Naše toulky Maďarskem pokračují. Ve městě Sárvár si prohlížíme místní hrad, který je obklopen krásným zeleným parkem, kde si prohlížíme různé umělecké výtvary i pomníky. Uvnitř hradu navštěvujeme Nádasdyho kávový hrad. Kavárnu ale asi neprovozuje uherský a později rakouský šlechtický rod Nádasdyové z Fogárase. Kávu si vychutnáváme v příjemném interiéru, který je vkusně zařízen a vyzdoben obrázky.
Zámek Esterháza, též nazývaný zámek Fertőd, je impozantní rokokový zámek v západním Maďarsku, nedaleko Neziderského jezera. Je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Architektonicky se podobá zámku Schönbrunn a proto je označován jako „maďarské Versailles“.
Zámek býval okázalým letním sídlem knížat Esterházy. Konaly se zde luxusní hostiny, na kterých hrála dvorní kapela pod vedením Josepha Haydna. Při pohledu na bronzovou sochu Josepha Haydn si vzpomínám na naši nedávnou návštěvu českého zámku Dolní Lukavice, kde tento hudebník působil a složil zde svoji první symfonii HV I:1 D-dur, nazvanou též „Lukavická“. Když se Morzinové dostali do finančních potíží a rozpustili orchestr, odešel Joseph Haydn na doporučení hraběte Morzina do služeb knížete Esterházyho na zámek, který si právě prohlížíme.
Na první pohled má zámecká kavárna své kouzlo, neopakovatelnou atmosféru a určitě by mohla vyprávět zajímavé příběhy. Na druhý pohled je to o kousek horší. Není pochyb o tom, že majitelem už není rod Esterházy. Chvíli po otevření nacházíme na všech stolech neskutečně špinavé ubrusy. Když uvažujeme o jejich otočení, zjišťujeme, že na druhé straně jsou ještě v horším stavu. Káva je sice chutná, ale slečna za pultem se opět neusmívá, a dokonce pije před námi vodu přímo z PET lahve. Původně jsme si chtěli říct o sklenici vody, ale toto naše přání raději přehodnocujeme.
Rozhledny se většinou staví, aby se mohl poutník rozhlížet. Jednu zajímavou rozhledničku objevujeme v obci Fertőszentmiklós při cestě ze zámku Esterháza. Po vystoupání 56 schodů si užíváme výhledy. Na jedné straně je mohutný věžový vodojem, na druhé průmyslový areál a před námi rozsáhlý hřbitov. Až na straně jihovýchodní objevujeme kousek přírody.
Architektury, přírody i historie už bylo dost. Pojďme se věnovat opravdovému maďarskému klenotu. Mangalica, úžasná a zdravá dobrota z Velké uherské nížiny. Kdo mi nevěří, ať do Maďarska běží a koupí si tento poklad zdejší kuchyně. Sádlo prasat Mangalica má vyšší podíl tzv. dobrého cholesterolu a nenasycených mastných kyselin než sádlo jiných prasátek. Je bohaté na přírodní antioxidanty a omega 3 mastné kyseliny.
Na okraji města Sopron objevujeme čokoládovou dílnu a cukrárnu Harrer. V tajuplném světě čokolády si dáváme výbornou kávu a jeden božský dort. Ztrácíme se ve světě sladkostí a čokoládových specialit světové úrovně. Pohled na neusmívající se obličeje obsluhy nám však jasně říká, že se ještě nacházíme ve světě, ale v Maďarsku. Něco málo si také nakupujeme domů, jelikož ceny jsou zde velice rozumné.
Maďarsko má hranice se sedmi zeměmi, Slovinskem, Chorvatskem, Srbskem, Rumunskem, Ukrajinou, a samozřejmě Rakouskem a Slovenskem, kterými projíždíme při naší cestě do lázní i zpět. Na závěr mého maďarského povídání po jednom zážitku z těchto dvou zemí.
V Rakousku zastavujeme ve městě Hainburg an der Donau a vydáváme se na polední procházku po pravém břehu Dunaje. Cíl je jasný. Místo, kde se vlévá řeka Morava do Dunaje. Většina soutoků řek má své neopakovatelné kouzlo. A ten za námi není výjimkou. Kocháme se krásným pohledem na soutok i protější slovenský břeh s hradem Devín. Okolo nás se rozprostírá národní park Donau-Auen.
Náměstí bývají většinou rozlehlejší a zastavěná domy, to ale neplatí pro Ferdinand Häringer platz. Stál tady kdysi domeček, jehož vzhled je zachycen na obraze. A nebyl to obyčejný dům, nýbrž opravdový lesní hostinec s názvem „Noemova archa“. Postaven byl roku 1907 a zbourán v roce 1964. Hostinskou činnost zde provozovala rodina Häringer. Kromě rozumných hostů k nim občas zavítala povodeň a 4. října 1964 bohužel také velký požár, po kterém tady zbyl jenom betonový sklep.
Na Slovensku se jedná o kratší zastávku, která však má také své kouzlo. Stupavské zelé – tradice, která přežila staletí. Pro mě donedávna neznámá věc. Ve Stupavě nabízejí své výrobky příjemní a usměvaví lidé v každém dvoře, v každé garáži. Nakupujeme zdejší dobroty za tvrdá eura a už se těšíme, až si budeme doma pochutnávat.
*
*
O jednotlivých místech jsem se více rozepsal a vložil také více fotografií:
*
Poslední aktualizace: 28.11.2025
Země léčivých lázní a pálivých chutí i v říjnu září – část druhá na mapě
1
turista zde byl a hodnotil
5,00
Diskuse a komentáře k Země léčivých lázní a pálivých chutí i v říjnu září – část druhá
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!