Země léčivých lázní a pálivých chutí i v říjnu září – část první

V polovině minulého století objevili u městečku Bük místo očekávané ropy termální pramen a pak se děly věci. V Maďarsku prý stačí zarazit hůl do země a vyrazí termální voda. Nemohu potvrdit, jelikož jsem se při procházkách opatrně opíral o trekingové hole. Jistota je jistota.

Voda, to je to, co sem lidi láká. Bükfürdő, kdysi malá neznámá vesnička, je dnes jedním z nejznámějších lázeňských míst v Maďarsku.

Chystáme se na několikadenní příjemné lenošení doplněné nějakým tím výletem. Čas od času potřebuje mozek vypnout, aby se z té přehršle informací nepřehřál. Bükfürdő, obrovský lázeňský komplex s termální léčivou vodou ze čtyř vrtů. Množství termálních, léčebných i obyčejných bazénů, saunový svět, vířivky a relaxační zóny. My se zde koupeme v celkem zajímavém množství (mg/l) těchto kationtů: draslík = 280, vápník = 93, hořčík = 45, sodík = 4220, amonium = 36. Také nějaké anionty jsou kolem nás v bazénu: chlorid = 2390, bromid = 7, fluorid = 4, síran = 880, hydrogenuhličitan = 7240. Aby toho nebylo málo, tak relaxujeme též v nějaké kyselině: kyselina boritá = 14, kyselina křemičitá = 26 a volná kyselina uhličitá = 1090.

O počátky lázeňství v Maďarsku se zasloužili Římané, pod nadvládou Turků získaly místní lázně orientální nádech a pak přijeli návštěvníci z Česka a naučili místní obchodníky česky.

„Igen“, to ještě zvládám, ale jinak „nem tudom“ nebo „nem értem“. Na světě se hovoří přibližně 6500 jazyky. Většině z nich je člověk schopen alespoň trochu porozumět, maďarštině nikoliv.

Když je s někým těžká domluva, říká se, že je to jako mluvit s Maďarem. Maďarština je pro mě zcela nesrozumitelný jazyk. Nepatří do rodiny indoevropských, ale uralských jazyků, a tak v ní nenacházím žádné společné prvky, které by mi dorozumívání ulehčily.

Mosoly. Toto maďarské slovíčko patrně neznají ani sami Maďaři. V mnoha kavárnách, restauracích a obchodem se potkáváme sice s ochotným a pečlivým personálem, ale chybí jedna důležitá věc – úsměv (mosoly) na tváři.

Ranní návštěva pekárny je vždy věc, na kterou se těším. Čerstvé sladké i slané pečivo, voňavé prostředí a dvě obsluhující dámy, který by patrně měly být na neschopence. Z jejichž obličejů lze vyčíst, že mají zvláštní nemoc. Již několik minut po otevření jsou nasr..é na celý svět. Proč? Jsou věci, které se asi člověk nemá snažit pochopit.

Příjemné prostředí „cukrászdy“, chutná káva, dobrý zákusek, prostě zážitek, na který člověk nezapomíná. Je to tak, těžko lze zapomenout na neusmívající se obsluhu. Jak se následně ukazuje, zakaboněná tvář je v Maďarsku skoro pravidlo.

Řádně zrelaxováni jdeme na večeři. Objevujeme restauraci nabízející maďarskou klasiku, dobrou domluvu i ochotný personál. Něco takového při našich cestách vždy hledáme. Těšíme se, i když je nám jasné, že během našeho pobytu stačíme ochutnat jenom špičku ledovce prvotřídní maďarské kuchyně. Když se řekne Maďarsko, mnohým se vybaví guláš. Ale když si člověk v této zemi objedná gulyás, dostane něco jako naši gulášovku. Nejedná se však o nějakou vodičku, nýbrž hustou polévku, prostě plnohodnotné jídlo se spoustou masa a překvapivě i zeleniny. Našemu pojetí guláše se podstatně více blíží pokrm zvaný pörkölt (perkelt). Jedná vlastně jenom o neskutečné množství úžasně chutného masa s přílohou, například haluškami nebo jenom s chlebem.

Halászlé, maďarská rybí polévka, charakteristická pro zdejší kuchyň. Výborná záležitost.

Každé jídlo si může člověk dochutit pomocí pálivých ingrediencí. Já to samozřejmě zkouším a daří se mi z polévky udělat vražedně pálivé jídlo, u kterého by i pistolník z divokého západu zamáčkl nenápadně slzu.

Jednou z nejupřímnějších lásek na světě je láska k jídlu. No řekněte, nezamilovali byste se do takové dobroty?

Kőszeg je historické město v západní části Maďarska, poblíž rakouských hranic. Bývalé královské svobodné město, jedno z nejhezčích městeček, se pyšní bohatou historií. Centrum města se nachází v blízkosti kopců, směrem na jih se potom krajina otevírá do rozsáhlé nížiny. Před procházkou po městě je potřeba zaparkovat automobil. Na dopravní značce je také němčina, tudíž jsou mi informace o potřebě zaplatit jasnější. To samé ale nemohu tvrdit, když přicházím k automatu na placení. Chce to po mě pouze maďarské penízky. Placení kartou není možné, eura také neberou. Nabízí se nám sice nějaká jejich aplikace, ale ta se posléze ukazuje jako složitá. A jak pozoruji místní, tak všichni platí mincemi.

Kostel, který se nachází na vrcholu kopce Kalvárie, je vidět téměř z každého místa ve městě Kőszeg. Strmá cesta vedoucí z města ke kostelu, po které se lze dostat pouze pěšky, je lemována 14 zastaveními.

Obzvláště pozoruhodná je harmonie okolní krajiny a budovy kostela s poustevnou. Schody vedoucí ke kostelu, dvě andělské postavy a sochy svatých. Od svatostánku se nabízí úžasné výhledy na město i okolní přírodu.

Od kostela pokračuji k nedalekému Trianonskému kříži. Název je spojen s Trianonskou mírovou smlouvou mezi Maďarskem a většinou států Dohody podepsanou 4. června 1920. Smlouva mezi signatáři ukončila válečný stav první světové války. U železobetonového kříže je vyhlídkové místo, ze kterého jsou také hezké pohledy do krajiny.

Pamětní park Svaté koruny. Na trávě jsou vyznačena nejvýznamnější pamětní místa Uherské svaté koruny.

Uherská (Maďarská) svatá koruna je jednou z nejstarších používaných iniciačních korun v Evropě. Maďarské (uherské) dějiny doprovází již od 12. století, až do dnešních dob. Je tudíž logicky jedním ze symbolů maďarské státnosti. Koronabunker, ve volném překladu „korunní bunkr“. Na první pohled trvale uzavřený vstup do nějakého podzemí. Pro Maďary a obyvatele města Kőszeg však toto místo má velký význam. Je totiž spojeno se Svatou korunou (Szent Korona). Mezi 18. a 27. březnem 1945 byly vráceny do Kőszegu, kde relikvie uložili do tohoto krytu postaveném pro jejich ochranu. Následně, 28. března 1945 opustila Svatá koruna zemi a putovala do sousedního Rakouska, do Mattsee, aby se v července v Augsburgu dostal pod americkou kontrolu. Maďarsko obdrželo zpět Svatou korunu a korunovační klenoty po 33 letech, 6. ledna 1978.

Těšíme se na atmosféru maďarských trhů. Naděje však umírá dřív, než se mohla narodit. Proslulé středeční trhy ve městě Kőszeg. Místní trochu kroutí hlavou, když po nich chceme potvrdit „zaručenou“ zprávu, kterou někdo umístil na internet. Místo souhlasí, našli jsme to dobře, ale moc toho zde dnes nenakoupíme.

Druhý den jsme úspěšnější, když ve městě Szombathely objevujeme místní tržnici. Ráj koupěchtivých. Boty, oblečení, všelijaké ozdoby na sebe a další užitečné i nepotřebné věci, k jejichž nákupu hraje klavírista. Postupně hledáme to, co lze nejenom obdivovat, ale i ochutnat. Ovoce, zelenina, paprika, klobásy, sýry a další pestrá směsice zajímavých pochutin za celkem rozumné ceny.

Nepostradatelným kořením je červená paprika (sladká i pálivá), která dává maďarským jídlům charakteristickou chuť i lákavou červenou barvu. Nezáleží úplně tak, co člověk na trzích vidí či slyší, ale co ochutná. A patrně ještě důležitější je to, co mu z těch chutí utkví v paměti. Návštěvu tržnice můžeme určitě doporučit. Všechno je zde úžasné, až na tu místnost, kam chodil i císař pán sám. Záchodová paní je šílená. Platbu požaduje v maďarských drobných, o evropské měně nebo platbě kartou ještě neslyšela. Když nemáte, tak máte …smůlu.

*

Země léčivých lázní a pálivých chutí i v říjnu září – část první na mapě