Sicílie – XIII. část (Palermo I)

Do Palerma, cíle našeho automobilového putování zbývá posledních několik kilometrů. Bedlivě sleduje městský plán a vnímáme čilý ruch města zpoza čelního skla. Ulici Francesco Crispi, kde máme vrátit auto, nacházíme bez problémů. Přivádí nás tam pobřežní komunikace. Myslím, že v Evropě neexistuje další takové město, které by bylo spojováno tak výrazně s mafií. Pro mnohé možná nemá zrovna tu nejlepší pověst, a kdekdo určitě říká, že návštěva města nemusí skončit dobře. Já však myslím, že Palermo si užívá života a my ho chceme trochu poznat. Náš příjezd jsme načasovali tak, abychom zde strávili noc. Parkujeme naproti kanceláři AVIS v 11 hodin. Do doby navrácení automobilu nám zůstávají ještě dvě hodiny, a tak necháváme věci ve voze a vydáváme se nalehko do města hledat nocleh.

Poklidná procházka se posléze mění v překotné zkoumání možných variant, kterých se však moc nenabízí. Shánění ubytování by mohlo připomínat napínavou společenskou hru. Akorát nám nikdo dopředu nevyznačil kudy k tomu správnému cíli. Nachodili jsme se toho mnoho, ale nenašli jsme skoro nic. Naše naivní představa o množství hostelů vzala rychle za své. Neobjevili jsme ani jediný. Informační střediska nám také nepomohla. Jedno je zrušené, druhé přestěhované, nikdo neví kam. Zkoušíme též možnost Bed & Breakfast, ale cena 120 Eur za noc je mírně řečeno šokující. O tomto typu ubytování jsme měli poněkud jiné představy. Za kolik bydlíme, je důležitější, než kde bydlíme. Proto nakonec po vrácení auta odcházíme s batohy do hotelu, který jsme objevili jako první. Následuje oběd, hygiena a zasloužený odpočinek před dalším putováním.

V 15 hodin odcházíme do města. Orientace v Palermu je jednoduchá. Je to už asi 23 roků nazpátek, co zde byl Franta, ale vše si neskutečně dobře pamatuje a tak se ujal role průvodce. A jde mu to báječně. Nejprve se před námi objevuje nejvýznamnější dílo sicilského klasicismu, budova místní opery. V čase, kdy píši toto povídání, dávali v televizi klasickou verzi kultovní filmové trilogie Kmotr, kde se v závěrečné části třetího dílu odehrává část děje uvnitř i vně této budovy. Místo děje samozřejmě poznávám s tím drobným rozdílem, že v době naší návštěvy se zde naštěstí nestřílelo.

Divadlo či operní dům Teatro Massimo Vittorio Emanuele (www.teatromassimo.it) na náměstí Piazza Verdi je největší stavbou svého druhu v Itálii a třetí největší v celé Evropě. Plány pro její realizaci v letech 1875 – 1897 vytvořil místní architekt G. B. Basile. Slavnostní otevření se konalo 16. května 1897 a záhy se jednalo o jeden z nejznámějších operních domů na světě. O našem příjezdu se doslechli včas a tak právě kladou červený koberec na schodiště. Je to od nich milé a doufám, že se neurazili, když jsme jejich krásnou budovu obhlédli pouze zvenčí. Možná to je trochu jinak a očekávají někoho důležitějšího, než jsme my. Což je teoreticky nemožné, ale budiž. Ale na prohlídku interiéru nás již každopádně nepustili. A tak si nakonec prohlížíme zajímavé, před hlavním vstupem umístěné dvě bronzové sochy lvů. Vedle nich rostou palmy, které dotváří zajímavou atmosféru a v parném létě zajišťují pohodu kolemjdoucím i sochám Tragédie a Opery, které jsou na hřbetech lvů.

Pokračujeme dál v prohlídce této moderní metropole s mafiánskou nálepkou. Centrum starého Palerma tvoří množství úzkých středověkých uliček, a když se jimi člověk prochází, nelze přitom neobjevit nějaký trh. Každý má jinou, ale vždy kouzelnou až mystickou atmosféru. Patrně největším potravinovým je trh ve čtvrti Capo rozkládající se v několika ulicích kolem kostela Sant´Agostino a zasahující skoro až k divadlu. Přeplněné stánky, krámky, neskutečný sortiment, množství vůní i barev. Zelené artyčoky, rudá rajčata, žluté papriky, fialové lilky, oranžové pomeranče, bílý pórek, červené jahody, šedá hlíva ústřičná, růžové hrozny, hnědé kiwi, není snad barvy, kterou by tady člověk nenašel. Zboží na trhu, který se táhne celou ulicí, jakoby vylézalo k procházejícím a říkalo si o zakoupení. Prodávající pokřikují či povykují zvučnou sicilštinou a především se smlouvá a dohaduje. Vypadá to, že obchodníkem se místní již narodí. Člověk je překvapen množstvím druhů i kvalitou nabízeného zboží.

Při procházce Palermem si prohlížíme různé méně známé kostely, paláce či jiné zajímavé objekty a vypadá to, že historické jádro města trochu chátrá. Četl jsem, že otázka záchrany Kulturní památky celoevropského významu je na pořadu dne, avšak peníze z Evropské unie se občas záhadně ztrácejí či putují někam jinam, než by měly. Že by Sicilané byli na exkurzi v České republice? Půvab některých turisticky nejatraktivnějších míst však může zaniknout mezi davem turistů. Především ty autobusy mne tady trochu vadí. Přijedou až k dané památce co nejblíže, vyhrnou se z nich lidé s fotoaparáty na krku, cvak, cvak a rychle zpět a pokračují v rychloexkurzi po městě.

My však v klidu přicházíme po hlavní ulici Via Vittorio Emanuelle, pojmenované po italském králi, k jedinečné a významné stavbě, kterou je překrásná katedrála v arabsko – normanského stylu z roku 1184 na náměstí Piazza Cattedrale. Nejdříve to byl kostel, poté přišli Arabové a změnili ho na mešitu, po nich příchozí Normané opět měnili stavbu na kostel. A tak tu lze pozorovat různé stavební styly, ale jako celek katedrála alespoň podle mě krásně ladí. Pohled zvenčí je umocněn palmami i květinovou výzdobou vysázenou kolem katedrály. Jdeme se také podívat dovnitř. Je otevřeno, vstup volný a tak si prohlížíme interiér. Zajímavé malby a sochy. Katedrála je místem posledního odpočinku králů a jsou zde tudíž jejich hrobky. Jejich prohlídka je ale placená. V době naší návštěvy se chystala nějaká významná bohoslužba, jelikož se katedrála postupně zaplňovala a přední řady byly vymezeny pro významné osobnosti. Naše jména jsme tam však nenalezli, a tak pokračujeme dál.

Myslím, že ať člověk půjde v Palermu na kteroukoliv stranu, všude budete narážet na historické monumenty a jedinečné památky. Některé lze najít na turistické mapě, identita jiných nám zůstává utajena stejně jako názvy mnohých palermských uliček v historickém centru. Některé jsou tak úzké, že jimi neprojede automobil, jiné jsou pro změnu přeplněné různými krámky a dílničkami. Ulice jsou vymezeny činžovními domy, jejichž byty mi připadají namačkány jeden na druhý. Jejich obyvatelé mají sousedy nad sebou, naproti, pod sebou, na pavlačích či balkónech, prostě všude. Občas to vypadá jako by měli Sicilané strach před volným prostorem. Atmosféru mnohých z domů doplňuje úžasně rozvěšené sušící se prádlo na šňůrách, mezi kterými probleskuje při pohledu z ulice azurové nebe. Při věšení prádla a kontrole jeho usychání řeší dámy na balkónech důležité věci a probírají neodkladné události a to tak, že občas velmi nahlas. My však jejich mluvě nerozumíme a tak pokračujeme dál v putování po městě.

Okolo jednoho z parků přicházíme k dalšímu krásnému a významnému objektu ve městě, kterým je Normanský palác. Bohužel je hodně hodin a areál je již uzavřen, a tudíž se musíme spokojit s pohledy zvenčí. Naštěstí opodál objevujeme jinou zajímavou stavbu kombinující křesťanský a arabský styl, kostel San Giovanni degli Eremiti. Když vcházíme dovnitř zjistit situaci ohledně placení vstupného, přichází k nám paní od pokladny a místo toho, aby po nás požadovala penízky, tak nám dává lístek zadarmo. Patrně dnes pouze evidují návštěvníky nebo nás omylem přiřadila k početnější skupince před námi. Neprotestujeme, procházíme se a prohlížíme si tuto typickou ukázku muslimské architektury, kterou postavili arabští řemeslníci v první polovině 12. století. Areálu dominuje jednoduchá strohá stavba zvonice, která má po stranách okna s lomenými gotickými oblouky. Nahoře je zakončena malou červenou kopulí. Tento výrazný orientální ráz lze vysledovat i v případě dalších podobných kopulí v tomto komplexu, kterých je celkem pět. Úžasný by mohl být pohled shora. Navštěvujeme také interiér kostela, který je strohý bez jakékoli výzdoby, ale přesto svým způsobem zajímavý. Příjemná svěží zahrada plná exotické zeleně je obklopena řadami lomených oblouků nesených elegantními malými sloupy. Procházíme se jedinečnou křížovou chodbou a objevujeme stále zajímavější pohledy do okolí i na vlastní stavbu.

Po hodině a půl zde strávené pokračujeme v toulkách po městě, obcházíme Normanský palác z druhé strany, zkoušíme fotografovat islámské červené kopule, avšak slunce je proti našemu záměru. Pořád je ale na co koukat. Brzy se napravo od nás objevuje Chiesa del Gesú, jedna z nejvýznamnějších památek města a nejstarší jezuitský kostel na Sicílii. Vnitřek, který je od podlahy až po vrchol klenby vyzdoben mramorem, ornamenty, malbami či reliéfy, by měl každého uchvátit, což my ale nemůžeme posoudit, jelikož je zavřeno. Po dalších pěti stech metrech se ocitáme v geometrickém středu města, který tvoří náměstí Quattro Canti. Česky by se to dalo přeložit jako čtyři rohy. Do kříže se zde protínají dvě přímé a dlouhé ulice, od severu na jih je to Via Maqueda a na ní kolmá Via Vittorio Emanuele. Rozlohou malé, ale uměleckým provedením zcela jistě velké náměstí, obklopené čtyřmi barokními budovami. Každá z nich má na své fasádě umístěné tři sochy uspořádané v patrech nad sebou. Nejníže je fontána s vyobrazením jednoho z ročních období, nad ní následuje socha Sicilského krále a v posledním patře je zobrazena některá z patronek Palerma.

A především je tady rušná křižovatka. Mnoho lidí nechodí po Palermu a vlastně ani po Sicílii pěšky, když nemusí. Provozovat tuto činnost jenom pro potěšení je bláhové, občas také nepohodlné a někdy značně nebezpečné. Chodníky zde budují pouze v tom nejnutnějším množství a na přechodu pro chodce člověk evidentně projíždějící auta otravuje svým úmyslem přejít na druhou stranu. Řidiči berou na vědomí pouze silnějšího protivníka a tím rozhodně chodec není. Neuhneš, máš smůlu, přejedu tě. Ani zelená barva na semaforu neznamená jistotu klidného a bezpečného překonání komunikace. Řekl bych, že světelná signalizace má pouze doporučující charakter. Připadá mi to, že místní vláda přiděluje lidem automobily a mopedy a platí je za to, aby jezdili po městě. A lidem se to líbí, tak jezdí i po skončení pracovní doby. A jezdí až do půlnoci nebo dokud nejsou unaveni. A všichni troubí. Je to asi národní sport. Mnoho obcí i měst zdobí dopravní značka „zákaz troubení“, ale její význam je možná opačný. Zcela určitě dopravní pravidla na Sicílii existují, pochybuji však, že je všichni znají. Auta sice někdy také klidně popojíždějí, většinou se však chtějí netrpělivě a za každou cenu a všemožnými způsoby dostat dopředu ucpanými ulicemi. Řidiči to zkoušejí zprava, zleva, neustále touží na někoho zatroubit, ukázat nějaké gesto, zahalekat nebo si s dotyčným jenom tak prohodit pár slov. Že přitom tak zastaví všechny za sebou a ti na něho troubí, není v tu chvíli důležité. Vypadá to, že má Palermo své vlastní dopravní předpisy, které dovolují téměř vše kromě bezdůvodného zastavení. Tento svérázný způsob jízdy je vidět na škrábancích a promáčklých plechách aut. Myslím, že je místní neopravují. Asi by to ani nestihli. Většina aut starších několika dnů je nějak poznamenaná. Nad takovými nedůležitými detaily se ale umí jejich majitelé povznést.

Jdeme po ulici Via Maqueda a nedaleko odtud nás vítá známá kašna Fontana Pretoria, která se nachází před palermskou Radnicí na náměstí Piazza Pretoria. Monumentální barokní fontána má tvar kruhu s obvodem 133 metrů. Její součástí jsou mramorové sochy bohů, bohyň a zvířat podle vzoru řecké antiky. Stojím před dokonalými tvary soch, které působí klidně a vyrovnaně. Anonymní poprsí bohyň a mužské svaly zdůrazňující dokonalé tělo. Autorem je Francesco Camilliani a na svět přišli v roce 1573. Slunce se již začíná pomalu sklánět k obzoru a jeho paprsky osvěcují toto zajímavé sochařské dílo. Je slyšet jemný déšť vodních paprsků, který padá do vnitřku fontány. Také samo náměstí patří k těm krásnějším v Palermu. Vedle Radnice se nachází kostel Chiesa di Santa Caterina a člověk tak může pozorovat dokonalý střet či souhru světské a církevní moci. Vracíme se zpět na hlavní ulici, ne však na dlouho. Skoro za dalším rohem objevujeme neméně zajímavé náměstí Piazza Bellini. Tady nás kromě památek zaujaly především policejní manévry. Co se tu děje nebo, co očekávali policisté, že by se tu mělo stát, jsme ale nevypátrali. A tak usedáme na venkovní zahrádku pod slunečníky podniku Antica Pizzerie Bellini a dáváme si něco na zahnání žízně.

Pivo je sice dražší, ale ten výhled okolo nás je prostě úžasný, slabším povahám by mohl vyrazit dech. Před námi je již zmiňovaný Chiesa di Santa Caterina. Tentokrát ho vidíme zepředu a posléze i zevnitř, jelikož ho navštěvujeme. Je to krásná ukázka sicilského baroka. Právě skončila mše a tak vstupujeme a prohlížíme si zajímavý interiér. K dalšímu architektonickému skvostu nemusíme daleko, pouze přecházíme náměstí. Na jeho druhé straně se na malé vyvýšenině tyčí kostel Chiesa La Martorana, který pochází z 12. století a je vyzdoben překrásnými zlatými mozaikami byzantských mistrů a mramorovými intarziemi vyskládanými do různých barev i tvarů. Také jeho zajímavě vypadající zvonice tvořená štíhlými a křehkými sloupy i hrotitými gotickými okny nemůže chybět na našich fotografiích. Hned vedle stojí kostel San Cataldo z roku 1154, další skvost s červenými kopulemi, úžasný příklad vlivu islámské kultury v tomto městě. Interiér kostela nebyl údajně nikdy dokončen, což však nemůžeme potvrdit, jelikož je před námi uzavřen.

Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-xii-cast-caccamo-solunto

Následující část: https://www.turistika.cz/cestopisy/sicilie-xiv-cast-palermo-ii