Vandr Povážským Inovcem, den 3. Květen 2025.

Fotografie (16) • Foto: Mawenzi

Sobota. DEN 3.

21km ↑508 ↓1021

Budík mám nastavený na 5:15 s tím, že na zazvonění okamžitě vyběhnu na rozhlednu. Ptáci ale řvou stejně jako včera asi od 4h ráno a v tom řevu se spát prostě nedá. Zamžourám bez brýlí pod okrajem tarpíku ven a zdá se mi, že horizont se už barví do růžova. Při stavění mi to nedošlo, ale koukám přímo na východ. Ve 4:45 trochu neochotně vstanu, protože jen tak ležet není pro mě a s péřovkou vyrážím číhat na východ s půl hodinovým náskokem.

Na rozhledně fučí o dost víc, než dole pod ní. Vítr mě v noci skoro nebudil, zato s 16m vysokou dřevěnou rozhlednou už mírně třese. Rozhled o samotě si teď vychutnávám mnohem víc, než včera při západu slunce. S padající tmou jsem si ty rozlehlé lesy tak neuvědomovala. Zezhora je úžasný výhled na husté lesy v okolí vrcholu Panská javorina a ptačí budíček je opět naprosto nepopsatelný.

Dnes vyrážíme o půl hodinky dřív než včera, abychom rozvrhly lépe dnešní kilometry. Bohužel ale vůbec nevyrážíme s včerejším elánem. Miriam včera večer dlouho seděla venku a povídala si s SNPčkařem, aby jí při přesunu do pelíšku luplo v zádech. Celou noc nespala a ráno na ní bylo vidět, že je naprosto nesmyslné, aby to zkusila rozchodit, jak navrhovala.

Naštěstí Miri těch 9 kiláků k nejbližší silnici a restauraci Penzión Bezovec zvládla, ale všem se nám ulevilo, když rozhodla ukončit vandr zde. Kladla jsem jí na srdce, aby v rozhodování nijak nebrala v úvahu to, že nás čeká ještě další týden a aby nebyla ovlivněná pocitem marnosti a lítosti ještě vůči mně. Ale to se snáz řekně, než udělá. Stačilo, že sama přisla o dovolenou, na kterou se těšila a kterou měla pečlivě rozplánovanou.

Alenka kvůli blížícím se bouřkám a zhoršení počasí stejně zvažovala, že z Bezovce odjede už dnes kolem oběda, aby zbytečně neriskovala nachlazení před další zahraniční dovolenou a Janča by zítra v poledne jela domů tak jak tak. Její ochotný muž vyrazil hned za námi, aby Miri odvezl na pohotovost a domů.

Měly jsme dvě hodinky na to se pořádně najíst a ještě strávit poslední společné chvíle. Když přišla na přetřes otázka, kam hodí autem mě, tak já najednou věděla, že ještě domů nechci.

Najednou ze mě vypadlo, že dojdu Povážský Inovec až do Piešťan podle plánu. Já moc nepromýšlím věci dopředu a důsledně, rozhoduju se většinou docela rychle a ani k tomu nepotřebuju přehršel informací. A Miri mi na to odpověděla, že kdybych došla až do Bratislavy podle původního plánu, byla by to pecka. Došla bych pro ni naši dovolenou.

Cože? Já, která se bojí spát sama venku? Sólovandr? 107 kilometrů terénem, ve kterém na většině míst není signál?

Zvládnout jednu noc a jet zítra domů je jedna věc, ale prodloužit si vandr o dalších šest dní úplně sama, to na mě aktuálně bylo moc velké soustro, se kterým jsem si neuměla poradit. Přesto jsem se zbavila asi pěti jídelních pytlů, které měli držet vůni jídla od citlivých inoveckých medvědích čumáčků dál, abych případně do Malých Karpat nenosila zbytečnou zátěž a předala je Janče.

Miri mi ještě trochu přeplánovala na dnešek trasu, protože se zdálo, že původně plánovaný přístřešek je rozbitý a na bouřku nevhodný, a když už byl odvoz nachystaný odjet do České republiky, rozloučily jsme se a já se vydala vstříc bouřkovému odpoledni.

Je 13.35 a slunko pekelně smaží. Nejvyšší čas použít opalovací krém, aby se nenesl zbytečně. Předchozí dny ho nebylo třeba použít, ale už cítím, jak se mi připíkají ramena. Taky jsem se mohla natřít v restauraci, abych si pak mohla umýt ruce mýdlem a neutírat mastnotu do foťáku. Prostě přemýšlení, to není moje hobby.

Kladu si těžký cíl se až na rozhlednu Marhát nepodívat, kolik mi zbývá stoupání. Jsem uvařená ve vlastním potu a těžké vedro je parádní bouřková předzvěst i bez předpovědi. Dovoluji si sledovat pouze radar, ať vím, zda je nutné jít až na hranici neoptimálně držícího kolene, abych stihla rozhlednu ještě před bouřkou, nebo zda zacházka nemá smysl. Zdá se ale, že je mi počasí nakloněno a nakonec pod 17 metrů vysokou rozhlednu z roku 2008 docházím zároveň s mladou rodinou.

Pán se ptá, zda zapůjčím nůž, že si chtěli opékat a chystat svačinku a tak přislíbím 15 minut odpočinku, aby měli dost času si pokrájet vše potřebné. Nakonec ale zůstávám skoro 45 minut, protože bouřka je pořád docela daleko a mě se vůbec nechce spěchat.

Výhled z rozhledny v silném oparu z horka schovává kopce do rozplizlého čehosi a směr pohledu na Podunajskou nížínu žádné opojné rozhledy nenabízí. Přesto by byla škoda tuhle 17m vysokou dřevěnou rozhlednu umístěnou na výrazném skalnatém vrcholu nenavštívit. Kdyby nemělo dnes bouřit, bylo by tu skvělé místo k noclehu, ale spát v bouřce na nejvyšším vrcholu v okolí a ještě navíc celém skalnatém, to se sluší spíš vyznavačům extrémních sportů.

U rotundy Svatého Juraja jsem v 17h a ještě mám hodinku čas prohlédnout si nejstarší stojící kostel na Slovensku, datovaný zhruba do roku 830. Krásné poutní místo s rozhledem do okolí působí klidně a harmonicky. Jdu se podívat do borovicového lesa na kalvárii a cestou v křoví rachotí ještěrky, které jsem vyrušila z vyhřívání na kamenné zídce.

Pod kapličkou je mobilní WC a krásná louka, na které posedávají skupinky turistů a místních. Je sobota odpoledne a je vidět, že rotunda je oblíbené místo k odpočinku. Ideálně rovné to mimo louku není, ale šlo by to. Ptám se pána, co si s rodinou opéká špekáčky, zda se tady spáva a potvrzuje, že jo. Doporučí ještě místo kousek dál, ale po zvážení zůstávám na místě. Bouřka se blíží. Při stavění přístřešku už slyším hromy a obloha se černě zatahuje.

Postavím tarp a na radaru už je to dost těsný. Uvařím si ještě večeři a čaj a jen co zalezu a zatáhnu zip, spustí se první kapky. S kapkami se objevuje ještě rodinka z rozhledny Marhát. Když slyším chlapce, jak říká „To je tá teta z Česka“, ještě vykouknu a naposledy se s nimi rozloučím. Paní je z Bukové v Malých Karpatech a popovídat si s ní o možném sólovandru Malými Karpaty je zajímavé. Sama prý venku nikdy nespala a moc mi fandí, kdybych se rozhodla celou dovču dokončit.

Neuléhám se strachem, přesto se v noci hodně budím a kontroluji radar. Je vysoká vlhkost, vše se lepí a hromy nade mnou mi klidu nepřidají. Někde poblíž se v noci ulomí větev a s rachotem spadne na zem. Jsem ráda, že mám postaveno pod nízkými smrčky.