Přechod Madeiry (11) - pod vavříny a cedry až do Porto Moniz

Pondělí (29.8.2016)

Vstáváme poměrně brzy. Les kolem je hustý a mnoho slunečního světla sem zatím neproniká. Snídáme na rozpadajícím se stole a lavičkách, takže dáváme velký pozor, aby s námi chatrné lavičky nadobro nespadly. Balíme a vyrážíme dnes již pohodlnou cestou směrem k silnici. Tu míjíme poměrně brzy a hned za ní se opět noříme do milosrdného stínu lesa a sestupujeme po schodech cesty PR 13 Vereda do Fanal. Hned pod schody nás mezi stromy příjemně překvapuje černá vodovodní hadice ukončená kohoutkem. Doplňujeme vodu do petek a rozhodujeme se přeprat naše špinavé oblečení. Musíme se přeci trochu zkulturnit, když míříme zpátky do civilizace. Postupně tedy ve stínu lesa přepíráme trička, ponožky, kalhotky, trenky a věšíme vyždímané kousky textilů různě na batohy, aby se během dalšího putování vysušily.

Cesta dál pokračuje více méně po vrstevnici a les nás příjemně kryje před spalujícím sluncem. Občas se nám otevírá nádherný výhled do údolí, kterým protéká říčka Ribeira do Seixal. Ještě v jednom místě se cesta krátce dotkne silnice, po které by se dalo dojít do Fanalu. My se ale vytrvale držíme cesty PR13, která je sice o něco delší, zato mnohem příjemnější než rozpálený asfalt. Obcházíme kolem lesnatého vrcholku hory Pedreira a noříme se do lesa mohutných listnáčů Marně se snažíme poznat, jdená-li se o vavříny. Listy různých stromů nám přijdou dosti podobné a nám se nedaří najít shodu s bobkovým listem.

Po několika kilometrech vycházíme z lesa na velikou travnatou louku, svažující se k severu. "To by byla nádherná paraglidistická startovačka a fouká přímo na komoru", notujeme si s Honzou a litujeme, že s sebou nemáme svá padáková křídla. Pohled na Madeiru z výšky musí být úchvatný, ale tahat se celou dobu s paraglidovou výbavu by nešlo.

U vyhlídky Miradouro sobre a Ribeira Funda shazujeme ze zad batohy na zem a na lehko si vybíháme holý, travnatý kopeček Rocha dos Ingleses s nádherným kruhovým výhledem do všech stran. Fotíme, kocháme se a protože už nám kručí v břichách scházíme pár set metrů do nedalekého Fanalu, kde plánujeme odpočinek a oběd někde ve stínu majestátných stromů.

Fanal je pěkné místo s řídkým lesem mohutných pokroucených stromů porostlých mechem, které vypadají jako z Pána Prstenu. Protože sem vede silnice, je tu i poměrně hodně turistů. Nachází se tu také vyznačené místo pro kempování a možnost doplnění vody z pítka. Ve stínu stromů roztahujeme na zem celtu, zouváme pohorky a usedáme či uléháme k obědu. Však už nám pořádně vyhládlo.

Jen co doplníme potřebnou energii, dopřejeme si krátký odpočinek a pobavíme se (ne)uměním některých parkujících turistů, už zase balíme a vyrážíme na další část putování. Před námi je dlouhý sestup z nadmořské výšky 1150 m.n.m. až k pobřeží. Na silnici odbočíme doleva a po necelých dvou stech metrech nalézáme dobře značenou odbočku na požadovanou PR 14 - Levada dos Cedros i s informační tabulí. Cesta začíná okamžitě klesat po schodech dolů a my ztrácíme prvních 150 výškových metrů, kde je krátká zacházka k vodopádu. Zde se nějakou dobu bavíme fotografováním listů, plujících v turbulentním proudu potoka. Na dlouhý expoziční čas se snažíme zachytit rozmazané trajektorie vodních proudnic a plujících listů. Jirka nad námi háže hrsti listů do vody a já s Honzou o pár metrů níže fotíme.

Když nás fotografování omrzí, postupujeme dál pohodlnou cestou vedoucí po vrstevnici. Občas nahlížíme do širokého a hlubokého, zalesněného údolí řeky Ribeira da Janela.
Po zhruba pěti kilometrech cesty znovu přecházíme silnici vedoucí z Fanalu do Ribeiry da Janela. Odtud již naše cesta vytrvale klesá. Silnici přetneme ještě několikrát, ale cesta naštěstí vede stínem mohutných stromů. Jak klesáme, mění se i vegetace kolem. Úbývají bizardně pokroucené stromy a naopak přibývají rovné, do výšky vzrostlé Eukalypty, jejichž oloupané cáry kůry se povalují všude kolem. Čicháme výraznou vůni jejich listů a prohlížíme jejich tvrdé plody s typickým křížkem, obsahující drobná semena.

První ploty prorostlé vegetací a štěkající psi signalizují, že pomalu vcházíme do městečka Ribeira da Janela ikdyž od hladiny ocenánu nás ještě dělí více než 400 výškových metrů. Celé město je postaveno na příkrých svazách. Hlavní silnice se klikatí dolů v mnoha zatáčkách a my si cestu krátíme úzkou a příkrou cestou napříč městem. Občas nám hlavy neberou, jak tudy mohou projíždět auta a že si vůbec s prudkým sklonem cesty poradí.

Kolem kostela je spousta střepů a poházených lahví. Zbytek květinové výzdoby poukazuje na nějakou slavnost, možná svatbu, která se tu před nedávnem zjevně konala. Níže se podél cesty paseme na plantážích velmi sladkých ostružin. Z výšky pod námi vidíme několik stanů ve zdejším oficiálním kempu na druhé straně řeky. My se ale rozhodujeme zkusit najít nějaké opuštěnější místo a přespat více nadivoko. Nejkrásnější anglický trávník vidíme hned vedle hydroelektrárny téměř na pobřeží. Tolik drzosti, ale zase nemáme.
Průchodem ve skále procházíme na pobřeží, kde obdivujeme skalnatý, rozeklaný útes Ilhéu da Ribeira da Janela čnící z vody zhruba 100 metrů od pobřeží, o které se tříští vlny hnané poměrně silným větrem. Pláž tvoří velké kameny a proto se pro přenocování vůbec nehodí. Rozhodujeme se tedy jít po staré silnici mimo tunely do cíle našeho treku - Porta Moniz a najít nějaké spaní tam. Cestou se rozhlížíme a hodnotíme různá místa a zvažujeme i noc na betonu v nejzazším místě v přístavu. Od moře nepříjemně fouká a přístav je krytý od severu betonovou zdí. Po nocích v lese, se nám ale toto místo zdá příliš industriální. Procházíme tedy ještě městečkem podél pobřeží a svačíme na lavičce s výhledem na oceán, na němž se po obzoru pomalu sunou obrovské záoceánské lodě. Nacházíme nejen potřebná pítka, ale také dvoje zdejší vyhlášená polopřírodní koupací jezírka, kterými je Porto Moniz známé. Jedny jezírka jsou přístupná zadarmo a za druhé se přes den platí. Nyní již je vstup k oběma volný. Nakonec se rozhodujeme přespat na betonu jedné krajní, slepé cestičky mezi koupacími jezírky. Samozřejmě, že těmi kam je vstup zdarma, abychom nebyli hned ráno nemilosrdně vykázáni.

Nenápadně procházíme kolem restaurace, před kterou ještě dopíjí víno několik posledních hostů. V jedné slepé vybetonované cestičce, kryti skalkami od okolí roztahujeme celtu a nafukujeme nafukovačky. Při usínání ještě pootevřenýma očima vidím, že se nějaký pár prochází mezi jezírky, nikdo si nás však nevšímá, tak všichni spokojeně usínáme s výhledem na nebe poseté tisíci hvězdami.

Pokračování příště

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu:

• Přechod Madeiry (1) - přílet a cesta na začátek treku.
• Přechod Madeiry (2) - vyprahlým poloostrovem Säo Lourenco.
• Přechod Madeiry (3) - konečně voda a první levády.
• Přechod Madeiry (4) - Ribeiro Frio a vyhlídka Balcoes.
• Přechod Madeiry (5) - Pekelný kotel za tunelem.
• Přechod Madeiry (6) - Přes nejvyšší místa Madeiry.
• Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.
• Přechod Madeiry (8) - Relaxační odpočinek v Ribeira Brava.
• Přechod Madeiry (9) - přes náhorní plošinu Paul da Serra až na konec světa.
• Přechod Madeiry (10) - nejnavštěvovanějšími místy Madeiry k opuštěné levádě.
• Přechod Madeiry (11) - pod vavříny a cedry až do Porto Moniz.
• Přechod Madeiry (12) - zpátky do hor údolím řeky Ribeira da Janela.
• Přechod Madeiry (13) - Nekonečná cesta spáleništěm do Calhety