Tisíc tváří Pekingu

Bez přehánění lze říct, že nikdy se o Pekingu nepsalo tolik, jako v poslední době. Může za to samozřejmě úspěšně zorganizovaná olympiáda stejně jako skutečnost, že „Severní hlavní město“, jak zní doslovný překlad jeho názvu, představuje pro své návštěvníky velmi pestrou, často rozporuplnou a tak velmi zajímavou směsici dojmů.

Více, než kde jinde, tady pro západního Evropana platí základní turistické „nekonfliktní“ pravidlo – nesnažit se nic měnit k obrazu svému a všechno se tak vyřeší samo, lépe a rychleji.

Tisíce let historie

V této zdánlivé maličkosti se odráží tisíciletá historie Číny. Určitému rozechvění se neubráníte už na letišti, když si uvědomíte, že vstupujete do města, jehož počátky sahají až do období cca 2500 př. n. l. a možná ještě dál. A když si připomenete rozlehlost této země, víc jak miliardu jejích obyvatel a fakt, že jenom v Pekingu žije tolik lidí jako v celé České republice, je vám jasné, že tato země, pokud má aspoň trochu fungovat, se prostě musí řídit určitými, všeobecně danými pravidly a zaběhanými postupy. Jejich principy krystalizovaly po tisíce let a dodnes, podle okolností šťastně či méně šťastně, hledají svoji vnější formu vyjádření. Cokoliv výjimečného, nestandardního a cizího představuje potencionální nebezpečí pro všechny.

My bychom takovou filosofii akceptovali asi těžko, Číňanům, kteří kladou na první místo kolektiv a ne jednotlivce jako my, zřejmě vyhovuje podstatně víc. „Jejich“ olympijské hry se tedy okamžitě staly věcí naprosté většiny národa a Číňané se na ně připravují s vážností, která nám, když se vytrhne ze souvislosti třeba v televizních zprávách, může připadat až směšná.

Zároveň tak ale Čína, tradičně orientovaná jen a jen na sebe a na všechno cizí hledící s krajní nedůvěrou, musela začít „poznávat svět“. Olympijské hry pro Peking a následně pro celou zemi znamenají úzký a masový kontakt s doslova jinou civilizací a s jejími hodnotami. Tento střet Západu a Východu je právě v pořadatelském městě vidět na každém kroku.

Limuzíny a sběrači plechovek

Těžko říct, co v něm na Evropana udělá největší dojem. Určitě obrovský stavební ruch. Sportoviště vybudovaná speciálně pro olympiádu jsou bez diskuse monumentální, ale nestaví se jen ona. Nové trasy metra a železnic, dvanáctiproudé komunikace a kancelářské a jiné budovy bez milosti vytlačují starou pekingskou zástavbu, takzvané chutongy. Změť často doslova jen chatrčí a malých krámků bez jakéhokoliv sociálního zázemí tak čeká na buldozer v bezprostřední blízkosti těch i podle našeho měřítka nejluxusnějších obchodů. Číňana spícího na houni ve vozíku své (?) nákladní rikšy bez povšimnutí míjejí nejen kolemjdoucí, ale také proudy aut, od rachotin až po limuzíny a teréňáky. A samozřejmě kola, ale ne tolik, kolik byste čekali. Číňané hodně žijí na ulici, hrají různé hry, více však karty, než čínské hazardní domino, pověstný madžong. V parcích cvičí tai-čchi a v klecích venčí ptáčky, někdy i králíka nebo kočku. Zato pejsky potkáte jen zřídka, mají úředně stanovenou dobu vycházek jen na ráno a podvečer. Úklid po nich je naprostá samozřejmost.

Často se k vám jako k turistům připojí pouliční prodavači čehokoliv a sběrači druhotných surovin. Ti jsou schopni trpělivě čekat, až dopijete svůj nápoj v plechovce či plastové láhvi a tu jim dáte. Kilo hliníku se vykupuje asi za dolar a něco málo se platí i za plast. Pro nás maličkost, ale pro ně vzhledem k tamní cenové hladině pořád ještě zajímavý příjem. Český turista obecně vnímá čínské ceny oproti našim asi jako poloviční a někdy ještě nižší a to jsou stále ještě ceny „pro turisty“. U soukromých prodejců se kromě toho vždy vyplatí smlouvat, lze se dostat dokonce až na 5 – 10 % původní ceny. A to prodávající ještě pořád vydělává. Po olympiádě tu prý ale už nikdy takhle levně nebude.

Pandy, památky, pivo

Poměrně těžko se odolává žebrajícím matkám s dětmi anebo slepcům, těm nejdojemnějším „tvářím“ Číny. Nejsou jich tu žádné davy, spíše to sem tam zkoušejí na turisticky atraktivních místech. Nemáte z nich pocit nějaké falše jako někdy u nás a tak se v kapse pár drobných nakonec vždycky najde.

Místní památky, další „tváře“ Pekingu. Úchvatné, udržované, nádherné, všechny dohromady a každá jinak. Kterou si vybrat? Navštívit Zakázané město je téměř povinností, jenže Letní palác s obrovským umělým jezerem vypadá snad ještě malebněji a buddhistické, taoistické a lámaistické chrámy mají také každý své kouzlo, v tomto případě možná dokonce doslova. V zoo na vás zatím čeká další typická čínská tvář, tentokrát černobílá. Pandy.

A další „tvář“, usměvavý výčepní, vám po tom všem večer s úsměvem podá velké (0,6 l) točené čínské pivo. Možná trošku slabší než naše desítka, chuťově však vynikající. Jistě. Vždyť ten pivovar tady postavili čeští odborníci. A najednou se osm tisíc kilometrů daleko člověk cítí jako doma.

Jitka Lenková