Velký okruh Švýcarskem a Mont Blanc I. - Rýnské vodopády, Einsiedeln, Curych, jezero Vierwaldstättersee a Lucern (Švýcarsko a Francie)

Curych  •  Fotografie (59)  • Foto: markyz63

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

Rýnské vodopády

Vstoupit do fotogalerie (59 fotografií)

Jak říká nejen klasik, cesty Páně jsou prostě nevyzpytatelné. Jak jinak si vysvětlit fakt, že jsem se letos tak zodpovědně připravoval na cestu po Rumunsku, až jsem skončil ve Švýcarsku. Díky tomu jsem pošetřil něco peněz, pár dní dovolené i podrážky bot a zůstaly mi nějaké plány do časů budoucích.

Hned na úvod bych asi měl zmínit, že jsem se na cestu vydal na počátku června autobusem (a prostřednictvím CK), že počasí nebylo nic moc (možná o něco málo horší než slibovali před odjezdem, ale určitě podstatně lepší než jakým strašili v průběhu zájezdu) a že asi největším problémem celého „skorotýdne“ byl příliš brzký ranní odjezd (nevím proč, ale z mládí si pamatuji mj. i noční vlaky a autobusy). Naštěstí i v Olomouci existují kamarádi a kamarádky …

Takže v úterý 3. června se již před čtvrtou hodinou „nalodit“, svozový přesun ze sídelního města vrchního soudu k soudu nejvyššímu (soudů a soudců máme evidentně dost, jenom výsledky jejich práce nejsou pořád jaksi vidět) a z Brna pak přes Prahu k Rozvadovu a dál směrem západním. A potom již jen dlouhé nic, přerušované čas od času „čůracími pauzami“ …

Ráz krajiny se různě měnil a ani obloha nezůstávala jen v barvě nudné šedi. A my se už pomalu těšili na první švýcarskou zastávku, kterou byly slavné Rýnské vodopády (Rheinfall). Nachází se v blízkosti německo-švýcarské hranice, města Schaffhausen a vlastně i Bodamského jezera, bývají označovány za největší vodopády Evropy a dosahují 23 m výšky a 150 m šířky. Plné užití této velmi zajímavé atrakce nám limitovala jen postupně temnící obloha a hlavně nedlouhá zastávka pod vodopády, tedy na opačné straně, než se na skalním ostrohu tyčí hrad Laufen, jehož historie se začala psát již někdy v průběhu 9. století. Nevím sice, do jaké míry je tato národní kulturní památka ještě původní záležitostí, ale musím přiznat, že na mě většina švýcarských pamětihodností působila spíše dojmem historizujícím než historickým (nebo ve mně evokovala vzpomínky na některé slovenské hradní zříceniny, které jsou hodně poctivě „prolity betonem“ … ale díky tomu – zaplať ten nahoře – stále stojí). Rýnské vodopády jsou však – přes svou komerčnost a okolní zástavbu – záležitostí vskutku fascinující …

Později se už okolní kopečky začínají lehce zvedat a jejich oblinky se pomalu mění ve špičky. Cinkání kravských zvonců je slyšet i přes motor autobusu za zády a hned po ubytování u Einsiedelnu někteří z „účastníků zájezdu“ vyrazili k nedalekému městečku, na jehož okraji, který je současně centrem s radnicí, se nachází klášter, jehož svatostánek měl být ještě chvíli otevřen. Naštěstí naše kroky nebyly zbytečné a skutečně byl. Nechci hodnotit jeho interiér ani posvátnou Černou Madonu, ale řekněme, že se jedná o záležitost hodně barevnou a svým způsobem i zajímavou. Počátky zdejšího benediktinského komplexu spadají někam do 10. století a klášter je stále ještě činný. Dnes se jedná o památku víceméně barokní a o významné poutní místo.

Před kostelem se nachází schodiště, balustráda se sochami světců, půlkruhový ambit a fontána Panny Marie, ale v době naší návštěvy si toto náměstíčko zabrali dlaždiči. Docela zajímavě působil i zdejší hřbitov s kaplí sv. Benedikta, ale bohužel pro nás se nějak moc rychle setmělo. Takže na hotel, něco z vlastních zásob pojíst, povinný „šláftruňk“ a do hajan.

Ráno ve středu 4. června začíná snídaní a výstupem na hotelovou střešní terasu, ze která je vidět na jezero Sihlsee i nedaleké dva skokanské můstky. Potom již vyjíždíme do Curychu, což je největší město země (necelých 450 tisíc obyvatel). Jsme v německé části Švýcarska a čeká nás procházka městem, jehož ulice Bahnhofstrasse bývá nazývaná „výkladní skříní Evropy“ (no prostě hodinky, hodinky a tak). Začínáme neorenesančním nádražím (vlaky ve Švýcarsku potkáváme v až neskutečné frekvenci) a poté už nás poprvé čekají ulice plné čtvercových vlajek (většinou v pořadí země – kanton – město). Dobu rozchodovou pak věnujeme sakrálnu, tedy dvěma ze tří zdejších nejvýznamnějších kostelů (u sv. Petra s Hodinovou věží měli zavřeno neb se rekonstruovalo).

První byl na řadě protestantský chrám Grossmünster, který byl postaven v letech 1100 až 1220. Ten mě sice pocitově trošku zklamal, ale min. jeho jižní portál a krypta rozhodně stojí za vidění. Vysoce ceněny jsou také chrámové věže (ta Karlova je za 5 CHF přístupná spolu s výstavní prostorou). Osobně jsem se hodně těšil na zdejší mariánský Fraumünster se Chagallovými vitrážemi. Tam se platí 5 CHF hned v předsíni, ale ty vitráže jsou „fakt boží“. Kostel vznikl jako součást kláštera pro šlechtičny, který byl založen roku 853, ale jeho současná podoba pochází z roku 1524. Součástí vstupného je také prohlídka krypty s nejstarší pozůstatky opatství Fraumünster (zdejší nevelká multimediální výstava představuje 1.200 let historie města a kostela). Na závěr ještě nakouknout do někdejšího klášterního ambitu, koupit si jedno plechovkové a pelášit k autobusu.

Čeká nás přejezd do Vitznau, což je půvabná obec nacházející se na úpatí Rigi a břehu Luzernského jezera (Vierwaldstättersee). Čeká nás romantická plavba výletní lodí po 38 km dlouhém „čtyřkantonovém“ ledovcovém jezeru, která nás zavede až do Lucernu. Počasí nám oproti předpovědi přeje, takže se jedná o celkem atraktivní a fotogenickou záležitost. To už až tak neplatí pro samotné město. Lucern jsem měl asi jako TOP zájezdu (s Mont Blancem, samozřejmě), takže mě už nemohlo ani překvapit, že se obloha rychle zahalila do odpudivé tmavé šedi a o leb občas udeřila kapka vody. Symbolem města je nejstarší dřevěný most Evropy zvaný Kapličkový (Kappelbrücke) s 358 m vysokou kamennou Vodní věží. Most nad řekou Reuss pochází z roku 1365, je 202 metrů dlouhý a nás jen může mrzet, že v roce 1993 most většinově shořel a bylo zde nenávratně zničeno i 81 ze 111 původních trojúhelníkových maleb z počátku 17. století, Opomenout nelze ani dřevěný most Spreuerbrücke, starobylé domy uprostřed zachovaných hradeb, pozdně renesanční radnici z roku 1604, jezuitský kostel sv. Františka Xaverského z let 1666 až 1677, který je považován za první velkou barokní sakrální stavbu ve Švýcarsku, nebo dochovaný starý „nádražní vítězný oblouk“ z roku 1896.

Během krátké návštěvy velmi půvabného města s téměř 90 tisíci obyvateli jsme pak ještě viděli několik hrázděných domů se stopou Franze Kafky, kostel sv. Leodegara (pozdně renesanční stavba z let 1633 až 1639, která stojí na základech románské baziliky) i pár domů ve stylu historismu se secesními prvky … a pak už přišel první skutečně větší liják, Díky tomu jsme se chvíli schovávali u rotundy skrývající Bourbakiho panorama a potom se ještě vydali ke Lvímu památníku. Tento skalní reliéf nad jezírkem vznikl v letech 1820 až 1821 (návrh Bertel Thorvaldsen), zobrazuje smrtelně zraněného lva a je připomínkou členů švýcarských gard, kteří padli za Francouzské revoluce. Pak jsme se ještě chvíli potulovali historickým centrem města a až mnohem později jsem si uvědomil, že jsem úplně zapomněl (asi fakt stárnu) zajít k druhému symbolu města, tedy k nádherné severní hradební zdi z let 1350 až 1403. Je známá jako Museggská věžová zeď a mně holt nezbývá nic jiného než se do Lucernu opět vrátit a tuto neodpustitelnou chybu napravit. Krátká návštěva kostela Panny Marie Pomocnice křesťanů z roku 1684 (ani plechovka oblíbeného italského piva) totiž plnohodnotnou náhradou rozhodně být nemohla …

Pak už nás čekal jen přejezd na ubytování u Einsiedelnu a tím se také pomalu chýlila ke konci německá část naší cesty. Slova Guten tag a Danke měly totiž již brzy vystřídat výrazy Bonjour a Merci.

Autor: markyz63

Další články autora: 3922

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli