Z Vlčkové ke skalám na Ondřejovsku a do Lukova

Léto budiž pochváleno! Jako čerstvý důchodce si nejvíc ze všeho užívám toho, že s příchodem krásného počasí nemusím s výletem čekat na konec pracovního týdne (anebo si brát dovču), ale můžu bez jakéhokoliv omezení někam vyrazit hned. V druhé a teplotně přívětivější půlce „ohnivého“ července proto realizovány hned dva výšlapy.

První směřoval do Hostýnských vrchů z dědinky Vlčková. Její stavení jsou rozhozena podél potoka Kameňáku stranou hlavní silnice a středem obce prochází červená tur.trasa spojující obec Držkovou s hradem Lukovem. Jak název dědinky napovídá, v minulosti potenciální cizí příchozí z okolního hvozdu nezdravily svými mávajícími packami lištičky, ale naprosto jiná zvířátka. Tehdy by zde ale návštěvníci viděli také podstatně méně lidských obydlí.

Dědina patřila lukovskému panství a pod názvem Wilzkov je o ní zmínka dokonce už roku 1373. Od poloviny 18. století se na obecní pečeti začal užívat nový znak - vlk unášející v tlamě ovečku (předtím to byl pták), což připomíná, jak to tu v minulosti skutečně vypadalo: okolní lesy plné dravé zvěře a s příchodem tuhé zimy vlci neváhali krást bečící dobytek přímo od lidských stavení. Vesnička Vlčková sestávala až do začátku 17.století pouze z 15 usedlostí, z ní byla jedna mlýnem. Zvýšená natalita a následný stavební rozmach nastal až v následujících stoletích. I tak bývala až do příchodu osvícenějšího věku jen chudou dědinou, jejíž obyvatelé se živili prací v zemědělství, hlavně pastevectvím. Na přívydělek pak vyráběny šindely, žebříky a tragače (trakaře).

 

Ze Zlína jedu ráno ještě před sedmou do Vlčkové busem. Po odbočení z hlavní silnice na vedlejší zažívám pocit „deja vu.“ Přibližovací komunikace do dědiny totiž notně připomíná tu, která směřuje do Francovy Lhoty a Valašské Senice. Jenže ta není tak rozbitá. Ve Vlčkové vystupuji až na točně a okolo několika pěkných roubenek po silničce šlapu k hornímu konci vsi. Za „Rančem v sedle“ krátký odskok k místní požární nádrži s výletištěm, při návratu míjím nad cestou stojící kamenný valašský sklípek. Následuje táhlé stoupání k posledním vlčkovským stavením, za tím opravdu posledním se na silničce spolu zuřivě perou dvě kočky. Pak už ta moje (tur.značením dosud nepolíbená komunikace) vběhne rovinatým dnem údolí do lesa a protne modrou tur.trasu vedoucí od Kuželku k rozcestí Písečné pod hradem Lukovem. Po chvilce chůze stojím před zastřešeným odpočivadlem, umístěným ve stínu stromů nad srázným břehem potoka Kameňáku. Lavička altánku využita ke konzumaci svačiny a zapita vodou lahodné chuti z protější hezky upravené a zastřešené studánky Korýtko. K napití je možno si vybrat celkem ze šesti zde zavěšených barevných hrnečků.

 

Jdu dál a procházím okolo dvou umělých nádrží. Ta výš v údolí umístěná je větší, hezčí a na břehu vybavena dokonce i odpočivadlem.

 

Potok Kameňák pramenící pod vrchem Kuželek v horní části doliny protéká okolním zalesněným terénem v celkem rovné linii, ale v lučinatém terénu nad Vlčkovou vytváří jeho tok meandry se zarostlými břehy. Vznikaly zde nánosy usazenin, které byly v deštivém období a hlavně zjara splavovány při vyšším stavu vody do níže položených částí a do vlastního katastru obce. Na ochranu nemovitého majetku občanů a proti případným povodním tak byly díky dotacím „Programu na udržování vody v krajině" v lesích nad Vlčkovou v letech 2004 až 2007 zbudovány dvě vodní nádrže. Nesou jména Kameňák I (ta je větší ) a Kameňák II. Jejich břehy byly upraveny podle požadavků ochránců přírody. Tak trochu zvláštní podmínkou na získání peněz z tohoto programu bylo ustanovení, které zakazuje tyto umělé vodní plochy zarybňovat. I tak se nové retenční nádrže staly nejen velmi pěkným doplňkem zalesněné krajiny, ale také novým turistickým lákadlem, neboť od obce Vlčková vede kolem nich nahoru údolím cyklostezka. Na své si zde ale přijdou i turisté pouze „opěšalí."

 

Nedaleko od horní nádrže přicházím na rozcestí. Hlavní silnička odtud prudce stoupá závěrem hlavního údolí k vrcholu Okluku. Já ale pokračuji po té boční vlevo a jen mírně svahem stoupající do sedla, tvořícím předěl mezi katastry Lukova, Vlčkové a Rusavy. Obec Lukov od Rusavy tady odděluje protáhlý a nadmíru půvabný úzký vrchol Ondřejovska. Poněvadž je Ondřejovsko hřebenem zalesněným a navíc skalnatým, můžeme na něm obdivovat i pískovcové skalní útvary. Jejich mnohem větší koncentrace se nachází v „Ondřejovských Zadních skalách“ nacházejících se pod západním vrcholem (632 m) Ondřejovska a hlavně pak v „Ondřejovských Předních skalách“, vytvářejících přerušovaný a více jak 600 m dlouhý pas na bočním hřebeni nad mou cestou. K jejich poslednímu skalisku – Dračímu hřbetu, okolo něhož prochází zelená tur,.trasa, to mám zkratkou přes odlesněný pás lesa hore do kopčiska už jen kousínek.

Když jej má očička poprvé spatřila, viděné v mysli navodilo představu v zemi spícího obrovského draka, jemuž nad okolní terén vyčnívá část hřbetu s obřími šupinami. Názor odborníka přes geomorfologii by byl asi trochu jiný: ten by zde viděl na 20 m dlouhou, rozpadající se a divoce rozeklanou skalní hradbu, kterou vytvořily hrubozrnné pískovce a slepence lukovských vrstev račanské jednotky magurského flyšového pásma... a také to, že výška „dračích šupin" kolísá mezi 4 - 6 m výšky. Tvarů drobného povrchového zvětrávání k vidění mnoho není, skalisko je členěno toliko vertikálními puklinami. Celek působí poněkud labilním dojmem, neboť jednotlivé skalní bloky jsou na sebe naskládany jen tak halabala a zdá se, že hrozí okamžitým zřícením. Můžeme být ale v klidu - absence suti při úpatí skalní stěny je důkazem toho, že je skála tvořena opravdu tvrdým a kvalitním materiálem. Ty kameny a balvany, válející se všude kolem, sice kdysi dávno ze skalní hradby opravdu odpadly – jenže to se stalo ještě dávno předtím, než se začal psát náš letopočet.

 

Zalesněný hřebínek pokračující odtud k západu, je dále členěn zajímavým a několik desítek metrů dlouhým monolitním mrazovým srubem jménem Plotna. Za ní už přicházím k většímu shluku skalních výchozů poblíž velkého táboříště a chaty trampské osady T.O.Orleans. Největší ozdobou místa jsou dvě úzké pitoreskní skalní věže vystupující nad chatou z rozeklané, postupně se rozpadající pískovcovo-slepencové skalní hradby. Ta nižší věž z odstupu připomíná lodní komín, větší je mohutnějším blokem dosahující výše alespoň 6 metrů.

Je tu opravdu hezky, asi nejkrásněji ze všech možných ondřejovských skalních zákoutí... a přitom lokalitou dobře dostupnou, takže se nelze divit, že zde kdysi dávno byla založena tato trampská osada. Vždyť kde jinde by se daleko od rudých praporců mohli v lůně překrásné přírody v klidu scházet kamarádi, bavit se a zažehávat tu své táborové ohně?

 

Za velkým trampským tábořištěm se na plochém hřebenu nad skalnatým svahem nachází ještě jedno menší s lavicemi chráněné kamennou zídkou, opodál stojí „Indiánský hrob.“

Vrcholový hřeben se o pár desítek metrů dál už noří do zbytku karpatského pralesa, skalky ztrácejí svoji civilizovanější podobu a „kozí hřbet" se tady rozpadá do divokého, přitom ale malebného skalního chaosu. Pikantní je výzdoba čela jedné skalky i některých balvanů v okolí. Jedná se o zvláštní geometrické útvary vytvářející překřížené kosočtverce, přičemž tyto obrazce nejsou tvořeny puklinami, ale naopak jemně vystupujícími a tenounkými lištami z tvrdšího prokřemeněného pískovce.

O něco dál v lese hřeben končí dlouhým blokem Slunečného kamene, jehož vrcholové témě je perforováno hlubokými otvory tafoni a skalními mísami. Chystal jsem se jej po velmi dlouhé době opět omrknout, jenže přístup znemožnila hradba mlaziny, bránící ke skalisku proniknout jakýmkoliv směrem. A tož zpět a při dalším focení nejpozoruhodnějších útvarů v blízkosti tábořiště a mysliveckého posedu na hraně hřebene, mne najednou napadlo sestoupit k jeho úpatí. A tady jsem zůstal překvapeně stát pod vysokou stěnou mrazového srubu. Je sice rozdrobena až běda, ale díky několika „patrům“ s převisy nad mou hlavou vystupovala ještě o dalších 6 metrů a je tedy v „Předních skalách“ skalní stěnou nejvyšší.

Od tábořiště odbočuji v lese chodníkem vedoucím k jihu. Záhy klesám na rozcestí zpevněných lesních cest, z nichž ta, doprovázená zeleným a žlutým značením, mne krátkým výstupem přivede do sedla mezi dvěma vrcholy Ondřejovska.

Pokud se v přírodě umíme chovat tiše, jak ti malí a roztomilí šedí hrabošci, můžeme si prohlédnout kratší východní vrcholový hřeben. Jeho temeno a prudké svahy byly vyhlášeny už pár let před „sametovou" revolucí za přírodní památku s rozlohou o něco málo větší jak 4 hektary. Tady na Ondřejovsku se chrání především původní lesní porost, kde je v přesile buk lesní s jedinci starými až 160 let. Jeřáby ptačí, duby zimní, habry, jilmy a javory kleny jsou poněkud v menšině. Umíráček bohužel zvoní - tak jako téměř všude jinde - dříve hojným jedlím bělokorým, které beznadějně usychají. Tato chráněná enkláva má to štěstí, že zde kromě „starců" potkáme i omladinu, ze které na nás nejčastěji jukne modřín či smrk ztepilý. K vidění je tu i vrba jíva a pro botaniky je potěšující fakt, že se tu pod korunami stromů vyskytuje mimořádně bohaté patro bylinné. Ze vzácných a zvláště chráněných bylin tu roste například měsíčnice vytrvalá a lilie zlatohlávek. Není divu, že se v tomto krásném prostředí zalíbilo také mnoha druhům ptáků, a tak tu z hnízd své mladé vyvádí nejen datel či krkavec, ale azyl zde nalezl i včelojed lesní a ořešník kropenatý.

Středobodem nejvyššího ondřejovského vrcholu (637 m) a PP Ondřejovsko jsou výrazné skalní výchozy, tvořící jakousi pomyslnou páteř přírodní rezervace. Nad okolní terén vystupují v podobě jednoho mohutnějšího mrazového srubu a několika „kozích" hřbetů, jež jsou obklopeny menšími skalkami či velkými balvany. Pod největším skalním výchozem spadá z prudkého svahu balvanitá suť v délce 50 metrů.

Výrazný mrazový srub je několik desítek metrů dlouhý, dosahuje výše asi 6 m a jeho místy převislá skalní stěna - zbrázděná a rozrytá pseudoškrapy, a členěná vertikálními puklinami na několik dílčích částí s římsami a se skalními výklenky typu abri - se dívá svým nevidomým zrakem směrem k jihu. Ano, stěna je slepá, neboť zdejší arkózní pískovce nejsou členěny skalními dutinami a voštinami, jaké známe z profláknutějších pískovcových skalních rájů. I tak je mrazový srub hezkým místem, i když tu bohužel někdo zcela nedávno narušil romantičnost místa tím, že na stěnu umístil ceduli s nápisem "Býčí skály."
S místem se loučím pohledem na stěnu, z níž vystupuje výrazný blok připomínající nedodělanou hlavu Moai z Velikonočního ostrova, minu „Janoškův veksl", což je lidskýma rukama vytesané korýtko v balvanu při úpatí skal a pokračuju směrem k východu. Nacházejí se tu ještě dva výrazné, leč nižší skalnaté hřbety, obklopené mohutnými zaoblenými balvany a drobnými skalkami. Druhý delší je ukončen takovou kuriozitkou: z mateřské horniny zde vystupují balvany mající podobu dvou bizarních skalních náhrobků. Dnes už opravdu těžko rozpoznat, zda se jedná o hříčku přírody anebo si zde někdy velmi dávno zatesal lidský kameník. Zvláštní místo. Když jsem je viděl kdysi dávno poprvé, na okamžik mi v mozku naskočila myšlenka, že právě takto a ne jinak, si představuju hroby slovanských věrozvěstů – svatého Metoděje a Cyrila...

Na chvilku sedám na kámen a v hlavě promítám pověst o tom, kterak Ondřejovsko ke svému názvu přišlo:

V hrůzách třicetileté války, kdy lidé prchali před vojsky a migrovali z místa na místo, zanechali jedni z běženců ve Fryštáku syna Andrease. Ogar to byl ochotný, rád pomáhal lidem a všichni ho měli rádi (v době nedávno minulé by se o něm v posudku psalo, že byl v kolektivu oblíben) a měl prý tak neuvěřitelně krásný andělský hlas, že si toho při mších povšiml i samotný pan fryštácký farář. Jenže co se jednou nestalo - kluk náhle zčistajasna zmizel jako by se po něm země zlehla! Když už na něj lidé pomalu zapomínali, přišli dřevaři z lesů se zprávou, že byl Ondra spatřen vysoko v horách. Prý si tam vystavěl ve skalách dřevěnou chatrč, ve které má jen postel a dřevěný kříž, a že se z něj stal poustevník. Nadále se živil jen sběrem lesních plodů, občas, když sešel do některé z okolních dědin, dostal darem i něco od lidí. Poustevníka Ondru měli všude rádi a byl neodmyslitelnou součástí valašského lidu ze širokého okolí. Dožil se velmi vysokého věku - přežil prý tři generace místních farářů - a po jeho smrti se úzkému a mimořádně dlouhému skalnatému hřebeni se dvěma vrcholy začalo říkat Ondřejovsko.

Po krátkém odpočinku sbíhám lesem ke žluté tur.trase, která mne přivádí k silničce s lesáckým úložištěm a rozcestím „U Obrázku.“ Žlutá odsud dál pokračuje směrem do Lukova lesní cestou strmě klesající Dlouhým žlebem. Ještě před klesáním míjím „záchytné“ místo sloužící díky přístřešku s lavicemi k odpočinku. Nad ním vyvěrá pramen studánky „U Tůkalky.“ Chtěje jeho vodu ochutnat, marně jsem se tu pídil po hrníčku, až jsem jej nakonec nalezl postavený na stole přístřešku. Při polykání lahodně chladné tekutiny jsem se zamyslel nad podivným jménem studánky. Jako Valach samozřejmě vím, co byly třeba takové „Hůkalky“, ale slovo Tůkalka je pro mne pojmem naprosto neznámým! Doma jsem mrknul na internet a zjistil, že se nejedná o běžné valašské slovo, ale archaický výraz vztahující se ke klepání či ťukání. Což by i odpovídalo - datlů či datlic klapajícími do drva svými zobáky bylo v okolí pramene vždycky dost.

Od studánky již sestup do údolí a pochod do centra Lukova, kde jsem stačil před příjezdem busu do Zlína v Pizzeriii u Ledňáčka vypít i jedno malé, leč předražené plzeňské pivečko...