Ze Spiše na Pováží, 2. část (z Liptova přes Oravu do Pováží) - cykloretro 2008

Druhou část slovenského cestopisu tedy zahajujeme na Liptově, kde se časně ráno probouzíme u kostela sv. Ladislava v obci Liptovské Matiašovce. V následujících dnech nás tedy opět čeká krásná příroda, romantické hradní zříceniny i zajímavé historické památky slovenských měst a obcí. Bohužel bylo méně gotiky a naštěstí i méně vláhy, takže ještě na Liptově nám vyschla obuv a domů jsme pak už dojeli suchou nohou …

10.-11.8.2008

Ráno nás zdraví údolní mlhy a sluncem krásně osvícené vrcholky Chočských vrchů. Pár snímků kostela – celý barokní areál je totiž vysoce fotogenický - i okolních „kopečků“ a chystáme se na další pokračování. Přes horský průsmyk Holica hodláme přejet z kotliny Liptovské do té Oravské. V této chvíli ještě netušíme, že nás čeká drobný problém. Tím jsou závody automobilů do vrchu, které mají cíl právě na vrcholu horského sedla. Dostaneme tedy na výběr: osm hodin čekací pauza nebo objíždět celou Maru i pohoří. Naštěstí je ještě relativně brzo a pořadatelé musí pustit linkový autobus. Tak to taky ukecáme. Poprvé tak zažiju své malé Ecce Homo. Máme to asi 6,5 kilometru, kolem 500 metrů převýšení a, bohužel, i bez focení i kochání. Vrcholová cigaretka, slivovice i potlesk diváků a pořadatelů v cíli jsou odměnou zcela zaslouženou. Bonusem je pohled na Západní Tatry i dojezd jednotlivých účastníků zájezdu.

Následně nás čeká odpočinkový sjezd na Oravu, konkrétně do obce Zuberec (lyžařské středisko s pseudogotickým kostelem z roku 1932). Zde pojíme, ale také zjistíme, že předsudky vůči někdejším slovenským pivům jsou teď už jen pouhými předsudky. Dříve naprosto nepoživatelný Martinský zdroj se stal mezitím chutným Martinerem.

A míříme dál k břehům řeky Oravy. Kolem „antické“ zříceniny zajímavé technické památky „Františkova huta“ (klasicistní vysoká pec z I. poloviny 19. století), „živého“ (tzn. Stále obývaného) skanzenu „Bobrova raľa“ a Bradla Biela skala se blížíme k jedné z nejnavštěvovanějších a nejmalebnějších památek na Slovensku – k Oravskému hradu. Krásná romantická stavba na „tříposchoďovém“ skalisku byla postupně vybudována ve 13. až 17. století. Dnešní podoba už ovšem, samozřejmě, odpovídá pozdější rekonstrukci. Chtěli jsme ho původně i navštívit, ale několikasethlavý dav čekajících nás od tohoto úmyslu rychle odradil. Škoda. Dáme tedy alespoň pár fotografií exteriérů, u řeky zápózujeme na plti (voru) z Hornej Lehoty a zamíříme k Dolnému Kubínu. Tady jen pauza na pivo a foto kostela sv. Kateřiny Alexandrijské a Chočských vrchů nad městem. Tím je pro dnešek víceméně splněno. Takže už jen dojezd do obce Párnica a nocleh na pažitu místního fotbalového stadionu.

Ráno je opět troška mlhy a hodně slunečna. Budeme ho potřebovat, čekají nás Malá Fatra a nějaké ty hradní zříceniny. Jedeme údolím Oravy, jedinou možností je jet po prvotřídce (jiná komunikace tu prostě není) a zejména řidiči tureckých kamionů nám brzy naznačí, že nás čeká Highway To Hell. „Ještě, že po ní dnes pojedeme jenom skoro celý den“ říkáme si ironicky. Po nějaké době máme možnost spočnout a pokochat se zajímavým, byť ne nějak výjimečným jevem, kdy se větší Orava vlévá do menšího Váhu. Z toho je také jasné, že horské masivy máme v podstatě za sebou a vjeli jsme do Pováží.

Čeká nás odbočka k městu Martin, které ovšem ničím neupoutalo. Takže zpátky k Váhu a pokračujeme v průjezdu Malou Fatrou. Provoz je skutečně strašný, a proto bez zastávky dojedeme až ke Starhradu nebo, chcete-li, ke Starému Strčenu či Warně. Je to vlastně romantická zřícenina strážní pevnosti ze 13. století na pravém břehu Váhu. To nám signalizuje, že jsme nedaleko jednoho ze slovenských symbolů, tedy hradu Strečno. A státní vlajka nad hradem nám pro změnu signalizuje, že pondělní „zavíračky“ památek už jsou opravdu jen velmi smutnou doménou České republiky. Celá hradní zřícenina na vápencové skále (420 m.n.m.) je upravena – jak je na Slovensku zvykem – všudypřítomným betonem a různými dostavbami, ale pořád vzbuzuje dojem romantické zříceniny. Většina hradu pochází ze 14. století, jen malé jádro (18 x 22 m) s bergfritem pamatuje i století třinácté. Hrad, založený snad Matúšom Čákom Trenčianským, byl částečně pobořen v 17. století vosky Leopolda I. a dnes - dokonce - nabízí i malé muzeum a rekonstruovanou hradní kapli. Prohlídka zajímavá, fotit se může všude, i průvodkyně je v pohodě. Právě její výklad - a také replika mumie hraběnky Žofie Bošňákové v hradní kapli - vede naše kroky k původně neplánovanému cíli.

Nejprve však vyzvedneme kola u stánku pod hradní skálou, kde nám je hlídá místní personál. Hodně pohledný personál, a tak se ještě chvilku zdržíme a před další cestou lehce osvěžíme.

Potom už konečně mizíme z hlavní silnice a míříme k Tepličce nad Váhom. Přece si na Slovensku nenecháme ujít možnost vidět jejich vlastní národní mumii. Ukecám proto Boba, že tady už zůstaneme na noc. To se nám bez problémů podařilo v centru obce a před tím jsme pobyli chvíli i v místní občerstvovně.

12.-13.8.2008

Teplička nad Váhom je historická obec s několika zajímavými památkami. Nachází se zde například renesanční kaštel (to je takový hradozámek), s ruinami někdejšího pozdně gotického kostela ve svém východním křídle.

Obec je však spojována zejména se jménem Žofie Bošňáková (nebo také Žofia Bosniaková či Bosnyák Zsófia, 1609 - 1644), lidem milované uherské šlechtičny, proslulé svou dobročinností, díky které byl již v roce 1997 zahájen proces jejího blahořečení. Od roku 1729 bylo její přirozeně mumifikované tělo vystaveno v místním kostele sv. Martina, přesněji v jeho - speciálně přistavené - kapli Loretánské Panny Marie. Klíč ke kapli byl k dispozici ve zdejší cukrárně a bylo úžasné, že si člověk může od příjemných pracovnic cukrárny vzít ráno klíče a jít si sám prohlédnout něco tak zajímavého a originálního (po zmáčknutí vypínače se v kapli rozsvítilo a Žofčina rakev se sama otevřela). A dnes už to možné opět není. Na apríla roku 2009 vstoupil do kaple 31-letý psychopat ze Žiliny, rozbil rakev, polil mumii hořlavinou a zapálil. Stalo se tak téměř na den přesně 365 let po její smrti a 280 let po přemístění jejich ostatků na toto místo. A dá se říct, že jsem tuto odpornou zhovadilost téměř obrečel a znovu zalitoval zcela nesmyslného zrušení trestu smrti. . Díky takovýmto "lidem" zůstávají i pro slušného návštěvníka mnohé dveře uzavřeny …

Prohlédneme si (přes mříž) i farní kostel sv. Martina a pokračujeme kolem automobilek KIA směrem na Žilinu. Projedeme kolem svatostánku fotbalistů místního MŠK, tedy Štadiónu pod Dubňom, a první zastávku dáváme u Budatínského hradu. Býval to hrad Matúša Čáka a jeho dominantou je románská břitová věž. Dnes se jedná již spíše o chátrající renesanční zámek, sloužící jako depozitář. A potom již samotná Žilina. Ve městě je rozhodně na co se podívat. Postupně nás čeká Mariánská náměstí s klášterním kostelem Obrácení sv. Pavla Apoštola, Burianova věž, Kostel Nejsvětější Trojice, pracovnice místního infocentra, františkánský kostel sv. Barbory a poměrně nový a úpravný židovský hřbitov, jehož správce je Čech.

Nejkrásnější a nejcennější žilinskou památkou je však zřejmě románský kostelík sv. Štefana krále, dnes v podobě drobných barokních úprav. V jeho interiéru se nacházejí velmi cenné původní nástěnné malby z roku 1280 a gotické fresky z II. poloviny 15. století. Kostel byl ovšem nepřístupný a i naše pohledy zvenku se moc nelíbily strážcům vedlejšího vojenského objektu. Takže jsme z něj, i ze sousední hřbitovní kaple ze 14. – 16. století, až tak moc neviděli. .

Ze Žiliny pokračujeme zae po hlavní, ale díky nedaleké dálnici se zde již jede příjemně a bezpečně. Míříme k poslednímu historickému městu naší slovenské anabáze, tedy ke górodku Bytča. Největšími klenoty zde jsou opevněný renesanční zámek, - původně však hrad - s gotickou věží a renesanční Sobášny – tedy svatební – palác palatina Juraje Thurza se sgrafitovou výzdobou a honosným vstupním portálem. V zámku býval svého času soudní dvůr a probíhal zde i proces s Alžbětou Báthoryovou, tedy známou Čachtickou paní. Místní kostel je výsledkem přestavby z roku 1939, ale nalézt zde lze i některé původní gotické a renesanční prvky. Krásná novorománská synagoga z počátku 20. století je v dosti dezolátním stavu. Ve městě se nachází i pivovar, ale do někdejšího Bytčanu – přes výborné zkušenosti se slovenskými pivy po celou dobu cestování – jsme raději nešli. Tolik odvahy už v nás nezbylo a zvolili jsme raději standardní Staropramen.

Pomalu, ale jistě, se blížíme k české hranici. K té je ovšem pořád relativně daleko. V zapadajícím slunci se tedy ještě pokocháme panoramatem nádherných Sulovských skal, mineme zříceninu Povážského hradu a zajedeme do nedaleké Povážské Bystrice (klasický panelákov vybudovaný v rámci industrializace Slovenska). Poté objedeme vodní nádrž Nosice a vyspíme se – již celkem tradičně – u kostela, tentokrát v malých lázních Nimnica. Bohatýrsky jsme se zde i občerstvili a kousek Slavie jsem v televizi nakonec taky viděl.

Následující den je poslední etapou putování po zemi našich východních sousedů. Bob hned ráno využívá nabídky dorazivšího faráře a jde provádět hodně dlouhou hygienu. Počasí se ale už opět začíná horšit a před námi je poslední slovenská zastávka – město Púchov. Ten je na tom s historickými památkami přibližně stejně jako Povážská Bystrica, a tak je naším jediným úkolem utratit v místním supermarketu veškeré slovenské koruny, které nám zbyly. Už bychom je – teoreticky – neměli nikdy potřebovat.

Tím také končí náš zdejší pobyt. Potvrdilo se nám, že Slovensko je opravdu velmi krásná země, plná historických památek i přírodních zajímavostí. Dalo by se sem jezdit každoročně a pořád by se člověk měl na co těšit. Bohužel v některých – mnohdy nadstandardně zajímavých - oblastech zde žijí stáda zvláštních postav, které Vám dovedou pobyt dosti znepříjemnit a i nocování pak není tak klidné a bezpečné, jak jsme zvyklí.

Teď už nás ale čeká jen Lysá pod Makytou (konec SR), Střelná (začátek ČR) a Horní Lideč (železniční stanice). Někteří sice přišli ještě s – možná chvíli i vážně zamýšleným - nápadem pokračovat kolmo až do Vsetína, ale mně už se ani moc nechtělo. Takže pěkně po kolejích. Máme čas na přestup, a tak si ještě prohlédneme město. Nebo alespoň jeho historickou část. Kostel Nanebevzetí Panny Marie, renesanční zámek, starou a novou radnice a … máme nejvyšší čas, s mezipřistáním na polévku v bufetu, jít na vlak.

Díky debatě s dvěma železničáři z východních Čech, kteří se také vraceli z cyklocest po Slovensku, a jejich bezedné láhvi slivovice, cesta vlakem rychle a příjemně utekla a za chvíli jsme již vystupovali v rodném kraji.