Z Podkopné Lhoty přes Vrzavé skály do Kašavy

K místům, ke kterým se v čase moc rád vracím, patří Vrzavé skály na kopci Sýkornici, jehož dlouhé hřebenové témě je dělítkem mezi katastry obcí Držkové a Kašavy. Nejblíž je to k nim z první anebo z druhé dědiny, já ale tentokrát zvolil delší přístupovou cestu od dolního konce obce Podkopná Lhota, protože její ústřední zástavbu doposud neznám. K výletu zvoleno úterý 23.června, kdy sice naši zemi již zasáhla vlna extrémní tropických veder, ale dopoledne mělo být ještě celkem dýchatelno. Ze Zlína vyjíždím přímým busem přes Slušovice brzy ráno pár minut po šesté a vystupuji u areálu nějaké firmy (asi sklady) na zastávce „Trnava, Fagus.“ Po urychlené konzumaci svačiny již kráčím po silnici vzhůru údolím k ceduli se znakem Podkopné Lhoty a u prvního stavení zůstanu zírat, protože hned u něj na polní cestě stojí srna se dvěma srnčaty.

Předchozí dlouhatánská zástavba obce Trnavy v údolí potoka Trnávky tvoří rozhraní mezi „Přírodním parkem Vizovické vrchy“ a „Přírodním parkem Hostýnské vrchy.“

A právě v tomto druhém se nachází malá dědinka Podkopná Lhota. Její stavení jsou rozhozena mezi strmými stráněmi po obou stranách potoka pod kopcem Kopná (674 m), podle něhož nese obec spolu s vodotečí jméno. Historici se domnívají, že tady kolonizační sídlo existovalo již ve 13.století, ale první písemná zmínka se o něm objevila až roku 1512. Tehdy spadalo pod lukovské panství a nazývalo se „Lhotou“, poté „Lhotou Podkopní.“

V minulém století se dvakrát stala součástí vedlejší Trnavy (mezi lety 1964 – 1969) a poté od 1980 do sametu. Počínaje rokem 1990 je opět samostatnou obcí. Její převážně lesnatý katastr má rozlohu 482 ha a trvale zde ve 150 rodinných domech žije 350 obyvatel. Dalších 150 stavení nacházejících se ve třech vyvýšených lokalitách jsou rekreační objekty.

Místní drsné podmínky nebyly vhodné k zemědělství, a proto se lhotští Valaši v minulosti věnovali hlavně ovocnářství. Kromě jabloní a hrušní se v sadech pěstovaly především trnky (švestky), jejichž plané odrůdy se v okolním kopcovitém terénu v hojném počtu vyskytují dodnes. Rozšířena byla také podomácká výroba rozličného dřevěného nářadí - hrábí, vidlí a tak podobně.

Dnes se v Podkopné Lhotě nachází kulturní zařízení, knihovna, dvě prodejny potravin, hospůdka, víceúčelové hříště, hotel a dva penziony. Na poštu a matriku musí místní do sousední Trnavy, pro léky a k doktorům až do Slušovic. V obci funguje několik sdružení a spolků jakými je Sbor dobrovolných hasičů, Honební společnost Podkopná Lhota, fotbalový celek Metropol Podk.Lhota, sdružení automobilových závodníků Motorsport a společnost cyklistů. V obci se pravidelně pořádají různé kulturní akce jakými jsou např.Dětský den, Slet čarodějnic, Drakiáda a Mikulášská nadílka.

Západním okrajem Podkopné Lhoty prochází přes chatovou osadu a točnu busu žlutá tur.trasa vedoucí z Kašavy k tur.rozcestníku „Pod Kopnou.“ K němu vede dolinou potoka Kopná i zelené tur.značení, které prochází hlavní částí obce. Díky němu jsem se mohl seznámit s místními rozličnými drobnými památkami a zajímavostmi.

Ve spodní části dědiny to byla polychromovaná socha Panny Marie Svatohostýnské. O něco výš jsem narazil na stavení, jehož plot zdobily hezké dřevořezby znázorňující noční dravce - sovy... a dvorek pak skulptura „Lesního muže.“ Centrum obce zdobí poblíž hasičské zbrojnice parčíkově upravené prostranství s fontánou, doplněné posezením. Na patrové budově, která bývala zřejmě kdysi školou, je umístěna pamětní deska věnovaná dvěma místním hrdinům - Františku Vyvléčkovi a Josefu Knedlovi, kteří zahynuli za německé okupace. Na zahradě jsou okolo velkého stolu umístěny dřevěné lavice se zvířaty vyřezanými ze dřeva.

Nejvýraznější sakrální památkou Podkopné Lhoty je v jejím centru ve svahu umístěná zděná kaple sv.Václava. Podle jedněch pramenů tu prý stojí od roku 1922, jiné zase tvrdí, že nová sakrální stavba vznikla až roku 1995, kdy pak byla slavnostně posvěcena olomouckým biskupem Janem Boscem Graubnerem. Každoročně se u ní na svátek sv.Václava koná tradiční pouť a ve zbytek roku zde probíhají bohoslužby vždy ve středu.

Nad kaplí jsem u silnice minul kamenný kříž z roku 1867, který nechal pro obec zhotovit Josef Maria hrabě ze Seillernu a před zatáčkou se strmým stoupáním lesem na nejhořejší bod zástavby Podkopné Lhoty pak i jednu zachovalou valašskou dřevěnici a modernější objekt penzionu.

V sedle s točnou busu „přesedám“ na žlutou tur.značku, která odtud dosti svižně stoupá po silničce vedoucí rozsáhlou pastvinou směrem k vrcholu Kopné. Trasa nejprve nabídne zpětný pohled na zalesněný masív kopce Nad Bařinami (534 m). Vlevo od něj v dáli na horizontu vystupuje hlavní hřeben Vizovických vrchů, napravo jsou vidět domy v jihozapadní části Kašavy, položené vysoko ve svahu bezejmenného kopce tvořícího předěl mezi Kašavou a sousední obcí Velíková.

O něco výš (mezi vysílačem a chatovou osadou) se mým zrakům ze zpevněné cesty otevře mnohem širokoúhlejší panoráma krajiny, které je rozšířeno také o hřebeny a vršky v okolí Lukova a Vlčkové. Do něj je částečně zahrnut i napravo ode mne se vypínající se masív Sýkornice a hluboko pode mnou stojí na louce zajímavá pasekářská usedlost. Pak už opouštím žlutou a čeká mne průstup chatovou osadou prostřední cestou směřující severozápadním směrem. Za rekreačními objekty se vnořím do lesa. Moje cesta o kus výš protíná nejhořejší okraj paseky, ze které se otvírá sice jen omezený, ale jinak moc pěkný a téměř „horský“ výhled na okolní valašskou krajinu.

Po dalších pár minutách chůze procházím mini osadou Kamrlica a od ní má cesta vyběhne na odlesněný hřeben s polní cestou, kde se napojuji na modrou tur.značku vedoucí do obce Držková. Ještě před tím, než cesta začne sestupovat dolů do dědiny, činím poslední dnešní přestup... a to na trasu NS Kašava, která pokračuje dál po hřebeni až pod vrcholové temeno Sýkornice (584 m). Cestou využívám lavičku velmi pěkného dřevěného odpočivadla k oddechu a usušení propoceného trička. Nebe je dnes dopoledne poněkud zatáhlé, slunečních paprsků poskrovnu, zato vedro jak v peci a žádný osvěžující větřík ani tady na kopci nevane.

 

Pak už přesun na lučinu s břízkami a krátký výšvih lesem k začátku přerušovaného pásu zajímavých menších i větších skalních útvarů, zdobících vrstevnicové temeno Sýkornice v délce půl kilometru. Místní jejich hlavní část nazvali Vrzavými skálami. Až donedávna jsem si myslel, že to bylo podle na sebe popadaných a v silném větru skřípajících kmenů stromů anebo podle pronikavého zvuku vydávaných cvrčky v okolním hvozdu, ale skutečnost je jiná. Někde jsem se dočetl, že se tu prý v minulosti nacházel balvan ve formě viklanu, který se při silném větřisku sám rozpohyboval a přitom ukrutně vrzal...

Z louky mne přes les chodník naučné stezky přivedl k první bizarní skalce vysoké jen asi 4 metry, jejíž úpatí zpevňuje mohutnou spletí kořenů věkovitý buk lesní. Čelo skalního útvaru tvoří vrstvy pískovcových skalních lavic naskládaných na sebe, jeho tvář odvrácenou ke spadající pasece již ale slepenec a skalka má i zajímavý protáhlý tvar. Stejně jako její větší kolegyně, nacházející se jen o pár desítek metrů západním směrem dál, je tvořena lukovskými vrstvami flyšového pásma, jehož pískovce, jílovce a slepence jsou hlavním stavebním materiálem Západních Karpat. Díky příznivému náklonu došlo tady na Vrzavých skalách ke vzniku pozoruhodných tvarů a forem.

Pak už přicházím k hlavnímu souskalí, jež tvoří přerušované pásy výrazných mrazových srubů dlouhých až několik desítek metrů. Jejich výše sice dosahuje jen asi 8 m, ale výška není to podstatné, co zde uvidíme. Na jejich úpatí zaujmou mohutné převisy, pod nimiž vznikla trampská tábořiště. Tyto dva skalní útvary dostaly od svých trampských návštěvníků jména „Kobylka“ a „Hřebeček“, což podtrhují i malůvky koní na balvanech pod převisy.

V poslední době se tady poslední den roku na Silvestra konají setkávání známých, kteří si na ohni opékají špekáčky a mnohdy se tu vaří i guláš.

(Za druhé světové války se Vrzavé skály staly azylem pro partyzány a parašutisty. Když se tu jednou skrývali „angličtí paragáni“, Němci na na uspořádali rozsáhlou štvanici, které se osobně zúčastnil i nechvalně známý K.H.Frank. Parašutistům se po prvních výstřelech podařilo uniknout do lesa, ale bez výzbroje i vysílačky, jež ukořistili nacisté.)

Pod skálami s převisy se níž ve svahu vrstevnicově táhne pásmo malebných skalek a balvanů, tvořící hlavním útvarům jakési předpolí. Když jsem tu byl před lety, otvírala se tu čerstvě vyrubaná paseka zaplněná stromovým „odpadem“ a při té poslední návštěvě u ohně seděla parta trampů.

Dnes jsem tady úplně sám a tak si v nezvyklém tichu po dlouhé době nejprve procházím to odloučené pásmo skalních výchozů, a pak se vracím nahoru pod mrazové sruby. Na úpatí stěn obdivuji pestrou plejádu různých geomorfologických jevů, jimiž jsou tu krom voštin hlavně rozmanité skalní římsy a dutiny. Ty největší typu tafoni jsem ale předtím viděl už na Kobylce a Hřebečkovi. Zaujala i skalní úpatí s menšími převisy a nad nimi vystupující bloky rozbrázděné puklinami do rozličných tvarů. A hlavně další fantastický převis, pod kterým se ukrývalo miniaturní tábořiště. Zatímco ten velký převis pod Kobylkou a Hřebečkem je jakousi trampskou „noclehárnou", tento menší a intimnější je „ložnicí" sotva pro dva milenecké páry...

 

Za převisem pokračuji pod zbytkem pásma vyšších stěn stále směrem k západu a poté se vyšplhám nad skaliny a vracím se na trasu NS Kašava. Stezka klesá prudkým lesním svahem mnoha serpentinami k okraji hvozdu a odtud polní cestou mezi pastvinami pokračuji až do obce. Mraky se rozplynuly, blíží se poledne a slunce vzduch nad okolní krajinou opět rozžhavilo do teplot, které nejsou nám obyvatelům mírného pásma běžné. Proto jsem rád, když na okraji Kašavy můžu na chvíli spočinout pod stínem rozložitého stromu. Stahuju ze sebe durch propocené triko, dávám ho sušit vedle na trávu, do níž pere slunce... a ono je za 5 minut suché!

 

Pak už scházím do centra dědiny k busu a cestou míjím miniparčík u barokního kostela sv.Kateřiny, v němž je umístěn Pomník obětem nacismu. Komě čtyř obětí fašismu z Kašavy jsou zde uvedena také jména tří amerických letců. Jejich bombardér B17 se v srpnu 1944 po zásahu německou stíhačkou právě tady nad Kašavou zřítil k zemi a v troskách letounu celá posádka zahynula.

Na parčíkově upraveném prostranství jižně od chrámu se nachází Pomník obětem světové války. Má podobu sochy Krista s rozpřaženýma rukama, který stojí na vysokém podstavci. Na sokl byly umístěny pamětní desky se jmény nejen místních 25 mužů, ale i 16 z Držkové a 18 z Vlčkové, kteří padli v 1.světové válce.