Tenerife - sopka Teide, po stopách Guančů (prvních obyvatel) a observatoř - KANÁRSKÉ OSTROVY

Kanárské ostrovy se nacházejí cca 100 km od  západního pobřeží Afriky. Spadají pod Španělsko. Tvoří  je sedm hlavních ostrovů a  zahrnují i  mnoho dalších menších ostrůvků. Loni v  prosinci  pozvala sestra s rodinou na Tenerife. Tenerife je, mimo jiné,  populární destinací,  díky možnosti koupání se v Atlantiku i v zimních měsících. Ač místní pláže vybízely k  relaxu,  či vodním aktivitám, my se v kratičkém čase mé návštěvy zaměřili hlavně  na poznávání.  Vzhledem k tomu, že náš  nejmladší účastník, dvouleťáček, měl příliš  krátké nožičky, nedaly se  podnikat  treky. Přesto jsme si za pouhého tři a půl dne, díky skvělému řidiči, který povozil po naplánovaných atraktivních místech,   užili alespoň části z přírodního bohatství, jímž  ostrov oplývá. Rozdíl teplot u moře a na kopečcích činil 25 stupňů. Bylo vhodné  do kufru auta  kromě  plavek přibalit i kulicha a rukavice.

Nejnavštěvovanějším místem Tenerife, s rozlohou přibližně 18 990 hektarů, je Národní park Teide. V roce 2007 byl  zcela právem zapsán na Seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Jedná o mimořádný geologický poklad se sopkami, krátery, komíny a lávovými proudy, vytvářejícími pozoruhodná panoramata. Jeho  dominantou je   sopka El Teide. Ode  dna oceánu měří El Teide  více než 7 km. Svojí výškou  3 715 m nad  mořem je nejvyšší horou nejen  Kanárských ostrovů, ale i  celého španělského království. Zmíněná nadmořská výška  činí z Teide 10. nejvyšší ostrov na světě a měří – li se její výška ode dna oceánu, je třetí nejvyšší sopečnou stavbou Země.

Její formace se započala v důsledku vulkanické činnosti po obrovském sesuvu půdy. Pojďme  ale  do hluboké historie. V oblasti dnešního Tenerife se před  několika miliony lety  -  v průběhu  miocénu ( obd. před 23 – 5 mil. lety) a  v počátku pliocénu ( obd. před 5 – 2,5 mil. lety)  - vyvinuly tři štítové ostrovní sopky. Tyto se vulkanickou činností postupně  pospojovaly a vytvořily sopečnou budovu Las Cañadas  o průměru 40 km a výšce 4 500 m.n.m. Do své nynější podoby byl ostrov vytvořen  během  8 000 000 let. Po obří destrukci vrcholu původní hory (před 160 – 220 000 lety) vznikla kaldera (propadlina) Las Cañadas. Později se  vlivem vulkanismu formovaly (i hroutily) další sopky Las Cañadas. Zhruba před 160 000 lety se v kaldeře vytvořily a pyšní se až do současnosti stratovulkány Teide a Pico Viejo. Nynější propadlina má rozměry cca 9 x 16 km. V  délce 25 kilometrů a výšce  až 600 m je orámována impozantní zdí. Délka celého okraje kotle je 48 km. Obrovský amfiteátr představuje širokou škálu tvarů a barev  sopečného  materiálu, spolu s  unikátní flórou a faunou.

Poslední erupce se zde odehrála v roce 1909. Tehdy se po severozápadním svahu řinul 5 km dlouhý lávový proud. Od   té doby  tato (jinak však  stále aktivní) krasavice podřimuje. 

Ještě než se vnoříme do nitra Las Cañadas na výlet, stavíme se na chvíli  za prapůvodními velmi zajímavými obyvateli těchto ostrovů. Nejen název sopky Teide je pozůstatkem po Guančích. Věřili, že  „Pekelná hora“ byla bránou do podsvětí, kde žil bůh Guayota. V jejich mytologii to byla zlá bytost v podobě  černého psa s rudýma očima. Když už jsme u psů,  Kanárské ostrovy jsou někdy označovány jako Psí ostrovy. Mýtů existuje  několik. V každém případě Guančové pejsky chovali. Bafani  hráli důležitou roli i v jejich kultuře.

Když  v 15. stol. začali Španělé Kanárské ostrovy systematicky  kolonizovat, byli velmi překvapeni z místních domorodců, často modrookých, světlovlasých, či ryšavých, výrazně vysokých lidí s europoidními znaky. Guančové  měli naprosto  unikátní kulturu i způsob života, který se lišil od evropských civilizací té doby. Žili totiž  na úrovni mladší doby kamenné. Provozovali "barbarské" přírodní kulty,  neznali mořeplavbu, neuměli obrábět kovy, bydleli v jeskyních a v kamenných obydlích, či v jednoduchých přístřešcích. Zabývali se  zemědělstvím, rybolovem a chovem zvířat. Byli zcela  izolovaní od pevniny, přesto patrně bývali  někdy v kontaktu s proplouvajícími Římany či Féničany.

Ač byli primitivním kmenem,  úspěšně prováděli trepanaci lebky. Bez použití hrnčířského kruhu byli  vynikajícími keramiky. Měli také propracované pohřební zvyky. Dokázali své (výše  postavené) mrtvé mumifikovat. Vyňali z nebožtíka vnitřnosti, dutiny vyplnili různými přírodními materiály a poté tělo nechali na slunku či u ohně  vysušit. Na konci rituálu balili zemřelé do kozích  kůží a ukládali je v jeskyních.

Další unikátností byl jejich „pískací jazyk“ SILBO, jež nemá nikde na světě  obdoby. Hvízdací variantu Guančové používali vedle mluveného jazyka, a  to k dorozumívání se na velké vzdálenosti v horském terénu ostrova. Tuto „komunikaci“ pak převzali španělští přistěhovalci, s tím rozdílem, že  guančštinu nahradili španělštinou.

Kanárské ostrovy Guančové osídlili asi ve 4. tisíciletí před n.l. Do vpádu Španělů jich na Tenerife přebývalo kolem 20 000. Žili v organizovaných kmenech. Ostrov byl rozdělen do 9 tradičních království. Každý region měl svého vlastního náčelníka (Menceye)

Názory na původ těch úplně nejstarších obyvatel ostrovů se liší, ale většina odborných studií se přiklání k přesvědčení, že  jejich DNA je podobná kmenům Berberů, kteří obývali severní a severozápadní část Afriky.

Během letitého agresivního dobývání Tenerife Španěly bylo mnoho guančských mužů, i přes  jejich velký odpor, zabito, hodně lidí bylo zotročeno a další ztráty pak přišly i v důsledku nemocí. Guančové jsou pokládáni za zaniklé etnikum. Násilí je v některých článcích  považováno za první koloniální genocidu evropských osadníků v zámoří.  Zbylí se smísili se španělskými dobyvateli a vytvořili tak základ  dnešního obyvatelstva Kanárských ostrovů. Přestože byly domorodé geny nahrazeny, podíl guančského dědičného činitele v  současných obyvatelích Kanárských ostrovů přetrvává.

Za  Guanči  lze  vyrazit  do městečka  Candelaria. Místní obyvatelé tam udržují jejich kulturu i tradice. Podle legendy vyplavilo moře roku 1392  „zázračnou“  sochu ženy, nesoucí  svíci a malého chlapce. Předpokládá se, že Panenka Marie spadla z proplouvající lodi. Domorodci křesťanskou modlu uctívali  jako „matku bohyni“ Chaxiraxi v jeskyni Achbinico, právě v místě  dnešní Candelarie (jednoho  z nejvýznamnějších  španělských  poutních míst). Španělští dobyvatelé tento kult převzali a v místě jeskyně postavili kostel. Tento pak vyhořel. V roce 1826 při silné bouři stáhl sesuv bahna původní  sochu Marie  zpět do moře. Byla nahrazena  černou barokní Madonou s Jezulátkem. V roce 1959 byl postaven slavný kostel Candelaria a Černá Madona, patronka Kanárských ostrovů, v něm získala čestné místo. V roce 2011 byl kostel povýšen na baziliku. Poblíž chrámu tvoří pomyslnou hranici mezi pevninou a  mořem  devět majestátních soch  guančských králů. Oslavy Nuestra Señora de la Candelaria, spojené s poutí do basiliky, probíhají  2. února i 15. srpna.

Ale zpět  na kopeček.

Pod vrchol Teide se dá buď  pěšky nebo předem objednanou lanovkou. K vrcholu samotnému je třeba  povolení. My se pohledy na sopku  kochali projížďkou po  oblíbené silnici TF 21, vedoucí národním parkem (Z Los Cristianos dálnicí TF1, odbočit na silnici TF 38 a pokračovat silnicí TF 21). Vyjeli jsme do výšky cca 2 000 m.n.m. Zastavili jsme  na vyhlídce Mirador de Sámara.  Po 10 minutách chůze   na kopeček Montaña de Sámara jsme  obdivovali západní úbočí sopky Pico Viejo. Krajina byla pokryta lávovými proudy, velkými balvany a  vulkanickým popelem. Kontrastovalo  to se  sytě  zelenými, sluncem osvícenými borovicemi kanárskými. Vše vytvářelo v hledáčku objektivu  krajinářsky velmi zajímavé scenérie. Druhá strana vrcholku  nabízela výhled na Atlantský oceán a mraky zahalený ostrov  La Gomera. Následovala další  vyhlídková  místa.

Zastavili jsme pak na neplaceném parkovišti nedaleko návštěvnického střediska Cañada Blanca.  Vyskotačila jsem  po kamenných schodech na vyhlídku Mirador de la Ruleta, odkud se mi otevřel pohled na skalní věže Roques de García. Masív, složený převážně z vulkanoklastických sedimentárních horninových vrstev, umožnil  nahlédnout do hluboké  historie  Země. Sopečný vrchol Teide, tvořící pozadí nádherného obrazu,  podtrhl geologický původ celé oblasti.

Nejikoničtější a nejfotografovanější z  přírodních monolitů je Roque Cinchado. Tento 27 m vysoký pilíř je považovaný za symbol ostrova. Kvůli tomu, jak vypadá, je také  nazýván Božím prstem či Kamenným stromem. Jeho horní část výrazně lépe odolávala erozím, je tedy až  s podivem, že se,  navzdory  zvláštnímu tvaru i náklonu, ještě nezhroutil.

Naše další fotozastávečka  proběhla nedaleko  Observatorio Astronomico Teide (2 390 m.n.m.). Díky atmosférickým podmínkám (nepopsatelné čistotě, jasnosti, tichu a vzdálenosti od osvětlených oblastí) je Tenerife jedním z nejvýznamnějších míst pro pozorování vesmíru. Na rozsáhlé ploše se nachází mnoho astronomických  zařízení a  dalekohledů, které jsou využívány především ke sledování sluníčka, ale i k výzkumu a pozorování hvězd, galaxií, planet a dalších astronomických objektů. První dalekohled byl použit  už v roce 1964. Našeho dvouleťáčka ale největší sluneční observatoř na světě  vůbec  nezajímala. Hopsal  si po ohněm spálené  zemi.

Tamní krajina se přizpůsobila opakujícím se  požárům (v současné době někdy i úmyslně  založeným).  Důkazem jsou nesmrtelné borovice  kanárské. V místě El Portillo, na zpáteční cestě, jsme obdivovali nejen  jejich mimořádnou odolnost  vůči ohni, ale i neskutečnou regenerační schopnost. Ač oheň viditelně sežehl všechno jehličí a kůru  spálil na troud, ze kmenů ohořelých stromů zázračně   vyrůstalo nové, svěže  zelené  jehličí.

Skutáleli jsme se  pak do Puerto de la Cruz a přes severní stranu ostrova se vrátili do našeho útočiště. Pak už jen koupání, kašička, pohádka a hajdy na kutě, aby  bylo  dost sil na  další výlety po ostrově.

Poděkování Vladěnce a Kájovi, že  tetičku  přibalili.

Fotoalbum