Z Rackové na Skálu a ke Zboženským rybníkům

Druhou říjnovou sobotu jsem za pěkného slunečného počasí vyrazil na kratší túru do Mladcovských vrchů. Tentokrát jsem chtěl už konečně nalézt pomník stojící na místě zaniklé středověké osady u Zboženských rybníků a podrobněji prozkoumat jeden menší skalní útvar. Jmenuje se velmi „nápaditě“ Skála a nachází se v západní části hlavního hřebene zhruba stejně daleko (1 km) od obce Lechotice a Hostišová. Já sice u ní v minulosti už 2 x byl, jenže se skálou jsme se viděli v létě, vzájemně si do oka moc nepadli a navíc se mi její foto portrét vůbec nepovedl.

Ani se nedivím, že jsem tohle místo opomíjel, protože od nás ze Zlína je to k ní poměrně daleko. Mnohem blíž totiž leží mnohem atraktivnější skalní výchozky. Nejvýraznějším je 6 metrů vysoká Mladcovská skalka, jejíž vrchol byl v minulosti upraven na vyhlídkovou plošinu, zpřístupněnou do skály vytesanými schody. V současnosti je kvůli okolnímu vzrostlému hvozdu výhled notně omezen.

V její blízkosti možno spatřit trochu menší, ale rovněž dosti interesantní skalní útvary na Předním a Zadním vrchu. Ten druhý je se svými 423 m nejvyšším Topem Mladcovských vrchů. Dalším oblíbeným (leč dočasným) vyhlídkovým „skalním“ místem se nedávno stal Uriášův kámen, což je velký balvan vystupující z odlesněné hřebenové paseky nedaleko místní části Zlína jménem Paseky.

Všechny tyto skalní výchozy jsou budovány flyšovými horninami. Převážně je tvoří pískovce a jílovce vsetínských vrstev zlínského souvrství, v menší míře horniny bělověžského souvrství a lukovské vrstvy soláňského souvrství.

Protože už nejsem zrovna nejmladší, zkrátil jsem si cestu ke Skále popojetím busem do obce Racková, na její horní zastávku jménem „Drahy.“ Odtud to k ní bylo jen asi 3 km. Nejprve jsem musel po silnici vystoupat zpět na horní konec dědiny pod les a odtud už k cíli pokračoval lesní asfaltkou. Ze začátku silnička chvílemi ještě nechutně stoupala, pak se ale vyhoupla na hřeben a odtud už pokračovala skoro stále po vrstevnici. Trošku mne zklamal pohled na okolní les a zarostlé paseky. Dnes totiž bylo už 12.října, ale listy stromů a keřů se dosud drze bránily svému klasickému podzimnímu přebarvení, a těch s pestře vymalovaným ohozem spatřeno jen pár. Cestou jsem potkal spoustu pěších i na kolech sedících výletníků a také dva houbaře, jejichž vrchovatě naplněné košíky v mé dušičce zažehly ohnisko závisti. Což u mne pak vyvolalo intenzivnější pátrání v lesním podrostu nad cestou, ale po několika zkusmých výbězích hore do hory, kdy nebylo zakopnuto ani o prašivku, bylo od zbytečného bláznění upuštěno a já se opět věnoval vlastní trase. Navíc už jsem se ocitl na poslední lesní křižovatce, odkud to bylo ke Skále jen několik minut chůze.

 

Není tu jediná: nad zpevněnou lesní cestou pozvolna klesající do blízkých Lechotic se táhne pásmo nižších pískovcových skalních výchozů v délce asi 80 metrů. Svah pod nimi byl částečně postižen sesuvem a eroze obnažila kořeny některých vzrostlých stromů. Ze shluku skalek mne zaujala pěkná stěna jedné z nich, vypínající se ve srázu hned nad cestou. Ta místní nejdominantnější, jménem Skála, stála o něco výš, obklopena svitou mnohem nižších kolegyň. Její čelní stěna vysoká 4 metry je zbrázděna řadou nad sebou vystupujích podélných „žeber“ a několika hezky vyvinutými kulovitými dutinami. Nad stěnou se masa kamene stupňovitě zvedá o další dva až tři metry výšky ke svému vrcholu.

Nebyl jsem tu už léta, ale přesto se mi zdálo, že při mé poslední návštěvě byl skalní útvar mnohem členitější. Doma jsem nové fotografie porovnal se dvěma starými snímky a bylo tomu opravdu tak. Na vině jsou rozbujelé mechorosty, které od té doby na větší části hlavní stěny svou zelení překryly předtím dobře viditelné projevy selektivního zvětrávání pískovců.

V okolí hlavního útvaru vystupovaly v listnatém lese ve svahu i na temeni vrchu další roztroušené shluky balvanů, ale ty už nebyly tak zajímavé. Při zpáteční chůzi k lesní křižovatce nad Hostišovou mne ještě zaujal nizoučký skalní amfiteátr hned nad cestou, jehož „výplň“ tvořil do země zapuštěný lesácký sklad, jehož střecha byla umně maskována popadaným listím.

 

 

Od rozcestí mne místy široká a dobře vyšlapaná pěšinka vyvedla lesním svahem na temeno Hřebene, který je se svými 399 m po Zadním a Předním vrchu třetím nejvyšším kopcem Mladcovských vrchů.

Nahoře jsem narazil na tábořiště s ohništěm obklopeným jednoduchými lavičkami. Vedle na stromě byl v zasklené budce umístěn text, z něhož jsem se dozvěděl, že zde byla ve třicátých letech minulého století pro potřeby zeměměřičů zbudována 25 m vysoká dřevěná rozhledna. V roce 1961 se bohužel nacházela už v tak špatném stavu, že musela být čtyřmi mládenci z Hostišové stržena.

Tady jsem se nacházel na nejvyšším bodě dlouhého a uzoučkého vrcholového hřebene kopce Hřeben, spadajícími k jihu a severu strmými svahy. Pokračoval jsem po něm směrem k východu po vyšlapaném chodníku a po 300 metrech chůze listnatým hvozdem se ocitnul pod jeho druhým, už nižším vrcholem. Protože mi připadlo, že by prosvětlený horizont s prořídlými stromy dal člověku pohlédnout někam dál do kraje, vyšplhal jsem se na něj a rozhodně nelitoval.

 

Z temene se přes novodobou prudce klesající mýtinu otvíral pohled na sníženinu Fryštácké brázdy se zástavbou obce Přílepy, choulící se k nejzápadnějšímu úbočí Hostýnských vrchů a z nich vystupujícími kótami Hrádek a Hrad. O pár kroků dál byl výhled západním směrem rozšířen i na město Holešov a v pozadí se modrající Kelčskou pahorkatinu.

Jak se říká, všeho dobrého do třetice: na konci hřbítku se mezi stromy otevřelo ještě jedno pěkné panoráma. To pro změnu vypíchlo zemědělsky obhospořadované území u Fryštáku s dědinou Lukovečkem a hradbu „Hostýnek“ s dominantním Ondřejovskem.

 

 

Z Hřebene seběhnuto dolů do zalesněného údolí, kterým k níže položeným Zboženským rybníkům klesala zpevněná cesta, doprovázená žlutě značenou tur.trasou. Nejprve jsem minul novodobější Zadní rybník a o kus níž dorazil k trojici klasických zboženských vodních nádrží. Tady jsem se – poučen mapami.cz, vydal vyhledat místo zaniklé středověké osady.

Mezi Středním a Horním zboženským rybníkem se musí po hrázi přejít na protější stranu a dál pokračovat lesní cestou vpravo. Ta je kvůli mokřině nad ní dosti blátivá, ale jak mi řekl můj kolega v práci (Mladcovják), sucho tu prý není nikdy. Po padesáti metrech chůze jsem dorazil k zastřešenému odpočívadlu s velkým svatým obrazem. Vedle stojí renovovaný dřevěný kříž s vymalovaným Ježíšem. Ve spodní části krucifixu je umístěna cedulka s textem, připomínající, že na tomto místě stával kostelík osady Zbožná, zaniklé v 16.století.

 

 

Vesnička se okolo (pravděpodobně dřevěného) svatostánku rozkládala již ve 14.století. Její zánik či opuštění dokládá pozdější přípona - sko (Zbožensko), jíž se označovala opuštěná místa. Slůvka zbožný, zbožná ve středověku nevystihovala jen vřelý vztah k víře, ale byla také označením pro sídla mající hodně majetku a zboží... a byla tudíž hlediska doby bohatá!

Po zániku osady Zbožná tady majitelé zlínského panství nechali vystavět hospodářský dvůr, který definitivně zmizel v 19.století, kdy se v horní části doliny zaleskly hladiny nově zbudovaných Zboženských rybníků.

 

 

Už v popoledním horku (jak vidno – nějaký měsíc říjen pro konec léta vůbec nic neznamená) jsem prošel okolo dalších vodních nádrží, poté chatovou osadou a po silnici vystoupal mezi novými moderními domy nahoru do středu obce Mladcová k zastávce MHD u Bartošova domu, odkud mne za 10 minut odvezl spoj k domovu...