Břidličná – Na Jezírkách

Nejdříve trošku teorie. Jílovitá břidlice je charakterizována jako jemnozrná usazená hornina. Vznikla zpevněním a stlačením jílovitých sedimentů. Mimo tyto zdroje obsahují příměsi muskovitu, křemene, živce, ilit, kaolinit, příměsi písku. Může tam být kalcit, pak je to vápenitá břidlice. Barvy pak prozradí různé příměsi, červenou způsobí Fe3+, Fe2+ spíše zelenou, pyrit a grafit dodávají tmavou barvu. O vlastnostech a složení břidlic by se toho dalo napsat daleko více.

Břidlice tvoří celkem běžnou část našich hornin a setkáme se s nimi po celém Česku. Jsou ale oblasti, kde je jílovitých břidlic přehršel a jednou z těchto lokalit je Nízký Jeseník.

V minulosti se břidlice těžila v rozsáhlých oblastech, regionálně spadající od Olomouce až téměř po Opavu, větší centra těžby se soustředila poblíže Budišova nad Budišovkou, Vítkova, Moravské i Slezské Harty a samozřejmě i dnešní Břidličné (kdysi pojmenované jako Frýdlant nad Moravicí).

Snad právě kvůli faktu, že Frýdlantů je u nás celkem dost, dostalo město nový název po roce 1950.

I v tomto případě je název odvozen od řady okolních nalezišť suroviny, která měla celkem rozsáhlé použití. Nejvíce si sice břidlici spojujeme se střešními krytinami, ale užití měla daleko pestřejší. Silnější kusy břidlice se mohly využít jako obklady budov, dlažbu. Známe ze starých škol psací tabulky, v Německu byla používány kroužky z břidlice jako izolace do raket V1 a V2.

Dnes už u nás probíhá těžba jen omezeně (u Budišova), ale v krajině zůstala spousta zaniklých lomů, které postupně pohlcuje příroda a vznikají leckdy zajímavá místa s turistickým potenciálem.

Patří k nim i dvojice jezírek poblíže města Břidličná.

Jde vlastně o dva opuštěné lomy, první, řekněme snáze dostupný leží při trase žluté TZ, která od vlakové zastávky směrem k jihovýchodu k blízkému lesu pod vrch Lipová (635). Značka vlastně vede z části po původní naučné stezce do Ryžoviště (ta je zrušená). Po zhruba kilometrovém stoupáním dorazíme (v závěru kolem pstružích sádek) do lesního zákoutí, kde značka končí u zatopeného lomu, jehož okraje zdobí pár skalních výchozů, vzniklých po těžbě.

Jezírko je protáhlého tvaru s délkou kolem 80 m a šířkou necelých 50 m.

Díky dobrá dostupnosti je do vody celkem snadný přístup, takřka po „pláži“. Voda je podle vzhledu celkem čistá a obývají ji i nějací živočichové (byly pozorovány plovoucí užovky). Naučná tabule u jezírka seznamuje výletníky s pověstí o mechových skřítcích. Ta se ale vztahuje spíše k vzdálenějšímu jezírku, kam se musíme vypravit poněkud obtížnější cestou.

Vrátíme se kousek ke zmíněné pstruhárně a podle zadní ohrady stoupáme do vršku. Nejdřív narazíme na malé rozcestí pěšin. Pokud zahneme jednodušeji doprava, ocitneme se v rokli opuštěného lomu, kde se zřejmě konají občas nějaké skautské (nebo podobné) obřady a táboráky (možná i trampské pow-wow).

Už tato část je celkem zajímavá, díky vrcholové části, kde ční ostře řezané skalní bloky, bohužel cesta dál je značně zarostlá a obtížně průchodná. Nezbývá se než se vrátit k dřívějšímu rozcestí a pokračovat výše do kopce. Brzy dorazíme k řídce porostlému hřebeni, kde se nám otevře výhled na blízké město, ale i na vzdálenější pás hradby Hrubého Jeseníku. Pokračujeme již mírně podél zarůstajících hromad vytěženého odpadu k zatopené horní části lomu. Přes okolní porost je pak vidět jezírko, které by mohlo být skutečně tím smutným místem s mechovými skřítky.