnících. Následně mě čeká sestup podél luk ke smyčce autobusů v Krasově. Pocit, že už to mám jen kousek je zde taktéž falešný. Krasov je krásné místo, ale hrozně se táhne. Abych se odpoutal od hlavní silnice, tak musím překonat více než 3 kilometry. Odpočinutý ráno bych nad tím jen mávl rukou, ale tady je to něco. Stále prší a nečekám, že do konce pochodu přestane. Na konci obce, když se zelená turistická značka odpojí od silnice, tak alespoň mě čeká stoupání, které dokáže „pořádně promluvit“. Ač stoupání není až tak velké, tak právě zde na mě dopadají jedny z největších krizí celého pochodu. Občas se musím zastavit a vydýchat. Těším se na odpočinek a doplnění energie v přístřešku, kde se spojí dopolední trasa s tou dopolední. Těším se až doplním tekutiny, ač shora stále kape. Cesta k němu se táhne, ale ne tolik jako minulé roky. Zastávka je skutečně jen na malé občerstvení, které do mě ani moc nejde. Beru si i kofeinový nápoj od jedné krnovské firmy.
NEVÍM JESTLI TO BYLO MÝM ŠPATNÝM ROZPOLOŽENÍM, ALE NA NÁSLEDUJÍCÍ HODINY JSEM SI TÍMTO (ASI) ZADĚLAL NA „ZÁBAVU“ PO KTERÉ JSEM ANI V NEJMENŠÍM NETOUŽIL.
Od té doby si ani při běhu, ani při pochodech žádné kofeinové věci neberu. Jedinou výjimkou je Cola, která mi nečekaně problémy nedělá. V množství, ale taktéž spíš jen doplňkovém. Déšť už neřeším. Automatickým režimem pokračuji až k sanatoriu na Ježníku, kde se trasa odpojuje. Každé i menší zastavení zvětšuje „akutní situaci“ způsobenou asi stravovací chybou na rozcestníku „Pod Lysou“. Čas mám krásný, ale to se změní. „Krizovou situaci“ nestačí řešit jednou, opakuje se možná třikrát, čtyřikrát, možná i pětkrát. Krásný čas se ztrácí, ale z čeho mám největší obavy, když se dostávám k mohyle na Bezručově vrchu je to, že se vlastně bojím jít do města, jestli se břicho vůbec uklidní. Zde v lese jsem mohl kdykoliv odbočit, ale ve městě to už tak jisté nebude. Kde jsou v Krnově hospody moc netuším a navíc tak brzo odpoledne většina z nich nemusí být otevřená. Sestupuju dolů a vím, že mám velice špatný čas. Organizátoři pochodu uvádí číslo pro případy „krizí“, ale zatím to nechci vzdát. Ovšem, když se dostávám za most nad železniční tratí u hlavního krnovského nádraží, tak mám tak do „limitu“ asi 20 minut času. Nejsem si jistý jestli na minutu stihnu dojít včas a tak na číslo volám. Netuším, že nakonec pro mě přijedou autem.
V URČITÉM OHLEDU TO BERU JAKO PROHRU, CHTĚL JSEM SPÍŠ JEN AŤ NĚJAKOU TU MINUTU V CÍLI JEŠTĚ POČKAJÍ…
Břicho kupodivu je již také klidnější a asi bych i závěrečné 2 km do šesti hodin večer stihl. Na druhou stranu jsem za odvoz rád. To psí počasí už moc nemusím.
DÍKY MOC ZA ODVOZ A DALŠÍ KRNOVSKÁ PADESÁTKA BY SE MĚLA KONAT 16. KVĚTNA 2026. TAK DOUFÁM, ŽE SE POŠTĚSTÍ A OPĚT BUDE NA STARTU SPOUSTA LIDÍ...
DOPORUČENÁ A POUŽITÁ LITERATURA A ZDROJE:
[1] https://mapy.com/s/jurufamoke … trasa pochodu i se ztracením se v „začarovaných lesích“. Tedy alespoň ve formě jak jsem si ji zapamatoval. Bloudění okolo vrcholu Milíř (s Mořským okem), vrcholu Větrný a dále si nejsem jistý. Snad jen připojením se na ostrou zatáčku asfaltové cesty a šťastné shledání se s rozcestníkem Větrná je asi jedno jediné jisté.
[2] https://www.kctkrnov.cz/k50/ … stránky dálkového (nejenom) pochodu.
[3] https://www.youtube.com/watch?v=_XlV3Fsca6Q … video z pochodu v roce 2025.
[4] https://www.youtube.com/watch?v=8QoTgyn2Jdg … video Krnovské padesátky z roku 2021.
Přidat do oblibených uživatelů
Krasov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Dálkový pochod "Krnovská padesátka 2025".
