Turecko – III. část (Yeşil Göl, Subaşi yaylasi, Ak Dag - Uyluk Tepe, Gömbe)

Krasový masiv Ak Daglari je nejzápadnějším výběžkem a také údajně nejteplejší částí pohoří Taurus. My ale při pátečním ránu tu teplotu vnímáme jinak. Teploměr ukazuje v půl sedmé 3°C. O půl hodiny později vychází slunce a já zkouším fotografovat.

Krajina získává nevšední nádech a okolní skalnaté kopce zajímavé zbarvení. Bílá, sytě žlutá až zlatá či krvavě červená dodává horám na atraktivitě. Zejména při vycházejícím či zapadajícím slunci, kdy se na stěnách odráží a láme světlo. Takové představení se ale nedá popsat, to se musí prostě vidět a zažít.

Balíme věci a odcházíme kousek za křižovatku cest, kde nacházíme přiměřeně vhodné místo na schování batohů. Uvažujeme také o snídani, když ale na cestě pod námi zastavuje projíždějící traktor a posádka nám ukazuje, že nás sveze. Takovéto nabídce nelze odolat.

Je pravda, že na valníku vzhledem k povrchu horské silničky, to není úplně luxusní svezení. Díry, kameny, prach. Jedná se o štěrkovou, patrně buldozerem udržovanou cestu, jejíž profil neustále mírně stoupá a kvalita povrchu klesá. Přibližně v třetině cesty, která si drží i přes mnohé zatáčky severozápadní směr, vidíme vlevo od komunikace upravený pramen s patrně pitnou vodou, ale my máme zatím vody dostatek.

Deset minut jízdy docela stačí. Jsme pěkně natřeseni, ale ušetřili jsme si stoupání, jelikož konečná je v devět hodin na planině Subaşi yaylasi v nadmořské výšce 2.050 metrů. Traktor odbočuje napravo na okraj pastvin, my jdeme dál po široké prašné cestě, která se stáčí na jihozápad a míří neochvějně ke skalnaté hradbě. Prohlížíme si malý hřbitov a obydlí pastevců, kde však nikdo není. Tradiční pastevecké zázemí je doplněno igelitovými plachtami, možná i pojízdným autem, traktůrkem a dalším povozem. Usuzujeme, že i na této planině by se dalo přespat.

Existenci vyšlapaných kozích stezek sice zaznamenáváme, ale nevěnujeme jim zvláštní pozornost. Náš zrak je upřen na výraznou hradbu hor, kde vyhlížíme nejvyšší vrchol. Před desátou hodinou usedáme, svačíme a především zkoumáme zápisky a mapy. Ale o moc chytřejší nejsme. Bez značení a podrobných map je pohyb ve zdejších horách značně nejistý a složitý. Strmé skalnaté vrcholy střídají hluboká údolí. Mimo vyšlapané pěšiny je celé pohoří těžko schůdné a především cíl nejistý. Před sebou vidíme nevýrazný hřeben, za kterým však je patrně již další údolí a to určitě není náš směr.

Po svačině tedy opouštíme širší komunikaci, po které jsme šli doposud a vydáváme se blíž ke skalám, po výrazné a dokonce od lidí vyšlapané cestičce. Naše radost však netrvá dlouho. Za deset minut totiž objevujeme díru dolů do jeskyně, u které stopy končí. Visí zde sice žebřík, ale nevypadá moc jistě a tak si tento druh zábavy odpouštíme.

Dál musíme pokračovat již po kozích stezkách, ale je jich zde nějak hodně a různě se protínají. Většinou pěšina, která zprvu vypadá zajímavě, se po chvíli zužuje nebo dokonce ztrácí. Začínají se projevovat první nedostatky našich schematických map. Správný směr postupu se opravdu obtížně hledá. Ale tato hra „na schovávanou“ má své kouzlo. Radost z každého namáhavého výstupu či přechodu nějakého kopečku, zakončené zjištěním, že „tudy cesta nevede“ je dokonalá.

Směr nahoru je ale jasný. Jenom nevíme, kde hledat ten nejvyšší kopeček. Na mapách bývá označován jako Ak Dag s nadmořskou výškou 3.024 metrů, ale místní mu říkají Uyluk Tepe. Absolvujeme úsek, který je skalnatý a občas i strmý. Pokaždé, když vylezeme na nějakou výraznou skalku, uvidíme před sebou další vyšší kopeček, ke kterému však nevede přímá cesta, jelikož je většinou oddělen nějakou roklí, strží nebo údolím. Dramaticky tvarovaných kopců a zajímavých krásných skalnatých hor je kolem nás mnoho.

Okolo sebe vidíme brdky, návrší, hrbky, pahorky, větší vrchy a vyšší kopce. Jenom si vybrat. Volíme osvědčený systém „pořád nahoru, dokud je to možné“. A ono to kupodivu pořád jde. Je pravda, že občas musíme i sestoupit a na chvilku litujeme vystoupaných metrů po „zaručené“ kozí stezce. Jdeme instinktivně a po čichu. Pořád se před námi rozevírají fantastické výhledy do nitra hor i do údolí. Několik set metrů vysoké, občas i kolmé či dokonce převislé vápencové stěny hrají všemi možnými barvami. Jako obrázky z jiného světa.

A tak stoupáme až do sedla, které jsme si určili jako jeden z hlavních opěrných bodů. S přibývající výškou nabývá terén velehorského charakteru. Chvílemi přichází i na řadu lehké lezecké vložky, ale i díky nim nám ten výstup zajímavě ubíhá. Sedlo se nachází již celkem dost vysoko a tak rozhled z něj by měl vyjasnit situaci, kde se nacházíme a kam budeme pokračovat. Počasí však má na věc zcela jiný názor. Sedlo je sice pokořeno v 14 hodin 15 minut, ale rychleji než my tam přišla oblačnost a tak toho moc nevidíme. Okolní štíty zmizely za clonou hustých mraků, které spolu s prudkým větrem výrazně snižují pocitovou teplotu.

Zkouším ještě vystoupat na výrazný vrchol napravo, ale Franta mě v půlce skalky zastavuje. Volá, že to není on. V dáli totiž zahlédl člověka sestupujícího z protilehlého kopce. Jdeme mu tudíž naproti a chystáme se položit zásadní dotaz, který by měl našemu putování dát další jasný směr. Angličan je však rychlejší a ptát se nás: „kde se nachází nejvyšší vrchol Ak Dag?“. Moc nás nepotěšil stejně jako stále sílící vítr, jehož nárazy dosahují síly vichřice. Občas nám dělá problém se udržet na nohou. Chladný vítr, který se prohání okolo vrcholků pohoří, pomalu začíná pronikat přes naše oblečení.

Když přihlédneme k oblačnosti a tudíž špatné viditelnosti i pohledu na hodinky, které ukazují něco málo po patnácté hodině, je rozhodnuto. Přehazujeme výhybku. Jsme spokojeni, že jsme se dostali až do nadmořské výšky necelých 3.000 metrů a viděli všechnu tu krásu kolem. Nejvyšší vrchol Uyluk Tepe zůstane pro tentokrát nepokořen. Začínáme více než na Ak Dag myslet na to, jak se rozumně a včas dostat dolů. Sice to zatím nevypadá na déšť, ale ten ve zdejších horách může přijít nečekaně a zažít v nadmořské výšce dva a půl tisíce metrů bouřku vůbec netoužíme. Angličan výstup také vzdává a společnosti odcházíme cestou, po které přišel on nahoru. Není si občas úplně jistý, ale má navigaci, na které si zaznamenal některé výstupové body.

Po cestě vidíme několik ledovcových jezer, ale jejich identifikace není jednoduchá. Podle mapky z internetu by se asi mělo jednat o Büyükkara Göl (2.630 m.n.m.), Küçükkara Göl (2.470 m.n.m.) a Ikiz Göl (2.250 m), ale zda tomu tak skutečně je, nevíme. Je málo vody a nedá se ani orientovat podle vodních toků, všechny bystřiny jsou vyschlé. A především ta oblačnost. Opět se dnes ukázalo, že počasí hraje při každém výletu do hor důležitou roli.

O pohoří Ak Daglari jsem se toho před odjezdem z internetu, knih či časopisů bohužel mnoho nedozvěděl. O nějaké slušné podrobnější mapě ani nemluvě. Investoval jsem sice do automapy Turecká riviéra (Antalya) od Freytag & Berndt, která je vydaná v solidním měřítku 1:150 000, ale ta zasahuje jenom do části zmíněných hor a především nemá vrstevnice. Franta pro změnu zakoupil z internetu staré ruské vojenské mapy (http://mapstor.com/). Ty sice mají jasné a podrobné vrstevnice, ale již něco pamatují, tudíž tam nejsou novější věci a nejsou tvořeny pro turisty. Je jasné, že člověk musí mít dobrou představivost a nutnou dávku odvahy, aby s tímto mapovým vybavením putoval neomylně po zdejších horách.

Ale nevadí, užíváme si krásný výlet kouzelnou přírodou. Pořád je na co koukat a co fotografovat. Je sice konec léta, ale krajina pořád hýří všemi možnými barvami. Když přicházíme na přiměřeně méně větrné místo, tak volíme přestávku a připíjíme si „původně vrcholovou“ domácí Plzní v plechu. Pivo se přestěhovalo z batůžku tam, kam ho již notnou chvíli žízeň hlasitě přivolávala. Angličan je překvapen, ale neodmítá.

Člověk toulající se nejenom zdejším pohořím si může prohlížet překrásné ostnaté druhy bylin, keříků i veliké pestré bodláky, ale není se jich radno dotýkat nebo na ně dokonce spadnout. To je potom hodně náročná činnost vyndat z dlaně všechny trny.

V 18 hodin se dostáváme na hlavní cestu, po které jsme se ráno vezli, a za čtvrt hodiny jsme u batohů. Zbývá posledních pár set metrů k místu, kde nás čeká „doprovodné“ vozidlo. Během poslední části putování jsme si totiž domluvili odvoz a tak vynecháváme uvažovaný krátký výšlap k vodopádům Uçarsu (1.870 m.n.m.), na který se lze vydat od jezera Yeşil Göl. Ono by tam stejně asi v tomto celkem suchém období moc vody neteklo. Předpokládám, že tyto vodopády budou nejpůsobivější v době tání sněhu, tj. květen až červen.

Angličan parkuje pod křižovatkou, kde je vedle cesty plocha pro několik automobilů. Kousek od tohoto místa jsme objevili nevelký strom ověšený ve větru vlajícími cáry barevných hadříků. Pruhy látky zde uvazují lidé na větve ve víře, že se jim vyplní jejich přání. Jedná se o dávný zvyk, se kterým jsme se již setkali i v jiných zemích. V půl sedmé společně odjíždíme a za dvacet minut vystupujeme v Gömbe. Takto rychlý sestup z hor jsme sice ještě dopoledne nečekali, ale vzhledem k vývoji počasí nás potěšil. Na náměstí si dáváme pivo v restauraci „Safak Restaurant“, kde zapíjíme náš dnešní kilometrážně ne dlouhý, ale terénně celkem dost náročný výlet. Poté hlídám na náměstí věci a Franta navštěvuje fotbalový stadion nad městem, kde pro nás objevuje vhodné místo ke spaní.

Náročný den to byl, zmožené tělo turistovo si žádá odměnu. Hladoví a žíznivý odcházíme na okraj dnes prázdného tržiště, kde nás zaujala jedna restaurace s názvem „Uçarsu Restaurant“. Já jsem si dal köfte, což jsou placky z kořeněného mletého masa, něco jako naše karbanátky. Franta si objednal kebab šiš, který se moc neliší od špízu, co se připravuje u nás - kousky hovězího masa, cibule, paprika a rajčata. Dohromady jsme požádali ještě o jednu porci opečených brambor, jelikož jsme netušili, že nám naservírují talíř zeleniny a chléb. Jídlo jsme si „v poločase“ opět také vzájemně vyměnili, abychom každý ochutnali od všeho. Bylo to výborné, ale musím říct, že jsme se hodně přejedli. Vše jsme zapíjeli vodou i pivem. Pivo sice nemají běžně ve všech restauracích, ale úslužný personál zpravidla nemá potíž vyběhnout do nejbližšího možného obchodu a nápoj v lahvi přinést. Ochutnali jsme lahodnou tureckou kuchyni a získali příjemný zážitek i potěšení z dobrého jídla, které je tady většinou založené na mase a zelenině. Ve 21 hodin 30 minut platíme za tuto hostinu celkem 60 TL a odcházíme na stadion, kde uleháme na novou tribunu. Jsme sice v nadmořské výšce 1.250 metrů, ale ještě v půl jedenácté je 18°C.

Pozorujeme, jak v pohoří Ak Daglari bijí blesky. Dnes by se u jezera spinkalo asi o něco hůř. Přemýšlím, že pokud nechce člověk přecházet celé pohoří Ak Daglari, ale pouze do hor „nahlédnout“, pak výlet z městečka Gömbe lze doporučit jako jednu z nejlepších alternativ pro dvou až třídenní výlet.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-ii-cast-saklikent-kalkan-gombe-yesil-gol

Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-iv-cast-gombe-arykanda-arif-finike