Ukrajina 2016, 3.díl Lvov expresně, nákupy.
Nevýhoda tohoto, ale i posléze dalšího hostelu je v tom, že nedostanete klíče a musíte při příchodu zvonit, nejlépe i nahlásit předpokládaný čas kdy přijdete, aby Vám někdo otevřel vchod. Vycházím tedy do města. Popisem se tentokrát nebudu moc zabývat, o Lvově jsem psal už v cestopise „Na skok do Kyjeva 3.část“ tak jen v kostce, a co se tu na první pohled změnilo. Lvov je město cca se 600.000 obyvateli na dá se říct, že je to asi nejevropštější město na Ukrajině. Spíš než východ vám připomíná města střední Evropy. Město samo patřilo do vlivu různých národů, ať už to byli Němci, Poláci, Sověti, nebo Ukrajinci. Dominantou a místem dalekého rozhledu je pak kopec Vysokij Zamok, s ruinami hradu. Jdu po hlavní „Gorodecké“ ulici do centra.
Přestože je neděle podvečer, místní automobilová Doprava je poměrně hustá. Je dobré dávat si velký pozor i na přechodech se semafory, totiž, jakmile naskočí červená pro chodce, mají okamžitě auta na semaforech volno, a čekat před přecházejícími se nikomu moc nechce a taky odbočování vpravo bývá mnohdy dovoleno neustále i přes červenou na semaforu. Ve Lvově jezdí úzkorozchodné tramvaje a vypadá to, že Lvov je jediným městem na Ukrajině, kde se o ně dokážou, alespoň trochu starat. Jednak když jsem tu byl před 2 lety, byla ředa tratí rozkopaná a v rekonstrukci a dnes jezdí po slušných kolejích mezi nimiž je zámková dlažba a staré české kloubové tramvaje jsou relativně slušně udržované, jen zmizely samolepky WI-FI (což si myslím, že je stejně nepotřebné), a viděl jsem i dvě zbrusu nové tramvaje, co do designu srovnatelné s těmi západními.
Ještě jeden rozdíl jsem zaznamenal, pro turistiku celkem nevýznamný, ale co se týče opěrného bodu, tak ano, vysílači kousek od centra města, zmizeli na vrcholku dvě „křidýlka“, které jsem při minulé návštěvě bral jako opěrný bod při mých cestách. Další rozdíl je i přítomnost řady uniformovaných mužů v ulicích, v různě barevných uniformách, krom armády patrně i lidé patřící k domoobraně. Přicházím na prospekt Svobody, jemuž v čele vévodí budova divadla Opery a baletu a následuje rozsáhlý park. Ani vyhrocené události neodradily místní pány zasednout k šachovým stolům, kterých je v parku nespočet, stejně tak jako stánků s občerstvením. Nově pouze přibyly stánky v národních barvách, které verbují kluky do armády, nebo jiných vojenských oddílů a nebo vybírají příspěvky na obranu vlasti.
Jelikož už mám hlad, přicházím do největšího řetězce rychlého občerstvení. Co se týče sendvičů, ceny jsou skoro jako u nás, zašínají na 20-ti, za 60 pak máte celé menu. Myslel jsem si, že podnik bude skoro prázdný, vzhledem k cenám a platům místních lidí , ale opak byl pravdou, bylo plno a dle řeči to v převážné většině byli obyvatelé města a okolí. Wi-Fi je samozřejmostí. Cestou do hostelu se ještě stavuji v malém krámku pro něco k pití a vracím se do hotelu, jsem unavený a potřebuji se vyspat. V hostelu mě ještě potěší ubrus s potiskem k výročí jedné české textilky. Ťukám si s jedním Brazilcem, dalším a jediným obyvatelem společného pokoje Lvivským pivem a usínám.
Ráno si beru všechny věci (tedy batoh) a mým prvním úkolem je uložit ho do úschovny na nádraží, (vlak mi jede až po 16 hodině). K nádraží volím cestu zadními ulicemi. Všímám si číselného označení zdejších domů. Velké číslo je napsáno na bílé plechové tabuli s malou stříškou, pod kterou jsem při pečlivém zkoumání našel zbytky objímky pro žárovku, tedy kdysi byla tato čísla osvětlená, možná pro nedostatečné osvětlení ulic.
Na nádraží ukládám batoh do úschovy s živou obsluhou (což jsem radši), i když cena 20,- mi přijde vzhledem k ostatním cenám na Ukrajině trochu vyšší, ale co, v Čechách bych to měl 2,5 x dražší. Vydávám se pěšky do centra města a tentokrát mám 2 úkoly, najít internetovou kavárnu a supermarket. To první bude možná jednodušší. Vím že je to na ulici Dorošenka a tento nápis jsem viděl i na jedné tramvajové lince....no tak to prubneme a půjdeme po její trase. Kousek od nádraží nacházím velkou tržnici. Tak se jdeme podívat. Najdete tu skoro všechno, hlavně tedy od potravin, prodávají zde jak lidé z okolí svojí úrodu, tak například firmy své výrobky. Ceny jsou zde levnější, ovšem pozor taky na to,co kupujete. I když je zboží vystaveno rádoby v chladících boxech, o jejich účinnosti bych trochu pochyboval. Některé maso se tu porcuje přímo před zraky kupujících. Trhovci lemují i okolní ulic, stojí zde „bábušky“ prodávající svou úrodu, několik z nich drží v ruce oškubané kuře jen v igelitce a ještě s pařáty. Vedle jakýsi „děduška“ prodává zcvrklá loňská jablka. Kilo za 4,- nebo za 6,-. A kolemjdoucí kupují. Myslím, že přijet sem nějaký eurokomisař přes potraviny, tak asi dostane nervový šok po takové návštěvě.
Opouštím trh a pokračuji do centra, kolem kostela svaté Olgy a Alžběty, vedle níž se tyčí památník Stěpana Bandery. Vyhlížím odkud přijíždí „moje tramvaj“ abych věděl kudy se vydat a je to dále Kijevskou ulicí. Tady se ještě nemodernizovala trať a je to vidět. Posléze zjišťuji, že asi nejdu správně, tramvaje pravděpodobně měli nějakou výluku a tak se vracím na Banderův bulvár k univerzitě, kde před hlavní budovou postává spousty studentů. Hned vedle je budova Politechniky a dále pak navazuje kostel svaté Máří Magdaleny. Míjím památník obětem zločinů komunismu a pomalu scházím podél tramvajové trati. Z budov mě tu zaujal ještě palác Sapeg, Za ním se trať točí, do zastřešené zastávky (něco jako na Barrandově) a ...a už jí vidím, naproti mně je internetová kavárna. Ceny mírné, ½ hodiny za 6,-.
Přes Booking.com si objednávám noclehy, Charkov za 100,- v hostelu a Dněpropetrovsk po 90,- na 2 noci v hotelu. Spokojen odcházím dále. Teď už jen najít ten supermarket. Na Ukrajině nejsou supermarkety tak rozšířené a tak v oblibě jako u nás. Chudí nakupují převážně na trhu a pak je tu velký segment soukromých večerek, které na rozdíl od asiatů u nás, provozují místní. Přicházím opět k divadlu a jelikož bych se chtěl taky svézt trolejbusem, jdu podél trolejbusové tratě směrem na sever k železničnímu podjezdu. Cestou mě upoutá jen hospůdka vyzdobená znaky jednoho českého pivovaru. Nějaké dvě dámy se mě ptaji na Forum. Já podle jednoho kdysi známého vtipu odpovídám, že „Něznáju, ja tóže turíst“. A v tom ho uvidím. Mezi ulicemi Pod Dubem a Čechovou je první obchodní centrum, tak jak ho znám z našich zeměpisných šířek- Forum.
Centrum je spíše poloprázdné, západní obchody asi nebudou mít moc širokou klientelu, díky cenám a platům na Ukrajině. Mně ale zajímá místní Billa. Co je zde odlišné než u nás. Co se týče cen, levnější je tu 100% pečivo a pekárenské výrobky, do 10,- seženete několi druhů chleba, rozšířenější sortiment je též v mléčném oddělení, najdete tu například ještě mléko v sáčku, nebo ochucené tavené sýry, levnější je i řada krájených salámů. Ukrajinci mají rádi nákupy na váhu a tak si můžete navážit cukr, mouku, těstoviny ale třeba i pelmeně v mraženém pultu. Když jsme u vah, nemůžu se nezmínit o výborných bonbonech, které jsou k mání od cca 5,- do 20,- za 100 gramů. Milovníci pěnivého moku mají na výběr krom místních produktů (od cca 8,-), přes piva česká (cca kolem 15,-) až po celkem široký výběr německých piv, přemýšlím jen, kdo ale koupí plechovku z mnichovského pivovaru za 73,-? Co se týče čokolád, je tu menší výběr, ceny jsou skoro jako u nás, u sušenek mě potěšily čokoládové Artěk za 4,90, které mi moc připomínaly naše již nevyrábějící se Dukly. Dále mě celkem dost překvapil výběr chlazených mořských ryb a plodů moře. Sice jsem v přímořském státu, ale že by to byly typické pokrmy, no nevím. A ještě informace pro kuřáky, téměř veškerý sortiment cigaret se vejde do 30,-ti, jen pozor, přes hranice autobusem je povoleno brát jen 2 krabičky.
Tak už jen zaplatit nákup, jen prodavačka nadává na chleba zabalený v igelitovém sáčku. Když ji anglicky odpovím,že nerozumím (tento jazyk používám vždy, když si nejsem jistý s ruštinou), někam odejde a přinese mi chléb v pekárenském hnědém sáčku a s etiketou (asi jsem to měl hlásit u pečiva). Zpět k divadlu jedu trolejbusem – ovšem zadarmo. Ne proto, žebych chtěl šetřit, ale prostě proto, že „komposterovač“ na lístky prostě „nekomposteroval“. A jelikož se blíží čas odjezdu, vracím se zpět tramvají na hlavní nádraží. Před ním si ve stánku kupuji ještě za 23,- turistickou mapu Karpat. No turistickou, v ukrajinském pojetí to znamená měřítko 1:300000 a vlastně mapu silnic, jen s vyznačením významných objektů v oblasti od hranic až po Lvov.
Beru si batoh z úschovny a jdu na nástupiště pozorovat „šum“. Lvovské osobní nádraží se trochu podobá tomu pražekému hlavnímu. Podobná železná konstrukce a tři nástupiště, jen o mnoho skromnější provoz. Jelikož lavičky jsou jen na prvním, jdu si sednout tam. Chvíli pozoruji cvrkot, pak se na mě zaměří místní trochu podroušený občan. Hledá náborovou místnost pro vojáky. Když se dozví,že nejsem místní, trochu vyzvídá, pak mě požádá o peníze a i přes neúspěch se se mnou loučí a dlouze mi tiskne ruku. A jde obšťastňovat někoho jiného. Jesliže jsem psal, že na první pohled není vidět, že se na Ukrajině něco děje, na dráze to až tak neplatí. Vlastně každým vlakem jedou lidé v uniformách na frontu, nebo z fronty a nebo někam hlídat, strážit atd.
Konečně přistavují můj rychlík číslo 112 Lvov – Charkov. Nástup je povolen jen po předložení jízdenky a dokladů totožnosti, u každého vagonů stojí „děžurná“ nebo její mužské provedení, druhé dveře vozu jsou pak zamčeny. Jedu vozem třídy „plackartnyj“ což znamená 54 lehátek a žádné kupé. Oddíly jsou sice přepaženy stěnami, ale bez dveří do oddílu, a nacházejí se tu vždy 4 lehátka. Protože však vagóny zde mají větší průjezdný průřez, naproti oddílům vedle uličky jsou ještě 2 lehátka ve směru jízdy. Respektive dvě sedačky, lehátko se z nich stane sklopením stolku. Rovněž horní lehátko má dvě polohy, horní, během normální denní jízdy a na noc se přetočí zhruba o metr níže a je připraveno na spaní. V každém voze je samovar s horkou vodou a taky kotel na uhlí, protože v zimě se v každém voze topí zvlášť.
Vlak se pomalu dává do pohybu, pomalu, protože je velmi těžký, má zhruba 1200 tun oproti naším běžným rychlíků, které mívaly max kolem 500 tun. Přejíždíme zhlaví a začínáme objíždětčást Lvova. Registruji zastávku „pidzamčie“ tedy podzámčí, které jsem kdysi pozoroval z Vysokého zámku. Průvodčí vybírá jízdenky a podle délky cesty vydává povlečení. Dostávám hygienicky zabalen povlak na polštář, a 2 prostěradla, jedno si dám pod sebe a jedním se přikreju. Ještě si beru silnou podušku, na které budu spát. Pak prochází ještě jednou s dotazem na čaj. Za 6,- byl výborný a rozhodně bodnul. Pokud chcete jen horkou vodu třeba na instantní polévku, můžete si ji natočit zdarma.
Jelikož bude ještě chvíli vidět, usedám k oknu a pozoruji přírodu. Zatímco na Zakarpatské Ukrajině ve vesnicích bylo možno zčásti spatřit i novostavby, na kterési lidé vydělali v zahraničí, směrem na východ toto upadá a vesnice jsou obvykle starší domky, ovšem s barevným zvýrazněním rámů kolem oken, tak, jak je známe z Mrazíka. Náš vlak sice jede tak maximálně 80-km rychlostí, ale podle cedulí na zastávkách se tu jezdí až 160km/h. Jen musíte dávat dobrý pozor, přechody jsou úrovňové a mnohdy bez jakéhokoliv zabezpečení. Za zhruba 2 hodiny přijíždíme do Ternopilu a začíná se stmívat. Už není co pozorovat, dělám si tedy večeři, připravuji lehátko a ukládám se k spánku. Zítra budu vystupovat o 1100 km dále.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Ukrajina
Půjčovna aut