Velký okruh Švýcarskem a Mont Blanc II. - jezero Brienzersee, parním vlakem pod Brienzer Rothorn, Bern, Gruyères, Chamomix a hora Aiguille du Midi s výhledem na Mont Blanc (Švýcarsko a Francie)

pod Mont Blancem  •  Fotografie (90)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (90 fotografií)

Brienz pod Rothornem

jezero Brienzersee

Vstoupit do fotogalerie (90 fotografií)

Po druhé švýcarské noci nás čekala ta část zájezdu, v rámci které se mělo mnohonásobně zvýšit procento času, kdy města a památky nahradí divy Matky přírody. Zůstávali jsme zatím ještě stále v německé části Švýcarska a hned po snídani nás čekala cesta ceesta po severním okraji Berner Oberland k jezeru Brienzersee. Tak začal čtvrtek 5. června.

Pobyt u jezera se díky počasí ihned změnil v něco mezi fotopauzou a lázeňským korzem …a někteří to zvládli i s plechovkou v ruce (ne, že bych byl přímo praktikující alkoholik, ale měl jsem jen bankovky o hodnotě 100 CHF a průvodce po nás neustále vyžadoval částky nižší a pokud možno v hodnotě zcela přesné). Kromě vodní hladiny a blízkých i vzdálenějších vrcholků všemožných výšek i tvarů se (nejen zde) nabízelo také množství plastik, skulptur a dalších výtvorů švýcarských „mistrů“, většinou až překvapivě nevalné úrovně. Čest vzácným výjimkám …

Není však čas na delší rozvahy, protože se blíží doba odjezdu našeho parostroje. Bohužel už dopředu víme, že nás kvůli sesuvu půdy (nevím, jestli se tady průvodce nespletl, protože jsem později zjistil, že na horní stanici se jezdí až od 8.7.) slavná ozubnicová Brienz Rothorn Bahn za naše nemalé peníze nedoveze až na vrchol Rothorn (vlaková zastávka je ve výšce 2244 m.n.m., skutečný vrchol hory je ještě o 106 m výše)), ale pouze do mezistanice Planalp (1341 m, což je méně než např. náš Mravenečník). Železnice takto jezdí od roku 1892 a je čtvrtou nejvýše položenou železnicí ve Švýcarsku. A i když náš průvodce zmiňoval číslovku 48, je její maximální sklon „jen“ 45 %. V každém případě se jedná o unikátní atrakci, protože jednokolejná trať s pěti tunely nebyla - na rozdíl od jiných švýcarských horských tratí – nikdy elektrifikována.

V každém případě je jízda tímto vláčkem opravdovým zážitkem a docela nás mrzelo, že v té mezistanici nebylo z časových důvodů zase až tak moc co dělat. A také jsem si zde zopakoval zkušenost z velikonočních Benátek – nadpoloviční většinu všech turistů dnes tvoří Indové. Na další dumání o globalizaci nezbyl čas, protože jsme sjeli zpět k jezeru a vydali se na další cestu vedoucí podél jezera Thunersee. Čekalo nás švýcarské hlavní město (ve skutečnosti však nic takového v konfederaci neexistuje), tedy Bern, kde nás přivítaly pestrobarevné graffiti. skejtařská dráha a malované sloupy uprostřed renesančních kašen. A hned potom už nás čekal zdejší Bundesplatz, kde se mj. nachází sídlo švýcarské Kúrie, což je něco jako náš parlament.

A potom už to šlo ráz na ráz. Nejprve jsme se vydali k Zytglogge, což je středověká strážní věž z počátku 13. století, která se postupně stala věží hodinovou (nechybí ani pozlacený Jacquemart) a orlojem, nádherný arkýř spočívající na mužských ramenou, staré sklepy proměněné na bary a butiky, tradiční vlajky v ulicích a hlavně bernská katedrála s terasovou zahradou, jejiž stavba sice byla zahájena roku 1421, ale např. katedrální věž, dosahující výšky více než 100 m, byla dokončena teprve v roce 1893. Klenotem katedrály je jednoznačně portál Posledního soudu. Ten většinově vznikl v letech 1460 až 1501 a je považován za jeden z nejucelenějších souborů pozdně gotických skulptur v celé Evropě. Úplným závěrem bernské zastávky pak bylo pozorování zdejších slavných medvědů. Na rozdíl od těch berounských se rozhodně nestyděli předvést …

Posledním bodem čtvrtečního programu bylo starobylé městečko Gruyères. Nevím sice, kolik lidí si tady zakoupilo doporučené (a zřejmě opravdu výborné) sýry či výrobky místních sklářů a kovotepců, ale k vidění se nabízelo rozhodně hodně (a tím určitě nemyslím jen vítací ovečky s pískovcovou sochou a čarokrásnou okolní přírodu). Hlavní atrakcí Gruyères je určitě hrad (bohužel už tam měli zavřeno), jehož současnou podobu určila zejména III. čtvrtina 13. století a konec století patnáctého. Potěší hradební opevnění, náměstí - nebo přesněji jediná zdejší ulice (Marktgasse) – lemované dvěma řadami domů z 15. až 17. století i farní kostel sv. Theodula, který sice vznikl již v polovině 13. století, ale jeho současná podoba pochází většinově z roku 1860.

Následoval přejezd na ubytování v hornosavojském městě Annemasse. Že jsme ve Francii bylo poznat velmi snadno a rychle. Počet mešit vyrovnal množství svatostánků křesťanských, ulice rapidně ztmavly a snížily se ceny. Nejbližší hospody již názvem hlásaly své určení pro obyvatele černého kontinentu, a tak jsme to s večerní vycházkou raději moc nepřeháněli (a to bez rozdílu věku, pohlaví a stupně xenofobie). Koneckonců byl před námi vrchol (ne)celého týdne …

Přišel pátek 6. června a nás po snídani v přeplněné hotelové jídelně čekala jízda vysokohorskou krajinou do slavného lyžařského střediska - olympijského Chamomix. Počasí vypadalo příznivě (pátek měl být jedniný slunečný den celého zájezdu) a i dole u lanovky nás webkamera přesvědčovala o tom, že nás těsně pod vrcholem Mont Blancu (4 806 m) čekají nezapomenutelné zážitky. Největší a nejoblíbenější atrakcí Chamonix je totiž visutá kabinová lanovka na vrchol Aiguille du Midi, tedy do výšky 3 842 nadmořských metrů. Ve třech tisících už jsem jednou byl, ale toto měl být můj vrchol. Jenom jsem se bál, že dopadnu tak, jako v Alpách téměř vždy …

Lanovka byla postavena v roce 1955 a nás trošku zarazilo, že přesní Švýcaři nedlouho před naším odjezdem začínají hlásit zpoždění jednotlivých kabin. Nakonec z toho bylo asi 40 minut a to nesignalizovalo nic dobrého. I stalo se – mraky přepadly přes vrchol a nastalo absolutní bílo či bílé absolutno. Nebo absurdno. Zkrátka bylo jasné, že z nejvyšší (na Kavkaze mají občas jiný názor) hory Evropy uvidíme tak leda … no však víte. A nahoře tomu tak skutečně bylo. Podívali jsme se na krásné reklamní bannery ve slunci a modré, vystáli dlouhou frontu na fotku ve skleněné kukani nad skalami … a kolem nás bylo stále jen všudypřítomné bílé nic (udělal jsem zde tedy alespoň malou reklamu milovaným Jeseníkům). Z pobíhání mezi jednotlivými vyhlídkami se mi v tom řidším vzduchu dokonce lehce zamotala hlava, ale to hned vyřešila placka s hruškovicí. A nešťastní byli všichni – někteří se tiše modlili, někdo tvrdil, že za chvíli se to rozfouká, protože on/ona má vždy všude hezky a já v duchu přemýšlel, jestli bude lepší spáchat sebevraždu skokem do bílé nebo se jako hlavní viník vydat do rukou soudce Lynche.

Až ve chvíli, kdy už jsme byli na nejnižší vyhlídce, něco zabralo. Najednou jsme viděli modrou oblohu a třpytící se sníh – jen vrchol velehory zůstal decentně ukrytý v mráčku. I tak jsem byl šťastný jako blecha a rád se nechal přesvědčit od francouzských horalů, že za 7 minut bude přírodní divadlo zcela dokonalé. Nestalo se a já pak dorazil k autobusu jako poslední. Dvě minuty zpoždění jsou mi odpuštěny a já se ještě pořád vzpamatovávám z jedné z nejhezčích desetiminutovek svého cestovatelského života.

Že se v době našeho odjezdu opět vyjasnilo a turisté si na Aiguille du Midi užívali krásných panoramatických výhledů, jistě nemusím dodávat. Sám jsem se nahoře bavil s českou dvojicí, která se ve středu nahoru nepodívala kvůli větru, ve čtvrtek kvůli mrakům a v pátek si užila také jen těch „pár minut slávy“. My měli jen jednu šanci a díky komukoliv i za to málo, co nám Matka Příroda cudně ukázala …

napsáno v červenci 2025

Autor: markyz63

Další články autora: 3923

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli