Drsná krajina tundry s hebkými koberci mechů a lišejníků, ledovci, obrovskými vodopády, do pevniny hluboce zaříznutými fjordy, průzračnými jezery a stády divokých sobů. To je Norsko.

Tuto severskou zemi jsem se rozhodla navštívit  na přelomu června / července 2016 ve spolupráci s CK Alpina. Čekal nás osmidenní přechod jednoho ze 40 národních parků na území Norska, a to byl Národní park Jotunheimen, v překladu „Domov obrů“. Národní park byl založen v roce 1980 a leží v jižní části Norska.

Nachází se v něm kromě 29 nejvyšších vrcholů  Norska také hora Galdhøpiggen s 
nadmořskou výškou 2 469 m -  nejvyšší hora v Norsku i v celé severní Evropě.

Nejen výstup na tento vrchol, ale i nádherný čas strávený v této nedotčené přírodě, vám popíši v následujících řádcích.

  

Vyrážíme

Sraz máme v Brně v 8 hod ráno a čeká nás 37 hodin dlouhá cesta, než se dostaneme do vytouženého cíle. Z německého Rostocku odjíždíme nočním trajektem do Trelleborgu, druhého největšího přístavu ve Švédsku. Až doteď´ jsem žila v dojmu, že trajekty jsou sice velké lodě, ale rozhodně ne tak velké, jaké vidím v přístavu. I s autobusem se naloďujeme na 7-mi patrovou loď´ a já zůstávám v úžasu. Jelikož je pro mě cesta trajektem premiéra, která trvá něco málo přes 7 hodin, jsem celá nesvá a snažím se myslet na pěkné věci namísto představ o tom, jaké to muselo tenkrát být na palubě Titaniku, když se začal potápět. K tomu mi pomáhají mí noví přátelé – účastníci našeho zájezdu – s nimiž sdílím láhev slivovice.

Po vylodění projíždíme krásnou švédskou krajinou až k Svinesudu, kde jsou dva mosty vedoucímu přes úzkou mořskou úžinu oddělující Švédsko a Norsko. Starší, dvouproudový most z roku 1946  je stále funkční, ale pro současnou dopravu po dálnici E6, spojující Göteborg ve Švédsku a Oslem v Norsku se již stal nevyhovujícím. Proto zde byl 10. června 2005 uveden do provozu další, největší jednoobloukový most na světě. Byl otevřen při příležitosti oslav 100. výročí nezávislosti Norska na Švédsku.

Následuje krátká zastávka v Lillehammeru, kde máme tu čest zdolat 936 schodů až na samotný vrchol skokanského můstku. Představa, že bych tohle měla sjet na lyžích, je šílená. V roce 1994 se tady konaly zimní olympijské hry.

 

Deštivý začátek přechodu

Autobus se několik hodin pomalu prokousává do drsné, severské krajiny. Silně mrholí, je hustá mlha, sotva jsou vidět obrysy chaty Turtagrø. Tady najednou řidič zastaví a průvodce nám sdělí informaci, kterou asi nikdo nečekal: „Tak tady vystupujeme a začíná náš trek.
Sbalte si všechny věci potřebné na 8 dní a za 20 minut vyrážíme.“ Podívám se kolem sebe, jestli i ostatní výletníci jsou stejně zděšení jako já. Někteří jsou značně nervózní a začínají ztrácet přirozenou barvu v obličeji.

Já a kamarádi z paluby trajektu, tedy Olga, pro kterou je tento trek první tohoto typu, dosud chodila jen po Jeseníkách a Beskydech s lehkým batůžkem, dál Dušan a Lád´a, kteří jsou už otrlí např. ze Špicberků. V této sestavě vyrážíme v dešti do norské divočiny. Od chaty  Turtagrø stoupáme nejdříve travnatým, vodou nasáklým terénem, později se charakter změní na kamenitý a místy se musíme vyškrábat na velký, mokrý a kluzký balvan, což je v tomto počasí často obtížné. Každým krokem se ale přibližujeme až k ledovci Fannaråken a poté klesáme údolím Gjertvassdalen.  V silném dešti hledáme místo na postavení stanů a přespání. Máme za sebou 8 hodin chůze do kopce s převýšením 1 000 výškových metrů.

Celou noc hustě prší, ráno balíme stany a za neustálého deště pokračujeme dál údolím Storutladalen až k chatě Leirvassbu. Tam přicházíme po 7 hodinách chůze ve stavu, kdy jsme celí promáčení a zmožení únavou. Pro mě těchto 48 hodin v nepřetržitém dešti znamenalo především psychickou zátěž, kdy se člověk snaží najit alespoň něco pozitivního, aby to nevzdal.
Když ale po pár desítkách minut, kdy odpočíváme před chatou, spatřím protrhávající se oblohu nad hlavou, je mi hned lépe. Že by se počasí konečně umoudřilo?

Na chatě je naše čtyřčlenná skupina jako první, zbytek posádky včetně průvodců je někde za námi. Ubytujeme se tedy do třílůžkových pokojů, v sušárně rozložíme všechny mokré věci a čekáme na příchod ostatních. Sluníčko a modrá obloha mě vytáhne ven. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že déšt´ ustal a konečně vidím nádherné okolí chaty. Nedaleko chaty je tyrkysově modré jezero Leirvatnet, nad kterým se tyčí nádherný kopec Kyrkja 2 032 m.

Pravá tvář Norska

Ode dneška se nám Norsko ukazuje v celé své kráse. Slunečné počasí nás doprovází následující dny a pro mě je to obrovská odměna za ty počáteční útrapy s deštěm. Po noci strávené v pohodlí postele se ráno vydáváme údolím Visdalen podél průzračné říčky, která se často rozlévá daleko od břehů, aby se zanedlouho vrátila zpět do svého koryta.

Často tedy na cestě přecházíme dřevěné můstky nebo hledáme cestu, kudy po velkých balvanech řeku přejít. Tímto údolím ve stínu zaledněných jotunheimenských velikánů se po
8 hodinách dostáváme až k chatě Spiterstulen, která nám poskytne zázemí na dobití mobilních telefonů, nějakou tu hygienu, popř. možnost občerstvení. Za pár drobných využíváme plochu cca 200 metrů od chaty, kde je možnost postavit stan.
Výhled ze stanu je naprosto jedinečný. Údolí je vklíněné mezi Galdhøpiggen a Glittertind, dva nejvyšší vrcholy Skandinávie.

Zůstáváme tady dvě noci, díky kterým se nám norská krajina vrývá hlouběji pod kůži. Ráno sledujeme sobí samici a její mladě, kteří se přišli napít k řece.

Výstup na Galdhøpiggen

Po vydatné snídani, která se skládá z ovesné kaše, chia semínek, slunečnice, medu, skořice a kousku hořké čokolády se na lehko vydáváme na vrchol. Na poměrně krátké vzdálenosti
6 km musíme zdolat 1 400 výškových metrů nahoru. Je to obrovská úleva oproti předchozím dnům, kdy jsme na zádech celé dny tahali těžký batoh se všemi nezbytnými věcmi. Hned se jde lépe a užívám si úchvatné výhledy do krajiny.

Celou cestu nahoru nás doprovází slunečná obloha, ale při přechodu posledního sněhového pole se počasí prudce změní a hory zahalí hustá mlha. Nevzdáváme se a po chvíli stojíme na vrcholu u chaty Knut Voles, která je bohužel zavřená. Je to nejvýše položená horská chata ve Skandinávii.
Fouká silný vítr, mraky kolem nás proplouvají a my se stejnou trasou vydáváme na zpáteční cestu k chatě. Ta nám zabere téměř stejný čas jako výstup, protože kameny jsou omrzlé a kluzké, tak musíme dávat velký pozor.
Čím níže scházíme, tím se dostáváme pod úroveň mraků a obloha se začíná zase otevírat a naskytují se nám tak překrásné výhledy, kterým se nemůžu nabažit.

Zbytek odpoledne už trávíme odpočinkem ve stanu a přípravou na další den.

Přichází únava

Následující den ráno za jasné oblohy znovu házíme těžké batohy na záda a vydáváme se na cestu dlouhou 21 km, která nás zavede až k samému úpatí druhé nejvyšší hory Norska a tou je Glittertind s výškou 2 464 metrů včetně ledovce na jeho vrcholu. Od chaty prudce stoupáme úzkou pěšinkou. Postupně se nám začínají otevírat nádherné výhledy na okolní kopce pokryté věčným ledem.

Cestou potkáváme dvě stáda divokýchsobů, spokojeně se pasoucích na zmrzlé
půdě.

Terén se v poslední části treku výrazně zhoršuje a nabývá zcela jiného charakteru ve srovnání s krajinou předchozích dní. Ocitáme se v obrovském kamenném moři, které má rozlohu několik stovek metrů čtverečných. Nám nezbývá nic jiného, než doslova skákat z kamene na kámen, a tak se pohybovat permanentně ve výšce zhruba 1 až 1,5 metru nad zemí. Pod nohama jsou vidět hluboké díry mezi kameny, kam kdyby mi sjela noha, tak to znamená přinejmenším pořádnou odřeninu, ne-li vymknutý kotník. Musíme být tedy obzvlášt´ opatrní a pokud se chceme rozhlédnout po krajině, je lepší zastavit než riskovat ztrátu rovnováhy a následný úraz. Chůze v takovém 
terénu je opravdu náročná.

Míjíme skupinu pěti průzračných jezer, kde nastává chvíle odpočinku, otužilejší se vykoupají. Odtud už pokračujeme po travnaté pěšince až k chatě Glitterheim ležící v naprosté pustině. Protože přicházíme relativně brzo odpoledne, využívám času k procházce po blízkém okolí, kde se nachází významné archeologické naleziště Dyregrav. Také musím najít nějaké vhodné místo na postavení stanu a v rámci toho se věnuji fotografování „zrcadel“. To jsou obrazy, které vytvářejí malé tůňky v 
kombinaci se slunečním světlem a jasnou oblohou.     
 

Dobrodružství nekončí

Po chladné noci, plni nadšení, pokračujeme od chaty Glitterheim  k  jezeru ledovcového původu  Russvanet, které má tvar půlměsíce a rozlohu úctyhodných 5 000 km2. Zdoláváme dřevěný most přes dravou řeku a podél břehu pokračujeme několik hodin až k samotné chatě Memurubu ležící na břehu jezera Gjende.

Cesta není technicky náročná, ale neskutečně dlouhá. Po domluvě s naší průvodkyní Lenkou jsme my čtyři už několik dní samostatná jednotka, tak si čas plánujeme podle sebe. S ostatními ze zájezdu se vždy potkáváme až v cílovém místě daného dne.

Výstup na legendární hřeben Besseggen

Příchod k jezeru Gjende znamená zasloužený odpočinek po nekonečně dlouhé trase.
Chata Memurubu nám opět slouží jako zázemí pro hygienu apod., ale nocujeme venku ve stanu s nádherným výhledem na samotné jezero. Nachází se ve výšce
984 m. n. m. a voda v jezeře má díky velkému množství ledovcových naplavenin 
a sedimentu charakteristickou světle zelenou barvu. Využijeme zbývající čas a za
50 NOK se motorovou lod´kou projedeme do zastávky Gjendesheim, kde si dáme ty nejdražší vafle a to nejdražší pivo, které jsem kdy měla. Po návratu k chatě jdeme sbírat houby, což nám zabere pouhých 10 minut a máme 3 plné BILLA tašky obrovských praváků.

Další den náš čeká jeden z předposledních treků a tím je výstup na sedmou nejvyšší horu Norska a názvem Surtningssue 2 368 m. Čeká nás překonání 1 600 výškových metrů na zdálenosti 9 kilometrů, což vypadá na poměrně náročný výstup.
Po značené trase stoupáme přímo od chaty, terén je převážně kamenitý a bezpečný.
Míjíme jezero Hesttjonne, kde se nám naskytují výhledy, jako když se člověk dívá do katalogu cestovní kanceláře a vybírá si dovolenou. Kombinace modré oblohy, průzračných jezer a hor pokrytými ledem  naskýtá neopakovatelnou podívanou. K tomu všemu zrcadlení tohoto obrazu v blankytně modrých jezerech. Co víc si přát? Já jsem si svůj sen splnila.

Jak říká indická spisovatelka Anita Desai: „ At´ se dostanete kamkoliv, stane se toto místo vaší součástí.“ A to je i případ Norska.

 

Poslední den v národním parku Jotunheimen patří jedné z nejatraktivnějších túr v Norsku. Je to již zmiňovaný přechod hřebene Besseggen, jehož stěny kolmo spadají na jedné straně k světle modravému jezeru Gjende a na druhou stranu k tmavšímu, o 500 metrů výše položenému jezeru Bessvatnet. Plán je takový, že túru půjdeme na lehko, všechny zbývající věci naložíme do autobusu, se kterým se potkáme o pár hodin později ve vesnici Gjendesheim a budeme pokračovat přes Oslo zpátky do České republiky.

Trek začínáme přímo od chaty po značené cestě Memurubu – Besseggen-  Gjendesheim. Hned za vesnicí stoupáme (cca 450 výškových metrů) na náhorní plošinu Bandet. Stoupání poté začínáme přecházet do strmějšího, exponovanějšího terénu. Přicházíme k jezeru Bessvatnet, které leží o 500 metrů výš než jezero Gjende. Odtud nás čeká prudké stoupání k nejvyššímu bodu na treku, a tím je vrchol Veslfjellet 1 743 m n. m. Na tomto úseku musíme použít i ruce pro překonání obtížných úseků. Po dobytí vrcholu Veslfjellet  už jen klesáme rozlehlou krajinou do vesnice Gjendesheim, kde nás čeká autobus.

Je to nádherná, ale náročná túra pro zkušenější turisty.  Celkové převýšení je 1 200 metrů nahoru a 1 500 výškových metrů dolů, to vše v obtížném terénu. Z tohoto důvodu bych tuto trasu nedoporučila lidem, kteří mají závratě, nejistý krok nebo nejsou fyzicky zdatní.

 

Rozloučení s dechberoucí krajinou

Jakmile jsme na parkoviště v Gjendesheimu všichni, odjíždíme z nádherné norské krajiny.

Celkově jsme v Národním parku Jotunheimen strávili nádherných 8 dní, z toho jsme na přespání 3x využili turistické chaty, zbytek nocí jsme trávili ve volné přírodě ve vlastních stanech.  Našlapali jsme 127 kilometrů nespoutanou norskou přírodou a překonali jsme, sečteno podtrženo, necelých 6 500 výškových metrů nahoru.

 

Oslo

Nyní máme namířeno do hlavního města Osla a pro mě to znamená těžký návrat do civilizace. Po příjezdu do města je vyhlášeno individuální volno, které využívám k návštěvě největšího parku v Oslu a tím je Frognerův park.

Sochař Gustav Vigeland  (1869-1943)  celých 20 let pracoval na výzdobě tohoto parku, kde je umístěno přes 200 soch složených z lidských postav. Nejznámější z nich je 12 metrů vysoký obelisk složený z lidských těl nebo most se sochami.

Návštěvu Osla zakončíme v místních uličkách a obchůdcích se suvenýry. Noc strávíme v kempu
a následující den objevujeme muzea na poloostrově Bygdoy. Navštívit můžeme Norské lidové muzeum, Muzeum Kon-Tiki, Norské námořní muzeum, expozici vikingských lodí nebo Amundsenovy výzkumné lodi Fram.

Já ale raději zamířím k moři, kde se můžu o samotě rozloučit s Norskem, které se mi hluboce vrylo pod kůži.