Podzim v Podyjí 2018 Pt. 2, Šobes, Fanda a Znojmo

29. 9. 2018

 

Co by to bylo za Znojemsko, abychom vynechali vinohrady. Navíc Národní park, takže kam pojedeme na další výlet je vcelku jasno. Oproti včerejšku se trošku ochladilo, přesně jak oznamovala předpověď počasí. Naštěstí ta předpověď je vždycky spíš pro pražáky, takže tady na jihu Moravy je poněkud tepleji. Obloha zase vymetená, takže případný chlad snad zmírní sluneční paprsky.

Z Lukova tedy směřujeme nejkratší silnicí na Podmolí, do Národního parku směřuje trasa s čerstvým asfaltem a protože za rozcestím Milíře fouká mírně do zad, k odbočce na vyhlídku Železné schody se řítí peloton závratnou rychlostí. V podstatě je to taková povinnostní zastávka nad tokem Dyje. Název napovídá, že pod skalou skutečně kdysi vedly schody, po kterých pohraničníci stíhali narušitele hranice.

Kousek za vyhlídkou už silnička začíná svižně klesat, takže další malá skalní vyhlídka zůstává od většiny nepovšimnutá, oni totiž spěchají na vinohrad. Tím je samozřejmě věhlasný Šobes. Vinice na svahu nad Dyjí dnes obhospodařuje vinařství Znovín ze Šatova, ale historie spadá již do starověku. Měla tu vézt kupecká stezka v římském období. Víno tu zasadili někdy ve středověku. Výjimečnost lokality udává poloha na okraji vysočiny kolem Dyje, kde se již přibližuje nížina z východu. Podobné podmínky jsou v Evropě někde u Rhony, nebo Rýna.

Vinařství má ve vinici ochutnávkový stánek což nemůže nechat chladnými ani jedince, kteří obvykle vínu příliš neholdují. Inu i chladný seveřan se zde stane odborníkem a degustátorem na slovo vzatým.

Od stánku vede k okraji vinohradu taková kamenitá pěšina, kterou obvykle scházíme pěšky, pak pěšina přes louku k visuté lávce. Většinou tu vzniká zácpa, protože jde o fotogenický objekt, takže musím i výletníky před námi popohnat.

Protože jsme vlastně sjeli až k hladině Dyje, na opačném břehu musíme zase do kopce, nějaké cestičky tu sice jsou, ale spíše pro pěší, my nakonec beztak chceme do známých míst. Znamená to vyjet (někdo vyjít) kopec nad Hnanicemi. Protože se sem dostáváme dosti roztahaní, my prvojezdci si už užíváme vzorků s okolních vinic.

Do Rakouska vede taková přímá asfaltka, už poněkud zanedbaná, nejdřív z kopce, pak do kopce. Na Čertových kamenech (Heiliger Stein) je vcelku narváno, takže holky ani neprovádějí obvyklý rituál, kdy bosýma nohama chodí po šutrech a čerpají údajnou energii.

Tady by ale měla spíš tryskat energie negativní, když je od pekelníka. Pro letošek je to ale jediná cizina, kam zajíždíme, ďábelské místo se zbytky vyhořelého kostela je nedaleko státní hranice. Pěkně po ní vede vinařská asfaltka, kterou dojedeme k hraničnímu přechodu a po pár metrech odbočíme na bývalou signálku, tj. Cestu, kterou užívali pohraničníci k ostraze hranice. Vlastně hned vedle bývaly ostnaté dráty, kterými bránili domorodcům (tedy Moravákům) k touze emigrovat do kapitalistické ciziny. Kupodivu k nám se moc neemigrovalo.

Vlastně si tady to drátování i pamatuju. Měl jsem to štěstí, že když jsem vojákoval (v Hodoníně), pobýval jsem ve Znojmě měsíc na žňové brigádě. No a kolem Šatova (kam směřujeme) jsme taky jezdili. Bylo to takové smutné.

Komunismus naštěstí padl, dráty zmizely (kdo chce, může se podívat u Čížova). Do zad nám fouká vítr, takže brzy jsme u pěchotního srubu Zahrada. Občas se proti řítí nějaký závodník, jedou se závody horských kol, tak musíme mírně zafandit.

No a fandit budeme i v Šatově dobrému obědu v hospodě s patřičným názvem U Fandy. Tradiční místo posilňujícího občerstvení ani tentokrát nezklamalo.

Protože další šatovskou atrakci, tj. Malovaný sklep jsme už spatřili kdysi dávno, tentokrát míříme přímo z obce. Vlastně skoro otočkou k Hnanicím, ale dál přes Havranické vřesoviště a k hornímu konci Havraníkům. Nicméně u odbočky na trasu 5000 u kapličky se sv. Urbanem je velmi zajímavý stánek soukromého vinaře, který nemůžeme minout bez zastávky. Protože další cesta je neveřejná a do kopce, čili energii budme potřebovat.

Na vřesovišti se mají pást polodivocí exmorští koně, kteří zde mají udržovat přirozený původní porost, ale bohužel koně jsme nepotkali.

Hlavní důvod tohoto směru je ale v zelené značce (turistické i cyklistické), už nějakou dobu co do Podyjí jezdíme jsem chtěl na Sealsfieldův kámen zajet, ale nikdo mě v tom nepodpořil, až teď se poštěstilo. Vlastně je to jedna z mála vyhlídek na pravé straně Dyje u nás, další jsou spíš v Rakousku.

Na konci září je ještě dosti zeleno, ale přeci jen po suchém létě už jsou ty lesy takové mdlé. Vyhlídka prý byla oblíbené místo rodáka z nedalekých Popic, než odešel za oceán a stal se spisovatelem. V Popicích ale žil pod jménem Karl Anton Postl, což by se asi příliš nevyjímalo na obálkách knih. Právě do Popic se vracíme a přes odbočku na Konice pokračujeme na Monte Bú, česky Kraví horu. Je to vcelku příjemná šotolinová cesta s mírným převýšením k vrcholové části lopce.

Tou je opět taková vřesem porostlá step a dál krásný výhled na Znojmo. Druhé největší jihomoravské město je už od Přemyslovských dob významným centrem na dálkové kdysi kupecké stezce, dnes evropské silnici E59, popis historie i památek by asi vydal za středně dlouhou literární práci, ale to si asi každý čtenář najde, např. v dostatečném počtu i tady na Turistice.

Nicméně aspoň kudy do Znojma. Z Kraví hory je to takový sešup trošku v zatáčkách a na úpatí kopce se musí dosti brzdit. Přes Dyji vede příhradový most s dřevěnou vozovkou, určený jen pro lehčí vozidla, cyklisty a chodce. Na protějším (levém) břehu se vypíná historické jádro s bývalým hradem (tam je rotunda), chrámem sv. Mikuláše a dál vlastně k bývalému předměstí Louky. Tam se jede cyklotrasou, která sleduje tok Dyje. Projíždíme pod železničním viaduktem. Někdy začátkem 90. let minulého století jsme byli ve Znojmě na čundru. Tenkrát čerstvě obnovili železniční spojení do Retzu. Protože se most dlouho nepoužíval, už měl svoje za sebou, motorák jel přes něj tak sotva 10 km/hod. On ten vlak nejel o moc rychleji i po pevnině. Nyní už je železná konstrukce mostu dávno opravená, pilíře jsou ty původní, ale tak rekonstruované. A jezdí ti vcelku svižné i elektrické vlaky nejen do toho Retzu.

Ve velkém komplexu Louckého kláštera se koná slavnost burčákobraní, ale protože se po nás chce poměrně velké vstupné, tak tuto taškařici vynecháme, beztak bysme se zdrželi jen krátce a nakonec jsme na akci byli asi před 5 léty, kdy ovšem bylo vše takové komornější. Čili obrátka k centru, což se dá absolvovat podél Vídeňské třídy, kde se jede po chodníku víceméně až ke kýžené lokalitě.

Přeci jen si chceme posedět v nějaké hospůdce, pokud možno ještě na sluníčku. Jak se blíží podvečer, přeci jen je cítit příliv chladnějšího vzduchu.

Poslední úsek není nijak zvlášť experimentální, na výpadovku Pražská, zahrádkami na Cínové hoře. Dál je podle mapy sice asfaltka (cyklotrasa č. 5007), ale dosti letitá, tak se jede spíš kodrcavě raději po kraji cesty. Krátký průjezd do Citonic a pak už zbývá jen po okreskách do Bezkova a to už jsme vlastně v Lukově.

 

30. 9. 2018

Neděle a cesta k domovu, přesněji někam na vlak. To znamená zabalit, naložit zavazadla a kdo jede na kole odjezd. Protože není čas na nějaké dobrodružné trasy, mám zhruba představu kudy. Možná by bylo lepší, kdybych si ji nakresli do GPS, tak občas beztak tápeme.

Nicméně výjezd je bez komplikací. Jak jsme včera přijížděli od Bezkova, tam teď míříme. Vane poněkud čerstvěji (a chladněji) než v sobotu, tak kdo se neoblékl rovnou, cestou bundu přidává.

V Citonicích už jsme na hlavnější druhotřídce (kterou se jezdí na Vranov), tak i provoz je hustší. Naštěstí nemusíme na hlavní 38 (E59), Znojmo tak objedeme přes Přímětice (kde působil bleskosvodec Prokop Diviš). Za vesnicí volá Zdena, že jí nefunguje elektrický pohon /už má na to věk), tak zastavujeme. Naštěstí to spraví restart, neboli znovunasazení baterky. Jak projíždíme Kuchařovicemi, je nějak na chodnících veselo, inu mají posvícení. No skoro bysme se zastavili, ale není čas.

Následují Suchohrdly. Asi tady jsme měli lépe studovat mapu, protože lepší bylo odbočit přímo na směr Moravský Krumlov. U sjezdu k hlavní silnici 53 Znojmo–Pohořelice (Brno) nás předjíždí naši automobilizovaní parťáci. Frekventovanou cestu ale nepoužijeme, pokračujeme raději do osady Dyje (vlastně je to pořád Znojmo), až další Hodonice jsou jiná obec. Boční vítr nás poněkud brzdí v poli zpět k hlavní silnici, dál už ale směřujeme více k severovýchodu, malé návrší do Bantic a ke Znojemské cyklotrase 5008.

Za Prosiměřicemi pokračujeme silnicí 413. Říčka Jevišovka je značně prázdná a u nás bysme tomu říkali potok. Sluníčko už pomalu nabírá na síle a pomalu by to chtělo někde zastavit. V Hostěradicích se ale nevaří, je tu jen vietnamský supermarket, tak snad až v Miroslavi, kde bych chtěl chytit vlak. To musíme překonat malý kopeček a projet městem. Podle fasády se poněkud zanedbaná tvrz dává do gala, tak je to u námět na nějaký budoucí výlet. Vlak nám jede cca za hodinu a něco, tak by měl být čas na nějakou stravu. Vcelku příjemná restaurace je poněkud ukrytá za benzinku směrem k nádraží. Obsluha rychlá ceny solidní a porce skoro obrovské.

Asi bylo lepší neposlouchat návrh jednoho z výpravy a vydržet poslední dva kilometry po silnicích (400 a 53). Kousek za obědovým místem je odbočka do polí a spojka k červené TZ. Prý to hezky objedeme. No objeli jsme, polní cesta objíždí bažiny kolem Mirovslavkého rybníka a míří k severními konci Suchohrdel u Miroslavi, kde se nachází nádraží. To je ale na konci jižním, vlastně hned u hlavní cesty. Takto musíme projet pod kolejemi, kde je jediná kaluž vody široko daleko. Někdo jí projel, někdo raději obešel.

„Nábližka“ nám přidala asi 10 minut, naštěstí přijíždíme k vlaku s náskokem 1 minuty do odjezdu, takže jen naložit kola a odjezd. Naštěstí je průvodčí uznalý a nepřičte nám k jízdence žádnou přirážku za jízdenky. Ony se totiž na nádraží jízdenky prodávají.

Pak už jen zůstávala otázka, co chytneme v Brně za spoj. Kdyby totiž vlak měl sekeru, byl by problém. Přes četná varování na výluky ale vše proběhlo k plné spokojenosti. Banán zastavuje zase na nákladovém dolním nádraží a protože už to mám natrénované ze čtvrtka, směřujeme přímo k podchodu na hlavním nádraží. Stíháme odjezd dokonce s malou rezervou a náš domovský vlak nakonec odjíždí ještě se zpožděním...

Pt. 1