Vandr Povážským Inovcem, den 1. Květen 2025.

Fotografie (15) • Foto: Mawenzi

Povážský Inovec, den 1. Květen 2025

Považský Inovec geologicky spadá do Západních Karpat. Pohoří se táhne východně od řeky Váh, nejdelší Slovenské řeky, v délce 48 kilometrů. Jeho nejvysšším vrcholem je Inovec s výškou 1042 m.n.m.

Vyrážíme na čtyřdenní vandr právě do lokality Povážský Inovec, z Trenčína do Piešťan. Trasa je dlouhá 73km a budeme ji zdolávat čtyři ženský. Jestli se tu potuluje medvěd, tak před námi jistojistě uteče. Doufám, že ho nevyženeme do Malých Karpat, kam budeme pokračovat v nedělní podvečer už jen ve dvou. Jen s Miri totiž tolik hluku nevygenerujeme.

https://mapy.com/…ope

Čtvrtek. DEN 1.

16km ↑573 ↓307

Foto: Mawenzi

V autě cestou do Trenčína se seznamuju s Jančou a Alčou, dvěma kamarádkama Miriam, ke které jsem se na tuto desetidenní dovolenou přidala. Je možné, že kvůli slintavce a kulhavce v okrese Malacky, kam zasahuje i naše trasa na poslední tři dny, bude dovolená jen sedmidenní. Přesto mám s sebou celkem 5,5 kg jídla, kdyby náhodou byl zákaz pro pohyb občanů v daných katastrech zrušen.

Janča hned zčerstva hlásí novinky. Zákaz pohybu občanů kvůli riziku šíření nákazy slintavky a kulhavky je ode dneška zrušen přesně pro naše dotčené tři katastry, a tak ta skoro tři kila jídla navíc opravdu nebudu tahat první týden zbytečně.

Cestou máme malé zpoždění, za které můžu já, ale za to nás na kruháči před Trenčínem čeká odměna. Jedeme po něm za Mercedesem s SPZ MAMUT.

Mě přezdívají Mamut a tak moje dovolená může oficiálně začít:)

Vystupujeme z auta. Holky mají malinké a lehounké batůžky kolem 12kg. Mých 18kg je proti tomu masakrální nálož. Na 4 dny bych těch 12kg zvládla možná s odřenýma ušima taky, ale i Miriam batůžek má na 10 dní sotva 12kg. Kde jsou ty časy, kdy mi stačily k jídlu dvě ovesné kaše denně? Teď je mám jako předkrm před hlavním snídaňovým chodem.

Od auta vyrážíme na špatnou stranu, ale po chvíli si Miriam kalibruje svůj vnitřní kompas a po pár krocích otáčíme správným směrem. Zkalibrovaná Miri už jde další dny přesně podle plánu a nenechá se zaskočit ani špatně značenými rozcestími, jakoby měla celou trasu spolehlivě zapsanou hlavě, jak se jí tam při plánování uložila.

Z Trenčína vyrážíme zlehka, v podstatě po rovině. První zastávka nás ale čeká záhy u pramene Kubranské kyselky. Je v areálu s restaurací a občerstvením, které využívám nakonec jen já a makovou zmrzlinu zapíjím kyselkou jemné chuti, která je i samotná docela chutná. Nabíráme si vodu na dnešní kilometry, kterých nebude zas tak moc. První den se musí zlehka rozhýbat ztuhlá těla.

Možná, že jsem jediná, kdo má tělo ztuhlé nicneděláním z minulého víkendu. Všechny tři souputnice totiž někde trajdaly. Jen já se snažila být doma hodná a předejít libovolné katastrofě zdravotního charakteru, protože snad na každém výletu se zrakvím tak, že to ohrožuje další plány. Tentokrát jsem nechtěla nic přenechat náhodě.

Noříme se do hustých bukových lesů, které začínají hned na hranicích města. Ptáci zpívají tak, jak to z našich řídkých lesů ani neznám. Je to vpodstatě ohlušující křik v neuvěřitelně svěžích a zelených kulisách místních bučin. Je dokonalá harmonie zeleně a zpěvu a v prvním okamžiku, kdy vstupuju do místních lesů si uvědomuju, že v nich chci zůstat už napořád.

Je teplo na kraťasy a krátké rukávy, stoupání do kopce dává zabrat. Tělo trpí a úpí pod váhou batohu, v horku se blbě dýchá a koleno lehce protestuje proti zátěži, kterou má po úraze z minulého vandru naordinovanou dřív, než by bylo vhodné. Protestuje, ale drží. Doufám, že vydrží celý vandr až domů. Dát mu kopce i těžkej bágl zaráz není v tomhle stavu nejlepší nápad, ale nějak to jít musí. Trénovaný je snad dost a zázračná mast od kamaráda aplikovaná v posledních dnech před odjezdem mu určitě taky dělá dobře. Nic lepšího v tuto chvíli nevymyslím. A zrušit dovču? Ani omylem! Lepší v půlce odjet, že to dál nejde, než to vzdát předčasně.

V jednom místě se zamyslím a zrychlím. Holky jsou pár metrů za mnou, ale už nejsou slyšet a najednou mi po pravici něco zašustí. Divočák, prolétne mi hlavou a hned zapátrám v bučinách ve směru zvuku. Srnec na mě klidně hledí, dokud nezaslechne holky, blížící se ke mně. V okamžiku je pryč.

Lesní zvířata o setkání s člověkem moc nestojí, tak se družím s Jančou a Alenkou, abych je lépe poznala. Sečtělá Alenka chválí cestovatelskou knihu, na kterou jsem nedávno narazila na doporučení kamaráda, a tak si ji v duchu přidávám na seznam toho, co bych si ráda přečetla. Je skvělé, když má někdo podobný náhled na přečtené knihy a krom tipů ke čtení mě může varovat i před koupí, která při čtení moc radosti nepřinese.

Janča se zase dobře vyzná v rostlinách a květinách a tak mám šanci se naučit něco nového. Jako vždy toho většinu zapomenu, ale árón, který mi Janča ukázala hned první den našeho výletu, doufám nezapomenu. Viděla jsem ho ještě několikrát a jeho typický tvar mi utkvěl v paměti. Doufám, že jméno mi tam utkví též.

Miriam nezůstává zkrátka, protože má nový ultra lehký a šikovný batoh a super lehkou čelovku, kterou nutně potřebuju taky. Argument, že v létě, když je dlouho světlo, tak není nutné mít těžký model s dlouhou svítivostí, má něco do sebe. A v případě potřeby několik hodin svítit vydrží, kdyby bylo potřeba v noci někam dojít.

Proč mám tak těžkej batoh? Protože v něm potřebuju mít úplně všechny vychytávky, co mi kdo kdy ukázal. Všechny. Je něco, co v batohu nemám? Tak mi o tom prosím nikdy neříkejte!

Za sedlem Lúčky se nám otevírají výhledy na Bílé Karpaty a na Strážovské vrchy, jen lehce zastřené oparem z vedra. Na loukách to voní a žije květnovým hmyzím životem a vysoká tráva lehtá do lýtek. Dokonalost květnového dne se zhmotnila právě na svěžích horských loukách, chráněných ze všech stran mohutnými bukovými lesy. První den dovolené je opojně svěží. Miluju rozkvetlé louky, kde to žije drobným hmyzem, když šimrají svými stébly na holých lýtkách a miluju voňavé lesy a dotek kůry ve stinných částech lesa, která je překvapivě chladnější, než okolní vzduch. Proplétám prsty mezi větvěmi a listovím a těším se na nadcházející dny.

Trasu máme za sebou relativně brzy, tak nakonec pokračujeme o pár kilometrů proti plánu dál. Na Chatu Pod Ostrým Vrchom, kde si dáváme večeři, dobíráme vodu a s večerem se přesouváme na parádní spací místečko, odkud bychom viděli i východ slunce, kdyby nám v cestě nestál vysoký a prudký kopec. Rovnou zavrhuju možnost se na východ jít ráno podívat a radši ten čas věnuju spánku.

Noc bude zřejmě suchá a teplá, přesto jediná Miriam nestaví přístřešek a spí pod širákem. Ušetřila si tak zbytečnou práci.