Za zámkem Thunů do Jílového u Děčína

Za zámkem Thunů do Jílového u Děčína.

Byla jsem tu kdysi moc a moc dávno, ale vím, že zámek byl zavřený a tak jsem jen pochodila městečkem a říkala si, že snad v budoucnu se sem ještě podívám a dozvím se něco více jak o zámku, tak o historii okolo něj, i když jsem věděla, že Thunové museli daleko honosnější zámek v Děčíně opustit a tak si vybrali ke svému bydlení malý zámek v Jílovém. Nějaké bytové vybavení si z děčínského zámku odvezli, ale byla jsem zvědavá jak zámek vevnitř vypadá, co po Thunech zbylo, neboť tu pak po jejich opuštění sídlila i nějakou dobu Stráž národní bezpečnosti a majetek, jak jsem se doslechla tehdy přímo z místních pramenů byl rozkraden, spálen a odvezen neznámo kam…a chtěla se také projít parkem, kam Thunové převezli jak kašnu, tak gloriet z Děčína na jeho výzdobu, aby jim aspoň trochu připomínal Děčínský zámek a krášlil místo, které obývali po jeho opuštění. Vybudovali si tu jezírko i terasovitou zahradu, která jim měla připomínat jejich Růžovou zahradu, kterou velice milovali.

Nad městečkem Jílové se vypíná rozhledna Sněžník, neboť leží skoro v jeho úpatí, kterou nechal tehdy vybudovat hrabě František Thun. Původně byla určena k měření map, ale později si pan hrabě uvědomil, že bude lepší, když bude sloužit pro potřebu výletníků a tak ji nechal zpřístupnit v r.1864. A tam tehdy také zamířily naše kroky po návštěvě Jílového. Později jsem tuto rozhlednu chtěla navštívit znovu, ale byla léta zavřena pro havarijní stav. Povedlo se mě to až asi tak před 5lety.

Ale k mé návštěvě města Jílového… Písemně bylo toto městečko doloženo podle listin Karla IV. již r.1348. Kdysi se tomuto městečku říkalo Eulau – což značí Údolí sov, jak mě vysvětlila paní průvodkyně na zámku a tak právě sova zůstala i v erbu rodu Thunů. Položila jsem ji totiž otázku, proč tu vidím občas nade dveřmi sovy…a tak to bylo vysvětlení. Zamyslela jsem se nad tím, když jsem stoupala ke zdejšímu Kostelu Nejsvětější Trojice po prohlídce zámku. Ano, městečko se vskutku nachází v údolí, jak jsem tak na něj koukala s vrchu od kostela a zřejmě těch sov se tu asi vyskytovalo dost - tolik moje úvaha, anebo další variantou je, že sova je znak moudrosti, proto si ji také oblíbil i zámecký pán, a to bude asi pravděpodobnější verze.

Před tímto zámkem, který obývali Thunové po přesunutí se z děčínského zámku, kdy ho nabídli za dlužné daně našemu státu a přesídlili se natrvalo do Jílového, to ale nebýval vždy zámek, který ani tak nějak romanticky coby zámek nevypadá. Bývala to původně tvrz, ze které byl později vystaven v r.1370 vodní hrad, který byl okolo 16.století přestavěn na zámek. Proto je okolo něj vodní příkop, tedy voda tu už dávno není, jen holá travina a náznak příkopu. Před rodem Thunů tu sídlili páni z rodu Bünau a ti přebudovali tvrz na zámek a zvedli jej o 2 patra. Protože po bitvě na Bílé hoře museli protestantští rytíři, když nechtěli přejít na katolickou víru ze země odejít, museli panství prodat a prodali jej Thunům, kteří vlastnili již zámek v Děčíně.Když tu bývávala ještě voda,byl tu také padací most, nyní je tu už most barokní, přes jehož postranní boky byly v době mé návštěvy přehozeny záclony, aby uschly, neboť se tu o den dříve před mojí návštěvou pořádala pro děti ohromná „strašící“ zábava s čerty, kdy jsem měla i já možnost si prohlédnout sklepení, které bylo vyzdobeno „čertovskou strašidelnou“ tématikou. Záclony tu pravděpodobně zahrály ve strašení svoji roli, blíže jsem se průvodkyně nevyptávala. Mimochodem byla velice vstřícná a milá, na všechny moje otázky se mě snažila odpovědět, co znala a provedla mě po celém zámku, i když musím říci, že bylo vybavení velice chudé. A vyprávění o historii zámku a jeho prohlídku jsem měla sólo, nikdo se mnou další nebyl, což bylo fajn. Abych ještě neopoměla připomenout, prý bývalá paní hraběnka, která tu kdysi na zámku žila každý rok zámek navštěvuje, je již sice moc stará, protože prý chodí jen pomocí vodítka, doprovází jí vnuk a tak prý ráda vidí a pokochá se místy, kde kdysi žila. Holt vzpomínky jsou vzpomínky, na ty se nezapomíná...

V přízemí v zámku se nachází knihovna, ale pozor městská, ne zámecká… a máte možnost si zakoupit nějakou tu památku, pohledy, průvodce městem atd. Jinak se tu nachází bývalá kaple Thunů, která dnes již neslouží svému účelu. Je vybavena jen sporým nábytkem aby nezela prázdnotou. V 1.patře je společenská místnost, kde se pořádají svatby, koncerty apod. V další místnosti je na zdech galerie rodu ve fotografiích a v popisech, které zámek obývaly. V další místnosti jsem objevila původní krb a nad ním benátské zrcadlo, což je vzácnost, ale na tehdejší dobu ne. Po fotografování zámeckých prostor jsem zjistila, že se ve snímku v benátském zrcadle zobrazuji i já…, v té mé fotografické euforii... aspoň jsem měla jednou možnost vzhlížet se ve vzácném benátském zrcadle a zahrát si na zámeckou paní…To tehdy vlastnili snad všichni zámečtí páni. Jen podotknu, fotografovat se tu smí, ale ono také není ani co....to málo co tu je, nestojí ani za řeč a ukrást tu také není co, pro případné mapování foťákem. Co je původní a to v jedné místnosti podlaha a také kazetové stropy. A abych nezapomněla i obložení okolo stěn. Do místnosti jsou dodány židle i stoly ale ty nejsou vůbec původní, jsou tu dány, aby místnost vyloženě nezela prázdnotou….Paní průvodkyně mě ještě ukázala i 2.patro, kde vlastně jsem zhlédla jen, jak se celé opravuje a jsou jen holé podlažní trámy.

Město se snaží aby zámek - přitahující skvost jejich města co nejlépe zrenovovali a byl táhlem pro návštěvníky. Zkrátka je to vše o financích a nejen malých…

Po prohlídce zámku jsem si šla prohlédnout park. Poblíž mostu stála na vysokém podstavci socha sv.Jana z Nepomuku, dále vedla cesta okolo terasovitých travou zarostlých stupní, které měli tehdejšímu panstvu připomínat Růžovou zahradu v děčínském zámku. Zahrada pokračovala až k jezírku, se stupněmi k němu a vzadu v jehož úpatí plavaly kačeny končila glorietem, který byl převezen ze zámku v Děčíně se sousoším někoho, koho jsem nemohla určit i po zeptání průvodkyně. Neboť hlava byla uražena a jak mě řekla průvodkyně, že když čistili jezírko, tak si mysleli, že ji tam objeví, ale neobjevili. Zřejmě nějaký obdivovatel tohoto umění v dávných dobách se přičinil o její uzmutí a teď mu dělá někde v jeho „království“ okrasu. Vedle cesty, po které jsem kráčela byly kdysi tenisové kurty, které nyní sloužily obyvatelstvu pro vybití své sportovní nebo hrací energie zase pro děti. Musím podotknout, že se tu všude nacházely lavičky, které zvaly k usednutí a k odpočinku a podumání nad tím vším - kdysi významným sídlem pánů.

Před zámkem na nádvoří se nacházela kašna, která byla také převezena z děčínského zámku a také bývalá kočárovna se stájí pro koně. Byl odtud krásný výhled na jílovský Kostel Nejsvětější Trojice, neboť se nacházel na vrchu, ke kterému jsem se posléze vydala. Vyšla jsem z nádvoří přímo na Mírové náměstí menšího tvaru, kde byly postaveny nějaké monumenty čehosi, co jsem nemohla určit. Moderní umění mě nic neříká a tak jsem nabrala směr ke kostelu, který mě neomylně navigoval k sobě svým průčelím. Stoupala jsem pomalu úzkou asfaltkou, přešla jílovský potok a najednou jsem u něj objevila další sochu sv.Jana z Nepomuku, tentokrát velkou. Slunce mě zrovna nedělalo dobrý kontrast na focení, ale co se dalo dělat. Blížila jsem se víc a víc ke kostelu, ohlížela se dozadu za mě na městečko Jílové a viděla, že je opravdu v údolíčku – proto ten původní název „Soví údolí“. A to jsem došla již ke schodům, které mě dovedly až ke Kostelu Nejsvětější Trojice. Kostel nechal postavit v r.1682 Ernest von Thun,arcibiskup salcburský.Byl původně barokní, v r.1859 byl přestavěn, jeho sloh lze dnes těžko určit. Okolo něj se kdysi nacházel hřbitov, nyní jsem v něm objevila jen dva křížky a pozůstatek náhrobku na hřbitovní zdi. Kostel byl zavřený, ale Mše sv. se tu pravidelně konají v neděli, jak jsem vyčetla na dveřích. Obešla jsem celý prostor okolo kostela, vedle stála Základní škola a u ní u stromu vysoký obelisk obklopený kameny, ale co měl znamenat, jsem se nedopídila. Nikoho jsem v dohledu neviděla, abych se poptala.

Tak jsem si to tu vše prohlédla, byl vidět i odtud od kostela zámek v zeleném objetí stromů, sešla jsem dolů po schodech od kostela, šla vedle Budovy Městského úřadu a pomalu šla k autobusové zastávce, aniž bych věděla, jaký mám spoj nazpátek. Cestou jsem si ještě prohlédla Lidový dům, kdysi asi velice významný, jakému účelu slouží dnes nevím. A také viděla nádhernou architektonicky zajímavou vilu, částečně zdobenou hrázděním – vypadala jak zámeček. A došla na zastávku a jak tak koukám, najednou přijíždí můj autobus s číslem 445, to snad ani nebylo možné, že jsem měla takovéhle štěstí a já skoro na minutu mého odjezdu, aniž bych si ho dopředu zjišťovala došla na zastávku. Tak jsem do něj nastoupila a vydala se do Děčína a pak dále asi za 14 minut do Teplic již vlakem. Stihla jsem si ještě koupit malé pivko na nádraží v Děčíně do kelímku a pospíchala, aby mě vlak neujel. Spokojeně nasedla a vychutnávala si zlatistý mok. Zkrátka mé odjezdy ať z Jílového, tak z Děčína, ač neplánované, vyšly mě na chlup!

Výlet to byl super, slunce i když už zase vystrkovalo svoje paprsky a dávalo znát, že nás bude zase zahřívat vysokými teplotami, tak přece jen ještě nemělo tu sílu a já rychle z nádraží od busu dorazila domů a doma si dala další chlazené…..a byla ráda, jak jsem si krásně užila den a viděla zase to, co jsem měla již dávno v plánu.