Z Ostravy na Balkán a zpět za 5 dnů
Makednie - Kosovo - Albánie
(z Ostravy na Balkán a zpět za pět dní)
Makedonie je z Čech snadno dostupná vlakem a to dokonce bez přestupování. V letní sezoně je možné pro cestu do Skopje, případně až do řeckých Thessalonik využít lehátkového vozu, který je v Praze řazen do vlaku 345 Avala (jízdní řád 2010). My se vydáváme na cestu v listopadu, takže budeme muset v Bělehradě přestupovat. S využitím slevy City Star je cestování i levné. Jeli jsme tři a za zpáteční jízdenku Ostrava - Skopje jsme zaplatili více než přijatelných 7 355 Kč. Podmínkou této slevy je strávit v cílovém místě alespoň jednu noc ze soboty na neděli. Kvůli ušetření jednoho dne dovolené vyjíždíme z Ostravy v pátek odpoledne, což znamená přestupovat nejen v Břeclavi a Bělehradě, ale i v Budapešti.
V Budapešti máme 28 minut na přestup, což se ukázalo jako dostatečné k tomu, abychom poklusem přeběhli nádraží Keleti z jednoho konce na druhý a vlak do Bělehradu šťastně stihli. Z Budapešti Cestujeme vlakem D 341 Beograd, u kterého je v jízdním řádu poznámka "povinná rezervace Subotice-Bělehrad". Už v Ostravě jsme si koupili 3 místenky za 228 Kč, ale nikdo je po nás nechtěl. Souprava je složena z vagonů, s jakými se v Čechách už nesetkáme na vnitrostátních rychlících, natož mezinárodních. Naštěstí není vlak přeplněný a tak se můžeme na koženkových sedačkách alespoň natáhnout. V Bělehradě je na přestup hodina a dvacet minut. Přijíždíme se zpožděním cca čtvrt hodiny, takže můžeme pohodlně posnídat v bufetu před nádražím a v klidu nastoupit do vlaku směr Skopje. Cesta ubíhá, dospáváme a pozorujeme krajinu. "Zpestřením" je bezdomovec, který nastoupil za Bělehradem, usadil se v našem vagoně na chodbičce před záchodem a kouřil jednu cigaretu za druhou. Zápach, který se od něho šířil, se mísil s pachem ze záchodu a tak jsme raději chodily na druhou stranu vagonu. zajímavostí byla také uklizečka, která nastoupila v Niš. Myšlenka jistě dobrá, ale ... Úkli, který provedla sestával z utření madel u vstupních dveří do vagonů z jedné strany a zametení chodbiček. Zbytek cesty do Bujanovce proklábosila se známými. Konečně s asi půl hodinovým zpožděním po více než dvaceti čtyřech hodinách vystupujeme ve Skopje.
Hned před nádražím se na nás vrhají taxikáři, kteří nám nabízejí odvoz do hotelu. Pro nás je ale důležitější dohnat zanedbaný pítný režim a tak si v bufetu sáváme místní pivo Skopko - jedna půllitrová plechovka za 60 denárů (100 MDK = 40,25 CZK). Pivo není nejhorší. Dává se s námi do řeči nějaký muž, který poznal, že jsme Češi. Jezdí s kamionem po Evropě a dastal se několikrát i do Ostravy. Varuje nás před taxikáři, kteří budou spoléhat na naši neznalost města, povozí nás, aby na taxametru natočili co nejvíce, zavezou nás k nejdražšímu hotelu nebo do čtvrti zlodějů a prostitutek. Doporučuje nám stanoviště solidních taxikářů a poradí cenově přijatelný hotel. Nemá na tom žádný zájem, na nádraží čeká na bratra, aby ho odvezl domů. Jak by řekl klasik: "dobrý člověk všude žije". Ještě před odjzedem z nádraží se informujeme na vlak do Prištiny. Mezi Přištinou a Skopje jezdí jeden pár vlaků každý den. Ze Skopje odjíždí po sedmnácté a vrací se před devátou hodinou ráno, což nám nevyhovuje, takže si zjistíme odjezdy autobusů. Autobusové nádraží je bezprostředně u vlakového. Jak na vlakovém, tak i na autobusovém nádraží jsou nám informce podávány velmi ochotně.
Za cestu z nádraží k hotelu zaplatíme taxikáři 3 EUR. Jak jsme si později vyzkoušeli, pěšky se to dá zvládnout za půl hodiny. S taxikáři ve SKopje nemá cenu příliš smlouvat, resp. snažit se dohodnout si cenu předem. Řídí se taxametry a platba v EUR vyjde stejně jako v denárech. Minimální cena je 50 denárů.
Recepce hotelu se nachází na ulici s pro nás archickým názvem Leninova. Apartamenty pak v sousední ulici. Ubytováváme se na dvě noci za 42 EUR za osobu. Jeden z nás musí na recepci zanechat pas jako záruku za klíče. Recepční nás ujišťuje, že při případné kontrole se policie spokojí s vizitkou hotelu. Nebyla nám dána mpžnost ověřit si to v praxi. Večer při procházce městem zajdeme i na večeři. V luxusní restauraci nás dva vyjde i se spropitným na 400 Kč.
V neděli ráno jdeme na autobus do Prištiny pěšky, abychom si SKopje, zejména Kamenný most, prohlédli i za denního světal. Cestou se pokloníme památce matky Terezy u pamětní desky na místě, kde stál její rodný dům. Odjíždíme autobusem v 8 h. Jízdenka stojí 320 denárů. Přejezd hranic probíhá absolutně bez problémů. Celník vstoupí do autobusu a zeptá se jestli má někdo nšco k proclení. Nikdo samozřejmě nci nemá. Nahlédne do zavazdlového prostoru a to je všechno. Řidič posbírá pasy, odnese je k orazítkování, rozdá a jedem dál. Po dvou hodinách vystupujeme v Prištině, kde je autobusové nádraží asi 2 km od centra města. V Prištině je autobusová městská Doprava, ale jako všude na Balkáně je velmi obtížné, ne-li skoro nemožné zjistit vedení linke a jízdní řády. Jdeme proto pěšky. Po pár desítkách metrů přicházíme k stanovišti maršrutek. Jedna se chystá odjet, ale do centra nejede. Řiič jiné, který má přestávku mezi dvěma jízdami, nám nabízí odovz do centra za 5 EUR. Usmlouváme to na 4. V Prištině, ale i i po cestě od hrnanic, jsme se mohli přesvědčit, že za peníze ze zahraničí se mohutně staví a opravují silnice, mosty, domy. Kosovští Albánci nezapomínají, že Kosovo se mohlo odtrnout od Srbska díky Američanům. Po Bushovi a CLintonovi jsou v Prištině pojenovány ulice. Bill Clinton tu má pomník. Na ulici Gerge Bushe procházíme stánky se všemožným zbožím, ale nic typického pro Prištinu nebo Kosovo, snad kromě vlajek a šál a zapalovačů z nábojinic. Pouliční prodavči nabízejí cigarety, krabičku za 1,20 EUR. V obchodech jsou k mání za 1 EUR i méně podle značky. Jdeme se také podívat na zápas 1. fotbalové ligy KF Priština - KF Liria Prizen (1:0, 2000 diváků). Sháníme se po fan shopu, ale na stadionu žádný není. Dozvídáme se jen, kde ve městě je, ale protože je neděle, je zavřený. Na stadionu se prodáváají jen dýňová semena. Slupkami z nich je doslova vystlán, což stejně jako špinavé sedačky, svědčí o tom, že se po každém zápase neuklízí. Po zápase se snažíme sehnat odznaky. Aniž by to komukoliv vadilo, dostanme se až do kabin hráčů, ale odznaky neseženeme. Do odjezdu autobusu v 17. h. máme dost času, takže tentokrát jedeme z centra na autobus pěšky. Za jízdenku platíme 5,50 EUR a neptáme se proč je na nich cena 5 EUR. Zpáteční cesta do Skopje je asi o čtyřicet delší. Odbavení na hranicích je kvůli hustému provozu delší, ale stejně jako při vstupu do Kosova bez komplikací.
Potřebujeme smýt ze sebe prach cest a proto po návratu do Skopje zamíříme nejdříve na hotel. Na recepci je i majitel hotelu, který nám nabízí po skleničce rakije. Bylo by nezdvořilé takovou pohostinnost odmítnou a tak všichni čtyři usedáme ke stolu na chodníku. Láhev je konečně dopita, hoteliér sedá do auta o odjíždí domů a my se jdeme do apartmentu zcivilizovat. Načatý večer dokončujeme ve městě, kde zajdeme i na diskotéku do Klubu 69, vstupné 150 denárů.
Ráno, to už je pondělí, odevzdáváme na recepci klíče. Jakou malou kompenzaci za včerejší pohostinnost zde necháváme i tři česká piva pro majitele. Víc nám jich nezbylo. Odjíždíme taxíkem na nádraží na autobus do Ochridu, který jsme si k návštěvě vybrali, protož město je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO. Jízdenka stojí 520 denárů. Cesta trvá tři hodiny, ze Skopje do Gostivaru jedeme po dálnici. Na 70 kilometech jsou 4 mýtná stanoviště. V autobuse navazujeme kontakt se spolucestujícím, který nám nabídne zprostředkování ubytování v Ochridu za 20 EUR na osobu. Plácneme si a majitel apartmentu nás v Ochridu čeká u autobusu a odveze nás svým autem. Naplánovali jsme si i návštěvu Podgradce, města na albánské straně Ochridského jezera a nšeho ubytovatele se vyptáváme, jak se do Albánie dostat. Podgradec leží je 7 km od makedonsko/albánských hranic a na hranici jezdí linkové autobusy. Nakonec se dohodnem, že druhý den v 8 h. ráno pro nás přijede, odveze nás do Podgradce, počká na nás a odvoze zpátky za 2000 denárů.
Odpoledne a večer věnujeme prohlídce města. Je po sezoně a turistů tím pádem minimum. Batůžkáři, kteří se jako čert kříži vyhýbají turisticky atraktivním destinacím, by byli spokejeni. Má to ale i své stinné stránky. Památky jsou zavřené a večer je problém najít restauraci, kde by se dalo déle posedět, o nějaké diskotéce ani nemluvě. Také veřejná lodní Doprava po Orchidském jezeře je mimo provoz. Možnosti pronajmout si člun pro nedostatek času nevyužíváme.
Hoteliér nedodrží balkánské zvyky a přijíždí pro nás přesně v 8 hodin. Batohy si berem s sebou do auta, protože jeho mnaželka mnusí připravit apartament pro další hosty. Větší komplikací je, když se nám omlouvá, že si neuvědomil, že nemá zelenou kartu a jeho auto proto do Albánie nepustí. Přesto nasedáme s tím, že se na hranici zkusí domluvit. Vyjednávání s pohraničníky ja ale marné. Beru našeho řidiče stranou a ptám se kolik EUR by pohraničáře obměkčilo. Před něčím takovým, ale důrazně varuje, ukazujíc na protikorupční plakáty, kterými je stanoviště oblepeno. Batohy si necháváme v autě a jedeme pěšky. Albánské stanoviště je od makedonského vzdáleno nějakých 400 metrů. Na albáské straně stojí čtyři auta. Sedáme do jednoho z nich. Do Podgradce a zpět včetně čekání v Podgradci nás zaveze za 10 EUR. V Podgradci jsem byl před pěti lety a za tu dobu se nic nezměnilo. Rozbité silnice a pláž plná odpadků, což ostře kontrastuje s čistotou v Orchidu. Z předchozí návštěvy mi zbylo 500 leků (100 ALL = 17,83 CZK), za které si pořizujeme pozdní snídaní sestávající z dvou hamburgerů, dvou káv a jednoho piva a ješt 60 leků zbyde. Projedem se po městě a po nábřeží, kde skupinky důchodců hrají domino a takovým zaujetím že jim ani nevadí, když si je fotografujeme. Zdržíme se jen hodinu a vracíme se na hranici. Na makedonské staně nás řidič i s batohy v kufru auta čeká. Na zpáteční cestě do Ochridu se ještě zastavíme ve Sv. Naumu. Bylo by neodpustitelné neprohlédnout si tamjěší klášter, jednu z nejvznamějších křesťanských památek.
Z Ochridu odjíždíme v 15 h. Jízdenka je tentokrát za 500 denárů. Ve Skopje máme více jak dvě hodiny času, které věnujeme utrácení zbylých denárů bufetu. K návratu jsme si vybrali vlak odjíždějící ve 20.45 D 334 HELLAS, u kterého je v jízdním řádu poznámka "povinná rezervace". Po zkušenostech z vlaku Budapešť - Bělěhrad to ale neřešíme a nevyužíváme ani možnosti koupit si lůžko do Bělehradu za 12 EUR. Odjíždíme s téměr půlhodinovým zpožděním, ale protože v Bělehdradě máme na přestup hodinu a dvacet minut, zůstávmě v klidu. S trochou napětí očekáváme na hranici srbskou kontrolu. Na webových stránkách našeho ministerstva zahraničí visí upozornění, že při vstupu do Kosova z jiného státu než ze Srbska, není odjezd přes Srbsko možný. Srbové vracej nekompromisně zpět. I proto jsme o takové variantě ani neuvažovali. MZV rovněž informuje, že byly zaznamenány drobné šikany českých turistů vracejících se z Kosova přes Makedonii. Srbští pohraničníci, když zjistí v našich pasech kosovská razítka, seberou nám je a za chvíli vrátí. Kosovská razítka jsou přebita nápisem "anulováno!. Jinak nás nechají na pokoji, takže o nějaké šikaně se vůbec nedá mluvit.
Zpoždění narůstá a náš klid, s kterým sjme dojížděli mizí a čím blíže jsme k Bělhradu, tím více se mění v nervozitu. Vlak z Bělehradu do Břeclavi nám odjíždí v 7.20 h. a přijíždíme pár minut po té. Vše ale dobře dopadne. přestoupit stihneme. Uklidňujeme se v jídelním voze. Přijímají měny všech států, kterámi vlak projíždí, takže se, dříve než dojde na koruny a eura, zbavíme srbských dinárů, které nám zbyly, i forintů, které jsme neměli možnost utratit. Z Budapešti odjíždíme s dvacetiminutovým zpožděním V Břeclavi máme na přestup jen 9 minut, ale tentokrát vlak zpoždění zkrátí a přípoj do Ostravy nám neujede a tak ve středu večer po pěti dnech svou cestu končíme.
Ještě několi všeobecných poznatků
Platební karty přijímají na autobusovém i vlakovém nádraží ve Skopje a v obchodech i restaruacích v Makedonii i Prištině v rozsahu na jaký jsme zvyklí z Česka.
Toalety, téma, o kterémse většinou mlčí, ale na cestách se bez nich neobejdeme. Ttam kde jsme byli ubytováni a v restauracích, které jseme navštívili, standart. Na nádražích hrůza, kterou znají všichni, kdo byli na Balkáně a která se stále nelepší. Otřesné byly toaltey na stadionu v Prištině. Dva přplněné pisoáry a hromada odpadků. Po každém utání Slávie na Baníku přemýšlím, kde si stěžovat na stav tolet v esktoru pro hosty. Po návštěvě Prištiny už si určitě stěžovat nebudu.
Quido