Z Dlouhé vsi přes Vrchoslavice a městys Němčice nad Hanou do Mořic

Je polovina dubna, jaro v plném rozpuku a já se v sobotu 18.4.vydal na poznávací pěší výlet přes několik hanáckých obcí, které mi až dosud byly známy jen z kartografických listů. Ráno ještě panuje na zlínském autobusovém nádraží pěkná kosa, ale při přestupu v Kroměříži na další spoj je venkovní teplota již o poznání vyšší. „Výsadek“ z busu a započetí túry pak zhruba po dvaceti minutách jízdy na zastávce v Nové Vsi. Je součástí sousedních větších Vrchoslavic, s nimiž je směrem od východu spojena souvislou zástavbou. Vrchoslavice jsou spolu s Novou Vsí sídly ulicového typu a žije tu okolo 600 obyvatel.

Zdejší území bylo osídleno již v pravěku. Vrchoslavice, rozložené na hřebeni terénní vlny, patří k nejstarším vesnicím v oblasti. Sousední osada Dlouhá Ves byla založena až ve 13.století. První zápis do kronik uskutečněn LP 1353, kdy zde spolu s tvrzí, mlýnem a krčmou stály čtyři chalupy, obydlí hlídače rybníka a jedna zemědělská usedlost. Vodní mlýn byl funkční do roku 1950.

Od zastávky jsem si odskočil na místní náves. Zdobí ji pěkná zděná kaple zasvěcená sv.Michaelovi, která roku 1867 nahradila původní dřevěnou zvonici. V sedmdesátých letech minulého století prošla kaple důkladnou opravou a na novou jehlancovitou plechovou střechu kryjící věž zvonice dokonce přispěl i místní Národní výbor. O nahození venkovní omítky, provedení vnitřní výmalby a výzdobu interiéru se přičinili místní občané. O první dva zvony za světových válek kaple přišla, ten stávající (a v pořadí třetí) pořízen roku 1957.

Před kaplí stojí kamenný kříž, roku 1893 jej nechali na vlastní náklady zhotovit místní manželé František a Anna Bartoškovi.

Po obhlídce jsem se vrátil nazpět k hlavní silnici a po chodníku mezi zástavbou dokráčel z Dlouhé Vsi do středu Vrchoslavic, kde na mé zvědavé zraky čekalo několik pamětihodností. První byla socha sv.Floriána z roku 1747, umístěná na důstojném místě u křižovatky. Druhou byl jen o 50 metrů dál impozantní kostel sv.Michaela, archanděla vypínající se z mírného návrší.

V minulosti tu zde od 14.století stával menší gotický svatostánek. Až do třicetileté války patřil protestanské sektě pikardistů, poté zpustl. Duchovní správa byla v obci obnovena za hraběte Walderode roku 1729. Základní kámen nové svatyně posvěcen v červnu 1858 a při následné přestavbě byla kvůli rozšíření podstatná část starého kostela zbourána, zůstala z něj stát jen hranolová věž zvonice. S financováním stavby byly následně problémy, protože obyvatelé okolních přifařených vesnic na ni odmítli přispívat. Přes všechny peripetie byla stavba roku 1862 dokončena, ale olomouckým arcibiskupem slavnostně vysvěcena až o čtyři roky později.

Orientovaný jednolodní kostel zbudovaný na půdorysu obdélníka je ukončen polygonálním kněžištěm, k němuž je od jihu přilípnuta menší sakristie. V interiéru se kromě hlavního nacházejí dva boční oltáře zasvěcené sv.Barboře a sv.Kajetánovi. Dále pak čtyři cenné renesanční náhrobky a varhany.

V obou světových válkách kostelní věž o původní zvony kvůli zrekvírování přišla, nové pořízeny ze sbírek. Věžní hodiny nainstalovány až roku 1978 a byl to dar od místního věřícího. Roku 2000 proběhla celková rekonstrukce sedlové střechy nad chrámovou lodí i té zvalbené nad presbytářem. Interiér je mimo bohoslužby trvale uzavřen a mše svaté sem dojíždí dvakrát týdně sloužit kněz z blízkých Němčic nad Hanou.

Před hlavním vstupním průčelím stojí na jedné straně kamenný krucifix a na druhé hodnotná barokní socha sv.Valentýna, která je - stejně jako nedaleká skulptura sv.Floriana, datovaná letopočtem 1747. Kostel i sochy jsou památkově chráněny.

Na parčíkově upravené návsi jsem si poblíž sokolovny prohlédl vcelku zajímavý pilířovitý Památník Rudé armády. Na sklonku druhé světové války při osvobozování obce padl seržant I.P.Boboj, kapitán N.L.Ševčenko, major V.N.Valov a čtyři vojíni.

Památník prošel roku 2018 důkladnou rekonstrukcí a v jeho sousedství byl vystavěn téměř totožný (ale mnohem menší) Pomník padlým v 1.světové válce. Mezi pilíře pak vsazena černá pamětní deska se jmény 18 místních válečných obětí, která se do té doby nacházela na dosti nevhodném místě u rušné komunikace – na zdi obecního úřadu.

Na dohled od chrámu sv.Michaela archanděla byla na severním okraji návsi v 18.století zbudována barokní sýpka – součást místního panského velkostatku rodu Walderode. Roku 1921 v obci založena místní Sokolská jednota a její členové si později objekt sýpky upravili na tělocvičnu. Sokolovna pak procházela různými úpravami a rekonstrukcemi, přičemž se ta nejrozsáhlejší uskutečnila v roce 2006. Dnes je význačným centrem vrchoslavického a kulturního života. Interiéry slouží nejen ku cvičení a sportovním aktivitám, ale konají se zde i společenské akce. V patře budovy se nachází obecní knihovna.

Od sokolovny jsem po chodníku dopochodoval k západnímu okraji Vrchoslavic a zde se od silnice odpojil na asfaltový chodník cyklostezky, který mezi okrajem obce a lány polí nejprve směřoval k severu. Vlevo se naskytl zajímavý pohled na vzdálený a romantický areál zámku s pivovarem v Mořicích. Ty si ale zblízka prohlédnu až v závěru putování, teď jsem se musel spokojit s pohledem přes zoom mého fotoaparátu. Po pár set metrech chůze se cyklostezka před dřevinami porostlými břehy říčky Hané prudce stočila západním směrem a zanedlouho mne přivedla k rozcestí. Odbočka cyklostezky pokračovala po můstku přes říčku Hanou do blízkého městyse Němčice nad Hanou. (Jen tak mimochodem – ta říčka je v těchto místech pouhým potokem!)

Ještě než jsem doškobrtal k prvním domům městečka, minul jsem hladinu menšího rybníka jménem Porážka. Ten byl před několika desítkami let místními členy Petrova cechu a zastupiteli Němčic založen na potoce Žlebůvce načerno, což se vymstilo roku 2017, kdy k němu Povodí Moravy původní přívod vody odstranilo. A když pak chtěli rybáři a město zbudovat nový, nastaly komplikace kvůli nesouhlasu jednoho z majitelů okolních pozemků. Rybník začal vysychat, namísto modré vodní hladiny se na jeho dně zazelenala tráva a malé stromky a břehy rybníka rovněž zarostly. Naštěstí se vše po roce 2018 vyřešilo. Dnes se o něj jako o mimopstruhový revír stará místní organizace Moravského rybářského svazu a kol dokola vede po jeho břehu pěšina.

Na ní mne čekala hned dvě překvapení: prvním byl pohled na hladinu dodnes pokrytou výhonky mladých dřevin i její poněkud „divoké“ přírodní okolí... a druhým pak přímo ohlušující rámus, který se etérem nesl z hlasivek a rezonančních vaků zdejší početné žabí populace. Obojživelníků je tu tolik, že má čapí rodinka sídlící nedaleko odtud v hnízdě na komíně bývalé pekárny o vydatnou snídani, oběd i večeři každý den postaráno.

Od rybníka již přesun k okrajovým stavením Němčic nad Hanou a Chvátalovou ulicí na náměstí.

První písemná zmínka o sídle ležícím u říčky Hané se v análech objevila LP 1406, kdy bylo majetkem kojetínského panství. Na městečko byly Němčice povýšeny 1553. Spolu s tím jim bylo přiznáno právo dvou výročních trhů, úterní týdenní trh obilný a právo řemeslníků sdružovat se do cechů. Dále obdržely právo pečeti a městský znak. Na něm je na polovině štítu vymalována černá hlava zubra (znak tehdejších pánů z Pernštejna, vlastníků panství) a na druhé v modrém poli travnatý pahrbek s pšeničnými klasy svázanými povříslem.

Největší rozvoj a prosperita Němčic se odehrála od poloviny „století páry“ do začátku dvacátého století. Poté roku 1925 definitivně upraven název sídla na Němčice nad Hanou. Na město bylo povýšeno roku 1970 a staly se hospodářským, kulturním a společenským centrem ležícím v jižní části prostějovského okresu. V současnosti má jen 2000 obyvatel.

Dosti mne tu překvapil velmi pěkný protáhlý rynek, rozdělený na dvě části – obdélníkové Komenského a za ním trojúhelníkové Palackého náměstí. Plochy rynků jsou opticky propojeny a rozděleny pouze silničním průtahem směřujícím od západu k východu z ulice Horní brána do Dolní brány. Délka spojených náměstí dosahuje délky 250 m.

Nepřehlédnutelnou ozdobou jižní strany Komenského náměstí je kostel sv.Máří Magdaleny a vedle něj samostatně stojící věž zvonice.

Předchůdcem dnešního kostela byl svatostánek, který vznikl před koncem 15.století. Býval chrámem kamenným, ale protože jej vlastnila českobratrská církev, jednalo se o objekt bezvěžní a z hlediska architektury dosti strohý. Za husitských válek byl poničen, následně opraven. K zásadní přestavbě chrámu došlo roku 1662 po nájezdu Turků, kteří si na Moravu odskočili od obléhání Vídně a němčický svatostánek s velkou chutí zdevastovali. Kostel pak byl přestavěn ve stylu raného baroka a zasvěcen sv.Máří Magdaleně.

Jedná se o obdélný orientovaný sakrální objekt s trojboce uzavřeným kněžištěm, k němuž přiléhá sakristie. Vstupní průčelí je tvořeno vysokým štítem členěným nárožními pilastry a na celé ploše lizénami. Strop chrámové lodi i presbytáře je zaklenut valenou klenbou s výsečemi. Hlavní část kostela kryje sedlová střecha oživená vystupující věžičkou sanktusníku. Ve druhé půli 18.století přistaveny menší boční čtyřboké kaple a později chrám prošel drobnými empírovými úpravami. Nový hlavní oltář obohatil interiér lodi roku 1897 a při té příležitosti byl kostel olomouckým arcibiskupem Theodorem Khonem znovu vysvěcen. Autorem Křížové cesty se stal roku 1907 Viktor Foester. Na konci druhé světové války byl kostel dosti poškozen, ale brzy nato opraven. Nový hlavní oltář slavnostně vysvěcen roku 1998. Většina vnitřního vybavení pochází z 18. a 19.století a díky otevřené předsíni jsem si jej mohl dobře prohlédnout.

Směrem k severu – ve vzdálenosti pouhých šesti metrů od zdi chrámu, se vypíná mohutná hranolová věž zvonice vysoká 37 metrů. Předpokládá se, že je mnohem starší než kostel a že vždy bývala součástí vedlejšího kostela, jenže údaje o jejím vzniku se nezachovaly. Byla zbudována z kamene, zvonové patro z cihel a v éře baroka v tomto stylu upraveno. Při průchodu fronty na konci druhé světové války věž přišla o střechu, vše opraveno roku 1947.

Je jednou z pětice samostatně stojících zvonic na Moravě a od roku 1968 v ní visí patero nových zvonů. Nesou jména František, Panna Maria, Máří Magdalena, Cyril a Metoděj a ten největší se zove Václav. Zajímavostí je, že byly zakoupeny u firmy „Franz Schilling Soehne“ z bývalé NDR. (O předchozí zvony objekt přišel při rekvírování v obou světových válkách.)

Ústřední část lichoběžníkového Komenského náměstí tvoří parkově upravená plocha. Severně od chrámu je na ploše zrušeného hřbitova umístěn barokní kamenný kříž a dvě skulptury světců. Socha sv.Jana Nepomuckého pochází z roku 1717 a zhotovil ji olomoucký sochařský mistr David Zurn. Svatý František Xaverský rovněž pochází z éry baroka, ale letopočet 1785 na soklu označuje dobu, kdy byla mnohem starší skulptura na podstavec umístěna.

Ve středu parčíku stojí Pomník obětem 1. a 2.světové války, který má podobu obelisku. Byl zbudován ve dvacátých letech minulého století a upraven roku 1950. Na bílých pamětních deskách jsou uvedena jména obětí.V první celosvětové válečné řeži zahynulo 40 němčických mužů, ta druhá měla z řad místních 10 obětí a při osvobozování městečka padlo 24 příslušníků Rudé armády, 5 Rumunů a jeden jugoslávský partyzán.

V nejsevernější části parčíkové plochy se vypíná 11 m vysoký Mariánský sloup, který na paměť tisíciletého výročí od skonu sv.Metoděje roku 1885 zrobil A.Beck z Kroměříže. Jeho vrchol zdobí socha Neposkvrněné Panny Marie.

Naproti ní se na západní straně rynku u ulice Horní brána nachází zajímavý objekt s předsunutým patrem a průchozím podloubím v přízemí. Tohle „žudro“ bývalo v minulosti součástí statku, dnes je sídlem některých odborů městského úřadu.

Navazující užší Palackého náměstí má půdorys trojúhelníku. V západní části u ulice Horní brána stojí budova bývalé radnice. Vznikla ve druhé půli 17.století přestavbou obecního pivovaru na sídlo konšelů. Dnes je sídlem České pojišťovny a České pošty, v patře se nachází zasedací místnost městského úřadu a obřadní síň. Protiváhou tohoto objektu je na opačné straně u ulice Dolní brána budova, sídlo Městské knihovny a Kina Oko.

Plochu rynku v jeho nejširší částí oživuje socha sv.Judy Tadeáše, která je hodnotným barokním dílem a roku 1731 ji vysochal Bohumír Fritsch. Za ním je vnitřní plocha náměstí parčíkově upravena a zkrášlena moderní fontánou od sochaře Radima Hankeho. Jejím ústředním prvkem je plastika hošíka objímajícího strom. Za kašnou jsou v odpočinkové zóně v řadě za sebou umístěny štíhlé panely s ukázkami současného moderního výtvarného umění (jakási minigalerie pod širým nebem), mezi nimi jsou lavičky a kamenné truhlíky se zelení.

Na kterémsi panelu jsem si přečetl velmi rozumnou připomínku, že je vzhled náměstí vizitkou každého města. Němčice nad Hanou jsou sice jen městečkem, ale oba jeho poklidně působící rynky (a navíc téměř bez zaparkovaných aut!) se mi velmi zalíbily a bylo vidět, že o ně radní dobře pečují.

Stejnou cestou jsem se pak okolo kostela sv.Máří Magdaleny, Chvátalovou ulicí a okolo rybníka Porážka vrátil na rozcestí za říčkou Hanou a po chodníku cyklostezky se pustil do obce Mořice. Trošku mne znervózňovala babička s holemi, svižně kráčející asi padesát metrů za mnou a mířící stejným směrem. Po zařazení vyšší rychlosti chůze se vzdálenost mezi námi začala zvětšovat a já v klidu dorazil k hlavní silnici a začátku vesnice.

Obec Mořice s 530 obyvateli mne nejprve přivítala velkolepou cedulí s nápisem „Welcome“ a při procházce obcí pak i řadou velmi zajímavých památek. Nejprve jsem minul v boční uličce umístěný starý válcový mlýn, poté historickou budovu místní Sokolovny a Pomník obětem 1.světové války a vojákům Rudé armády. Před návsí pak zděnou zastávku busu zkrášlenou uvnitř „sgrafitovou výzdobou“ a nápisy a budovu hasičské zbrojnice.

Za ní už jsem se ocitl na okraji rozlehlé mořické návsi, k níž z jedné strany přimyká impozantní čelní trakt zámku a na té druhé se u silnice vypíná unikátní sakrální objekt.

První písemná zmínka o vsi Mořice pochází z roku 1238. Tehdy byla majetkem Předibora z Mořic. V následujících časech se vlastníci střídali a byli jimi i páni z Kravař a Žerotínové. Ti ale po stavovském povstání o své majetky přišli a mořický statek získal jako konfistát Maxmilián z Lichtenštejna. Ten jej roku 1633 daroval klášteru Paulánů ve Vranově u Brna, kteří si v Mořicích vystavěli letní sídlo v podobě raně barokního patrového zámku. Vzniklo poblíž bývalé tvrze, zaniklé za třicetileté války. (Z tohoto tvrziště zůstala v terénu zřetelná jen část pahorku, zbytek odkopán při stavbě sladovny.)

Se stavbou zámku započato okolo roku 1700 a o devět let později byl dostavěn. Roku 1784 paulánský řád císař Josef II.zrušil a mořický zámek získal náboženský fond. Začátkem „století páry“ (1807) vesnici zachvátil ničivý požár. Až na dvě stavení zlikvidoval všechna mořická obydlí a neušel mu ani zámek. Opraven byl až po 12 letech, ale to už patřil rakouskému arcivévodovi Ferdinandu d´Este, který jej od náboženského fondu odkoupil. Při rekonstrukci zámku provedeny empírové úpravy. Dalším majitelem Mořic se roku 1885 stalo olomoucké arcibiskupství, které jej vlastnilo až do roku 1924. Pak připadl Moravským sladovnám a interiéry zámku prošly úpravou na byty, kanceláře a sklady.

Dnes je jeho levá část v majetku obce a je zde umístěna i obecní knihovna. Zbytek spolu se sladovnou vlastní soukromý majitel a ten zde pořádá již tradiční srazy autoveteránů.

Zámek je obdélnou patrovou budovou s půdním polopatrem, jejíž hladké fasády krášlí jen lizény a prostá obdélníková okna, opatřená v patře parapetními římsami. Objekt je v ose hlavního průčelí s hlavním vstupem členěn masivní polygonální věží s helmicí a věžními hodinami, vypínající se z hranolové základny. Vstupní portál je po stranách přizdoben sloupky nesoucími froton. Průjezd je zaklenut valeně s výsečemi. Podobné klenby mají veškeré přízemní prostory a chodby v patře, tam už jsou ale místnosti plochostropé.

V interiérech se údajně místy zachovaly zbytky štukové výzdoby. Zámek je památkově chráně od roku 1958.

Zámecký dvůr je obklopen hospodářskými budovami, sladovnou a zbytky bývalého pivovaru. Vrchnostenský pivovar s lihovarem a sladovnou byl součástí panského dvora, ale pivo se zde přestalo vařit ještě v průběhu 19.století. Sladovna prošla roku 1898 rozsáhlou renovací. Její provoz ukončen 1998 a budovy částečně zchátraly. V současnosti byl provoz sladovny obnoven a objekty se pomalu opravují.

Kromě zámku je ozdobou travnaté mořické návsi také socha sv.Jana Nepomuckého, stojící mezi bývalým panským sídlem a kostelem sv.Martina. Jedná se o hodnotnou barokní práci vytvořenou neznámým umělcem roku 1715.

Svatý Jan z Pomuku byl naproti zdejšímu svatostánku umístěn v době, kdy skončila jeho druhá stavební etapa a on byl v té době jedinou sochou na mořické návsi. Později se stal svědkem proměny předtím jen prostší kaple v poslední stavební fázi mezi lety 1728 až 1729 na zcela unikátní sakrální objekt. Paulánská kaple byla na třech světových stranách doplněna balustrádou a před vchodem vznikla krytá průchozí předsíň, nahoře s balkónem. Ten byl spolu s balustrádami přizdoben celkem dvaceti sochami jeho kolegů světců... a svatý Jan (chudák) se najednou ocitnul stát zcela sám samotinký opodál.

Kdyby jeho skulptura mohla mít alespoň na chvíli naše lidské city, jistě by si nám s hořkostí postěžovala na takovou (až do očí bijící) nespravedlnost. Což se ale samozřejmě nikdy nestane a jeho kamenné srdce může utěšovat jen fakt, že patří spolu se zámkem a kostelíkem (zasvěceným po zrušení řádu Paulánů sv.Martinovi) mezi tři nejvýznamnější zdejší památkově chráněné objekty.

Po jejich obhlídce jsem se vydal boční uličkou okolo zámku za humna obce, abych si mohl z odstupu vyfotit i něco málo z areálu pivovaru. Poté již nabrán směr na hlavní silniční křižovatku a k zastávce busu ke spoji do Kroměříže. Jen co jsem usedl na lavičku a pustil se do zbytku svačiny, přišel sem dosti ztrhaný postarší štíhlý Rom v montérkách a my se spolu dali do řeči. Byl zvědav, co v Mořicích dělám a na oplátku prozradil, že si v zámeckém areálu přivydělává ve sladovně a na opravách zámku, jehož část chce soukromý majitel proměnit na sídlo autoveteránů. Pak jsme si ještě za zastávkou společně zapálili „Fajfku míru“ a za chvíli nám to už jelo...