Skorocísařské Konopiště, zahradníkovo Jemniště, královský Křivoklát a Brutusův Rakovník (přípražské retro 2002, I. část)
Nedávno jsem něco hledal mezi starými fotografiemi a v rukou mi díky tomu přistála dvě „cestovatelská“ alba z července 2002, kdy jsme se po roce vrátili do náruče Matičce stověžaté, abychom dokonali nedokončené. Tentokrát jsme ale pro zpestření pojali většinu týdne výjezdně a v samotné Praze vlastně navštívili jen Emauzy a pár staroměstských kostelů. Mnozí z nás tak vděli místa, na kterých ještě nikdy předtím nebyli … a do mnohých z nich jsme se už pak, bohužel, znovu nevrátili. Alespoň doposud ...
A tak jsem se rozhodl touto cestou na onen červencový týden zavzpomínat. Takový retro cestopis má totiž své výhody (občas i nevýhody, samozřejmě), protože stárnoucí cestovatel opráší mozkové závity, procvičí paměťové buňky (je fajn, když paměťový koeficient ještě zůstává v kladných číslech) a připomene si období, kdy jeho krok byl o něco pevnější a vlasový porost podstatně hustší. Další řádky už ale budou opravdu patřit jen mimopražské turistice a cestování v dobách, kdy se na našich památkách ještě nesmělo fotografovat. Ani na kinofilmy…
Prvním naším cílem bylo sídlo spojované už asi navždy zejména s arcivévodou Františkem Ferdinandem d´Este. Historie Konopiště je však podstatně delší; předpokládá se totiž, že tato stavba vznikla zásluhou pražského biskupa Tobiáše z Benešova již na konci 13. století. Tehdy ovšem zámek ještě připomínal spíše francouzskou pevnost. Ty nárožní věže jej ale charakterizují i v současnosti.
Zámek a jeho zahrady však své kouzlo mají dodnes a rozhodně se nám tady líbilo. Jistým „problémem“ byl fakt, že již v roce 2002 byl zaveden zvyk, kdy o prázdninách všechny naše významnější hrady a zámky okupují tlupy různých šermířů a hejna ptáčníků, což do jisté míry omezuje pohyb návštěvníků a výrazně odlehčuje jejich peněženkám (tedy zejména v momentě, kdy cestujete s určitým počtem dětí). Kromě samotné prohlídky zámku, parku a medvědína nás tak čekal první soubor dravých opeřenců …
Druhým cílem, ke kterému nás dovezl autobus, byl elegantní barokní zámek Jemniště. Tady nás hned na úvod zaujala informace, že zámek byl v restituci vrácen aristokracii. Noví majitelé bydleli ve vedlejším křídle a byli jsme upozorněni na to, že se právě rýpou v záhonech. A my je považovali za mladé talentované zahradníky ...
Samotný „nový“ zámek je stavbou F.M. Kaňky z roku 1725, která ovšem v roce 1754 vyhořela a musela být přestavěna. Zcela původní zůstala jen zámecká kaple. Za pozornost stojí i zámecký park a sochy Lazara Widmana. A také skutečnost, že v zámeckých interiérech se prý nesmí fotografovat dodnes.
Hlavním klenotem našeho programu v první polovině týdenní dovolené byla návštěva královského hradu Křivoklát. Ani tady, samozřejmě, nechyběla hejna opeřenců. Tentokrát ovšem tak velkých, že jsem se až divil, jak je mohou naše „rachitické“ děti na ruce udržet. Prohlídku jednoho z našich nejvýznamnějších hradů jsme si, samozřejmě, nemohli nechat uniknout. Vždyť jeho historie se začala psát již ve 12. století a je spojována se jmény našich nejvýznamnějších panovníků v čele s Přemyslem Otakarem II. (slavný Lucemburk promine, ale Přemek byl prostě náš). Stavební podoba hradu je ale ve finále asi nejčastěji připisována Václavu IV. a Vladislavu Jagellonskému.
Jen kvůli hradní kapli nebo Královskému či Rytířskému sálu by se sem vyplatilo opakovaně vracet, ale za „potoulání se“ stojí i nádvoří a nejbližší okolí samotné stavby. Jen vydat se na hon do rozlehlých křivoklátských lesů jsme si netroufali a vyrazili místo toho do města Rakovník, které mj. proslavila skupina Brutus, jejíž hit Opijem se zaslechl alespoň jednou v životě snad úplně každý.
Historické město Rakovník si sice určitě zaslouží mnohem více času, než jsme měli k dispozici my, ale to nejzásadnější jsme snad viděli všechno. Je celkem logické, že královské město nebude na svých návštěvnících historickými památkami nijak šetřit. Naštěstí se nejedná o nějaké velkoměsto ...
První naší zdejší zastávkou byla vstupní Pražská brána, která je považována za jednu z nejpůvabnějších staveb svého druhu u nás. Byla postavena v letech 1516 až 1517, aby se následně stala součástí městských hradeb. Však také její zdi dosahují síly až 1,60 m. Jako druhá přišla na řadu solitérně stojící zvonice z roku 1495. Ta se nachází v těsné blízkosti pozdně gotického chrámu sv. Bartoloměje, který dnes vidíme v podobě z přelomu 15. a 16. století. Trojlodní kostel se tyčí na východní straně Husova náměstí, na místě svého předchůdce z 13. století.
Tím jsme vyčerpali přibližně polovinu našeho rakovnického programu. Čekala nás ještě např. zdejší radnice, která je pro změnu výraznou dominantou jižní strany Husova náměstí. Tato budova sice pochází z let 1734 až 1738, ale její současná podoba vznikla až v minulém století. A tak jsme se raději přesunuli k Vysoké bráně, která je pozůstatkem městského středověkého opevnění. Byla postavena v letech 1518 až 1524 a dosahuje výšky 46 m (její otevřený ochoz se nachází ve výši 31 m). Jedná se o šestipodlažní stavbu se zdmi silnými až 2,35 m.
Na úplný závěr jsme si nechali rakovnický židovský hřbitov, který se nachází na východním okraji města. Byl založen v roce 1635 a jeho nejstarší náhrobky jsou jen o něco málo mladší. Mnohé dochované náhrobky sice jsou barokní nebo klasicistní, ale na hřbitově se pochovávalo ještě ve 20.letech minulého století. No a potom již nastal čas se vrátit do Prahy a u příbuzenstva nabrat fyzické i psychické síly k dalšímu mimopražskému putování.
Na závěr ještě malá omluva a jedna vysvětlivka. Fotogalerie k cestopisu je tvořena skeny více než dvě desetiletí starých fotografií 13 x 9 cm, takže její kvalita není nejvyšší. A výrazem Brutusův chci dát najevo, že se odkazuji k legendární rakovnické skupině a ne k římskému politikovi, kde by bylo – samozřejmě - správně Brutův.
podle starých cestovatelských poznámek a děravé paměti napsáno v květnu 2024
Přidat do oblibených uživatelů
Křivoklát
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Skorocísařské Konopiště, zahradníkovo Jemniště, královský Křivoklát a Brutusův Rakovník (přípražské retro 2002, I. část)
