Zugspitze z Ehrwaldu

Zugspitze 2962m.n.m. – Německo

Poslední červencový víkend jsme se rozhodli vydat zdolat nejvyšší horu Německa Zugspitze. Jako nástupní místo jsme si zvolili Ehrwald, což je vesnice na rakouské straně hory. Ubytování jsme sehnali v penzionu Panorama u stanice lanovky v nadmořské výšce 1063m.n.m.

Vyrazili jsme s ranním rozbřeskem a stoupali po jedné z mnoha místních sjezdovek. Byla to však oficiální cesta a v našem dobrém směru nás utvrzovaly směrové tabule. Poté co jsme se dostali z pásu lesa a mrdokleče, jsme poctivé metry nabírali už výhradně na skaliskách a suťovitých polích, cestou jsme mohli obdivovat monumenty staré rakouské lanovky a stáda ovcí. Mířili jsme k chatě Neustädter Hütte 2209 m.n.m. ,odtud už nám nezbývalo daleko k nástupu na ferratu Stopsel stieg. Jaké bylo naše překvapení, kdy poté co jsme se oblékli do výstroje, přišla k nástupu dvojice starších manželů, přičemž ona se vyzula a bosá bez jakéhokoliv jištění nastoupila do skály. Pocitová teplota byla něco okolo 10 stupňů, a paní byla pouze v jakémsi kompletu připomínající dvoudílné plavky. Jen jsme se na sebe nevěřícně podívali a jali se je následovat. Hned na počátku zajištěné cesty, nás čekala pasáž s přírodním tunelem, která je celoročně mokrá a to umocňuje celkový zážitek. Cestou nahoru jsme se opravdu skoro nejistili, výškové metry rychle nabíhaly a předbíhali jsme skupinky turistů před námi. Když už jsme si mysleli, že jsme blízko vrcholu, zjistili jsme po vystoupání na hranu skalního masivu, že nás čeká ještě dalších 150 výškových metrů, které už byly v nohách hodně dobře cítit. V tom místě také končila lanovka, která po celý den neúnavně chrlí davy „turistů“, kteří se rozhodli nejvyšší horu Německa zdolat tímto způsobem. Bohužel se to podepsalo na celkovém vzezření vrcholu, který je obestaven restauracemi a jednou betonovou terasou velikosti menšího fotbalového hřiště. K samotnému vrcholovému kříži ve výšce 2962m.n.m., který je kousek stranou za terasou je nutné absolvovat ještě asi pětimetrovou pidi ferratku. Posadili jsme se za kříž, tak ať nás neruší davy skoroturistů, přesto jsme byli svědkem scén, kdy se radovaly dvojice přicházející z lanovky, že to „tedy dokázali“ a jsou na tom vrcholu.

Na vrchol se valila bílá mračna, ale předtím než dorazila, jsme mohli vidět okolní tvarovaný masiv s několika sjezdovkami a další ústupové cesty. Nakonec jsme se rozhodli, vzhledem k možnosti srážek, jít stejnou cestu jako nahoru. Při cestě dolů jsme již velmi dobře vnímali význam všudypřítomných lan a jistících bodů, neboť v případě zakopnutí by byl smrtelný pád nevyhnutelný. Že již k tomu v minulosti došlo, dokládaly i dvě místa s pamětními deskami tragických úmrtí. Jelikož jsem počasí umoudřilo a znovu vysvitlo slunce, využili jsme pohostinnost chaty, kde v tu dobu kromě nás nikdo jiný nebyl, objednali si gulášovou polévku , pivo a vyhřívali se na slunci při poslouchání nádherného ticha místních krásných, ale tvrdých hor. Bylo vidět krásně zelené jezero Eibsee, které se nacházelo dole v nížině u města Garmisch-Partenkrichen. Po zhruba hodině odpočinku se opět začaly z nížiny valit černé mraky, které ukončily naši idylu, a tak jsme se vydali na poslední úsek našeho treku. Po cestě jsme ještě narazili na další otevřenou restauraci na jedné ze sjezdovek, opět jsme se osvěžili místním pšeničným pivem a strčili si chodidla do nedaleké nádrže určené k umělému zasněžování, kde nás okusovali čerstvě vylíhlí pulci. Celkově jsme ušli 18,5km na cestě strávili necelých 8hodin s převýšením přes 2000 metrů.