TURISTIKU PODPORUJÍ
60 683 turistů a cestovatelů
102 728 výletů, turistických cílů, tras a cestopisů
1 167 773,- odměny za články
Chorvatsko
Cestování a výlety
Vyberte, co Vás zajímá v oblasti Chorvatsko
Tipy na výlet vybrat: vše / nic
 ↓ 
Druh vybrat: vše / nic
Do přírody
Na golf
Na hory
Na kole
Se psem
Vinařská turistika
Za gastronomií
Za kulturou
Za sportem
Náročnost vybrat: vše / nic
Pro zdatnější
Romantika
Rodina s dětmi
Délka vybrat: vše / nic
Vycházka - půldenní
Celodenní výlet
Putování (více dnů)
Turistické cíle vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava vybrat: vše / nic
Autobusová zastávka
ŽST
Letiště
Žel. stanice
Města, obce, vesnice vybrat: vše / nic
Hlavní město
Městečko
Město
Městská část
Městys
Místní část
Náměstí
Osada
Přístav
Samota
Ulice
Vesnice
Ostatní vybrat: vše / nic
Bivak
Hraniční přechod
Infocentrum
Nordic walking point
Ostatní
Turistická známka
WebKamera
Zajímavost
Památky a muzea vybrat: vše / nic
Hrad
Zámek
Zřícenina
Trosky
Kaple
Klášter
Pomník
Kříž
Chata
Muzeum
Bouda
Kostel
Památník
Měšťanský dům
Salaš, koliba
Letohrad
Farma
Hřebčín
Zámeček
Tvrz
Skanzen
Hradiště
Rotunda
Statek
Dům, budova
Chrám
Hřbitov
Hradby
Lapidárium
Kašna
Socha
Boží muka
Hrádek
Panský dvůr
Rychta
Pevnost, opevnění
Radnice
Drobné památky
Mešita
Synagoga
Příroda vybrat: vše / nic
Hora
Kopec
Štít
Vrchol
Jezero
Potok
Pleso
Rybník
Vodopád
Propast
Minerální pramen
Jeskyně
Krasový útvar
Údolí
Skalní útvar
Jezírko
Řeka
Říčka
Pohoří
Údolí, dolina
Kaňon
Sedlo
Travertíny
Planina
Hřeben
Louka
Pramen
Kámen
Zahrada
Rašeliniště
Slatě
Památný strom
Přírodní park
Ostrov
Sopka
Pobřeží
Poušť
Park
Rokle
Přírodní památka
Vodní nádrž
Studánka
Soutěska
Tůň
Pláž
Poloostrov
Bažina, mokřady
Sport a rekreace vybrat: vše / nic
Lázně
Rekreační oblast
Koňská stezka
Aquapark
Letovisko
Koupaliště
Ledovec
Ski areál
Golf
Půjčovna lodí
Cyklo bar - hospůdka
Cyklo shop - servis
Potápění
Zábava, atrakce
Půjčovna kol
Vinařský cíl
Technické zajímavosti vybrat: vše / nic
Důl, štola, šachta
Elektrárna
Jez
Lanovka
Mlýn
Most
Přehrada
Rozhledna
Technická památka
Zvonice
Výletní místa a parky vybrat: vše / nic
CHKO
Chodník, naučná stezka
Národní park
Odpočinkové místo
Orientační bod
Poutní místo
Rezervace
Rozcestí
Turistická trasa
Turistické destinace
Vyhlídka
Výletní místo
ZOO a botanické zahrady vybrat: vše / nic
Arboretum
Botanická zahrada
ZOO
Trasy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Typ vybrat: vše / nic
Autem
Balónem
Běžecká trasa
Běžky
Cyklotrasa
Golf
In line brusle
Pěší trasa
Po vodě
Ski areál
Náročnost vybrat: vše / nic
Malá náročnost
Střední náročnost
Velká náročnost
Cestopisy vybrat: vše / nic
Tipy a novinky vybrat: vše / nic
Rady a tipy vybrat: vše / nic
 ↓ 
Doprava
Jídlo a ubytování
Ostatní
Peníze a ceny
Práce a život
Zdraví a bezpečnost
Moje dovolená vybrat: vše / nic
 ↓ 
Kdy jsme jeli vybrat: vše / nic
Jaro
Léto
Podzim
Zima
Délka dovolené vybrat: vše / nic
Méně než 1 týden (do 6 dní)
1 týden (7-9 dní)
Delší než 1 týden (10-12 dní)
2 týdny a více (13 a více dní)
S kým vybrat: vše / nic
Rodina s dětmi do 5-ti let
Rodina s dětmi do 10-ti let
Rodina s dětmi 10-18 let
S partnerem
S přáteli
Typ vybrat: vše / nic
Pobyt
Aktivní dovolená
Poznávací dovolená
Eurovíkend
Plavba
Prodloužený víkend
Zaměření vybrat: vše / nic
K moři
Na lyže
Za zábavou a poznáním
Do přírody
Na hory
Cyklo
Se psem
Na vodu
Aerobic
Golf
Wellness
Potápění
Za kulturou
Zábavné parky
Aquaparky
Gastronomie
Jak jsme jeli vybrat: vše / nic
Autem
Autobusem
Letadlem
Lodí
Jinak
Jak a kde jsme bydleli vybrat: vše / nic
Dům / rekreační objekt
Kemp
Apartmán
Hotel / Penzion
Stravování na dovolené vybrat: vše / nic
Vlastní
Snídaně
Večeře
Polopenze
Plná penze
All Inclusive
Ultra all inclusive
Fotogalerie vybrat: vše / nic
zobrazit výsledky
Změnit oblast
Vyhledat oblast:

Po Jadranských ostrovech plachetnicí

Cestopisy

Fotografie (27)  • Foto: dendera

Po Jadranských ostrovech plachetnicí

Zadar - Rijeka

1.9. - 10.9.2000

CHORVATSKO je krásná země s bohatou historií a překrásným přírodním bohatstvím. Průzračné moře láká ke koupání. Jadran je posetý stovkami ostrovů a ostrůvků. Ne každý je přístupný běžnému turistovi. Na velké ostrovy se dá dojet trajekty, některé mají dokonce letiště. Ale zůstává mnoho jiných, u kterých žádný trajekt nemůže přistát. Krásu takových kousků země můžete poznat jenom na malé plachetnici, která bez problému přistane v malém rybářském přístavišti, nebo jen tak zakotví v klidné zátoce a na břeh si už každý doplave sám.

Foto: dendera

Je tak krásné poznávat svět z paluby plachetnice. Objevovat neznámá místa, koupat se v opuštěných zátokách s průzračnou vodou, nechat se kolébat vlnkami a společně se sluníčkem se ukládat ke spánku.

Bohužel žádnou loď nevlastním ani nejsem žádný jachtař, a tak jsem začala hledat někoho, kdo by můj sen "plavit se podél ostrovů" uskutečnil. Narazila jsem na malou cestovní kancelář, která každoročně již několik let tyto plavby po Jadranu pořádá. Vybrala jsem si termín na začátku září, kdy již sluníčko, tak nepálí, ale voda je pořád teploučká. Na objevnou plavbu jsme se vydaly tři. Já, moje sestra Marťa a kamarádka Radka. Na moři jsme strávily osm překrásných dnů, na které budeme dlouho a rády vzpomínat.

Trasa naší plavby se jmény ostrovů a městeček :

1.den: Ve večerních hodinách odjezd z Prahy do Zadaru.

Foto: dendera

2.den: Dopoledne příjezd do Zadaru - plavba na ostrov .

3.den: Prohlídka ostrova ( městečka Mali a Veli Iž ) - plavba na ostrov Dugi

Otok ( prohlídka městečka Božava a jeho okolí ).

4.den: Čtyř hodinová plavba na ostrov Lošinj ( prohlídka městeček Veli a Mali Lošinj ).

5.den: Výlet na poloostrov Čikat ( Ostrov Lošinj ) - plavba a průzkum ostrova Ilovik.

6.den: Koupání u ostrova Mala Orjule - krátká zastávka na ostrově Pag - plavba na

ostrov Rab - prohlídka starobylého městečka Rab.

7.den: Dlouhá plavba na strov Krk do letoviska Punat - prohlídka Punatu, největší

maríny na Jadranu.

Foto: dendera

8.den: Plavba a prohlídka městečka Krk ( ostrov Krk ) - plavba do městečka Omišalj

( ostrov Krk ).

9.den: Plavba do Rijeky - prohlídka Rijeky - odjezd do České republiky.

10.den: Příjezd do České republiky.

1. DEN - pátek 1. září 2000

Odjezd z Prahy do Chorvatska.

Je to neobvyklé, ale náš odjezd se ku podivu obešel bez zmatků a nevídaných událostí. Náš vlak, který nás vezl do Prahy, přijel na čas. Cestou sice nasbíral 35 minutové zpoždění, ale stále jsme byly v hodinové rezervě. Na Hlavním vlakovém nádraží nám stačilo jen projít podchodem a vyjít na parkovišti, kde už nás čekal autobus. Sám majitel cestovky nás vítal se slovy: " Vy jste určitě ty Ostravačky, co si nás našly přes Internet?"

Foto: dendera

Jelikož loď pojme pouze 22 cestujících a 4 členy posádky, tak na každého v autobuse vyšlo jedno dvojsedátko. Bylo to moc příjemné zjištění, když jsme měly před sebou noční přejezd. Druhé zjištění, které nás trochu zarazilo bylo, že svým mládím značně vylepšujeme věkový průměr osazenstva lodi. Později jsme celý náš výlet pojmenovaly jako "Plavbu statečných důchodců". Jenom jsme žasly kolik energie člověk může mít i v pokročilém věku. Častokrát jsem před nimi musela smeknout. Skákat po hlavě z horní paluby bylo pro ně úplně normální záležitostí. Teď už vím, že rčení :" Člověk má tolik let na kolik se cítí", má něco do sebe.

Foto: dendera

Na Česko - Rakouskou hranici jsme dorazili okolo desáté hodiny večerní. Na české straně vše proběhlo v pohodě, ale u Rakušáků byla zácpa. Ve Free zóně jsme nakonec nedobrovolně pobyli více jak dvě hodiny. Skoro celou hodinu se náš autobus nepohnul z místa. Na svědomí to mělo jedno nákladní auto. Přejelo české hranice a zablokovalo řadu s autobusy. Před sebe pouštělo pouze další náklaďáky své firmy. Byla to pěkná kolona. Až přejelo poslední, tak se konečně i ono auto uráčilo nastartovat a uvolnit nám cestu. A tak jsme konečně opustili Českou republiku. Přejezd hranice se Slovinskem si jen matně pamatuji. Celník jen mávl rukou a my mohli jet dál. Na hranicích z CHORVATskem to asi probíhalo podobně, protože si nepamatuji, že by semnou nějaký celník cloumal a chtěl po mne pas.

2. DEN - pátek 2. září 2000

Příjezd do Zadaru. Nalodění na plachetnici Silvu. Prohlídka Zadaru. Koupání v zátoce. Plavba na ostrov Iž.

Plachetnice Silva - motorová plachetnice dlouhá 21 metrů, 6,5 metrů široká. Vyšší ze dvou stěžňů měří 17,5 metrů. Loď má dvě paluby, salon a podpalubí s kajutami. Celá plachetnice pojme 26 osob. Kajuty jsou dvou- nebo tří- lůžkové s umyvadlem. Sprchy a WC jsou na palubě. Typ lodi - trabakul, je charakteristický pro jaderské moře. Lodě stejného typu plují po Jadranu už na tisíce let. Samotná Silva je stará 86 let.

Foto: dendera

Noční přejezdy autobusem nemám ráda, ale dá se to přežít. Člověk ani netuší kolik akrobatických kousků za noc absolvuje, aby se uvelebil na malém prostoru k pohodlnému spánku.

Ráno mě probudilo sluníčko. Projížděli jsme zrovna krajem Plitvických jezer, kde ještě před pár lety zuřila válka. Hodně domů je neopravených a zcela zničených. Vyhořelá a zcela zdemolovaná torza. Omítka oprýskaná od stovek nábojů vypálených ze samopalů. Bylo to smutné ráno. Pustá stavení beze střech a oken stále připomínají boje, které ta to země zažila. Tady jsem si uvědomila, jak je krásné žít v zemi, kde je mír.

Foto: dendera

Jen krajina zde zůstala stále krásná. Všude kolem bylo plno krasových útvarů. Země byla po velmi teplém a suchém létě vyprahlá. V lesích je znát, že se o slovo hlásí podzim. Stromy se začaly zbarvovat neuvěřitelnými barvami, které dokáže vykouzlit jen příroda sama. Hledat zelenou louku by bylo bláznovství. Všude kolem byly jen suché trsy trávy. Týden před našim odjezdem vypukly v celé jižní Evropě požáry a právě ty nejmohutnější byly v Chorvatsku. V takovém suchu, jaké zde vládlo stačí jen odhodit sirku a je na katastrofu zaděláno. Naštěstí jsme se po celou dobu našeho pobytu s žádným požárem nesetkali.

Na snídani jsme zastavili u motorestu Borje. Za války zde sídlila česká nemocnice. Po ránu bylo venku jasno, ale poněkud chladno. Místy se převalovala mlha. Trochu mě to překvapilo. Čekala jsem letní hice a ono to zatím bylo na dlouhý rukáv a kalhoty. Ovšem bylo ráno a my byli v horách. K moři to bylo ještě pěkných pár kilometrů.

Do Zadaru jsme dorazili před polednem. Naše plachetnice Silva nás již čekala v přístavu. Cestou do Zadaru jsem chytla takovou malou depku. Ptala jsem se sama sebe co tady vlastně dělám. Krajina, kterou jsme sjížděli k moři byla vyprahlá a nehostinná. Z domů jen zbytky zdí. Dokonce i slunce zalezlo za mraky a chvílemi to vypadalo, že začne pršet. Ale u moře se vše změnilo. Obloha byla jasná a teplo.

Foto: dendera

Na Silvě jsme se střídali s minulou skupinou. Ti měli ještě osm hodin na prohlídku města a pak vyráželi domů. My jsme na tom byli podstatně lépe. Na prohlídku Zadaru jsme měli tři hodinky a pak začínala naše týdenní plavba.

Dostaly jsme miniaturní kajutku na přídi se třemi palandami a umyvadlem . Byla opravdu mini, mini. Normálně v ní mohl existovat jen jeden člověk, s obtížemi dva, ale pro tři to bylo zcela nemožné. Tři zde mohli pouze přespávat. Kajuta neměla okýnka jen luxver , kterým pronikalo dovnitř světlo. Větrání bylo trubkou, která na palubě měla trychtýřový vývod.

Foto: dendera

Rychle jsme si zanesly tašky do kajuty , převlékly se do šortek a vyrazily na prohlídku starého města. Historická část Zadaru se nachází na poloostrově a je obehnána hradbami. Do města se vstupuje branami. Jedna z nich vede přímo na městské tržiště. My jsme vcházely tou druhou, která nás zavedla na římské forum s románskou rotundou sv. Donáta. Je to patrový kostel k jehož stavbě byl použit materiál z fora, proto z něj zbylo už jen nepatrné množství artefaktů. Nakoukly jsme do katedrály sv. Anastázie. Je to jedna z nejmohutnějších románských bazilik. Strop nezdobí klenby a malby mistrů. Je dřevěný a bez výzdoby. Chtěly jsme navštívit i archeologické muzeum. Jeho otvírací doba nás trochu zarazila. Zavřeli nám ho těsně před nosem. Měli otevřeno od 9 do 12 a pak až pozdě odpoledne od 18 do už nevím kdy, pro nás to stejně bylo pase, protože touhle dobou se už budeme plavit. A tak jsme ještě bloudily úzkými uličkami, které se mi moc líbily. Každá byla jiná. Různě se klikatily a proplétaly. Okna zdobily malé balkónky. Uličky nás zavedly na tržiště z ovocem. Stánky překypovaly dobrotami. My však měly plno zásob ještě

z domova, a tak jsme se jen kochaly očima. V přístavu jsme si sedly a pozorovaly převozníka, který převážel z jednoho poloostrova na druhý lidičky, kterým se nechtělo jít přes most. Čas rychle ubíhal a my se vydaly hledat naši loď.

Přesně ve tři hodiny začala naše plavba. Kapitán nahodil motor a my vypluli k ostrovu Iž. Proplouvali jsme zátokou Maslenica. Přes tuto zátoku se klene most, o který byly vedeny během srbsko-chorvatského konfliktu tvrdé boje. Byl zcela zničen, ale již je znova postaven a je hlavním spojením Zadaru

Foto: dendera

s centrálním CHORVATskem. Během plavby mírně vanul větřík a my obeplouvali ostrůvky v okolí Zadaru. Asi po dvou hodinách plavby kapitán zakotvil v malé zátoce. Zde jsme se oddávali vodním radovánkám. Voda sice neměla slíbených 27 stupňů, o kterých psali na Internetu, ale i přesto byla dost teplá a my se konečně mohli vyčvachtat do sytosti. Příjemně osvěžení jsme vypluli na další plavbu do malého přístavu na ostrově Iž, kde jsme zakotvili na noc. Ostrov Iž je poměrně malý. Má jen dvě obydlená sídla a to jsou městečka Veli a Mali Iž. My zakotvili v přístavu Veli Iž. Nevím jestli je to v Chorvatsku pravidlo, ale každé městečko, které má v názvu Mali je větší něž to, které se jmenuje Veli. Do Velkého Iže jsme připluli těsně před večeři. Sluníčko akorát zapadalo a my měly chvíli času si vesničku prohlédnout. Bylo to klidné místo s kostelíkem, hotelem, pár taverničkami a domy s červenými střechami. Úzkou uličkou jsme se dostaly na kopec nad vesnicí. Před námi se rozprostřel kouzelný pohled na malebnou zátoku osvětlenou zapadajícím sluncem. Na stromech akorát dozrávaly fíky, tak jsme neodolaly a pár jich ochutnaly. Byly příjemně nasládlé. Mnohem lepší než ty, které se prodávají

u nás v obchodech.

Před večeří nám byla představena celá posádka. Lodí velel kapitán Ivan. Plachtění po Jadranu se věnuje již mnoho let. Má syna Dina, který je nejmladším kapitánem

v Chorvatsku. Má také svou plachetnici Tomu. Cestou jsme se s ním několikrát setkali. Dalšími členy posádky byl kuchař a plavčík. Plula s námi i paní kapitánová. Během sezóny se stará o provoz lodi z pevniny. Ale tento týden si udělala volno, aby se konečně viděla po dlouhé době se svým manželem a možná i se synem.

Na večeři jsme dostali salát, malé pečené rybičky a brambory s cukinou. Na zakrm každý dostal banán. Bylo to moc dobré, a to jsme ještě nevěděli, že jídlo bude den ode dne lepší.

Foto: dendera

Po vydatné večeři jsme se šly projít podél pobřeží. Bylo to nezbytné. Byly jsme tak nacpané, hrozilo, že se všechny tři nevlezeme do kajuty. Od moře vanul vlahý větřík. Z poklidu nás vyrušil až pes, který se najednou z ničeho nic objevil, profičel kolem nás, a tak rychle jak se objevil, tak také zmizel.

Únava z předešlé noci strávené v autobuse se projevila, a tak jsme šly spát poměrně brzy.

V noci asi ve 3/4 na tři mě vzbudila Radka, že se bojí, ať jdu s ní na palubu na záchod. Nechtělo se mi, ale nakonec jsme ji byla vděčná. V kajutě jsme měly strašně vydýchaný vzduch, takže když jsem se nadechla toho čerstvého venku, úplně se mi z něj zatočila hlava. Od té doby jsme již nezavíraly na noc dveře do kajuty a tak nechaly volně cirkulovat vzduch. Hned se nám spalo lépe. Venku bylo pořád teplo. Nad mořem bylo vidět blesky a slyšet tlumené hřmění. Během noci mě vzbudilo klepkání kapek na palubu a burácení hromů. Bouřka se přehnala i nad námi. Ale

v zakotvené lodi v chráněné zátoce vůbec nebyla znát.

3. DEN - sobota 3. září 2000

Foto: dendera

Prohlídka ostrova Iž. Plavba podél ostrovů do přístavu Božava a průzkumný výlet po ostrově Dugi Otok.

Vstávaly jsme okolo půl osmé do jasného rána. Po bouřce nebylo ani památky. Před snídaní jsem si sedla na horní palubu. Bylo tak příjemné, jen sedět, vyhřívat se na sluníčku a vychutnávat si překrásné ráno v malém tichém přístavu. Po snídani jsme se rozhodly, že provedeme výzkumnou výpravu do vedlejšího městečka Mali Iž, kde by měly být podle průvodce zachovalé šlechtické vily a na kopci nad městem stará rotunda. V městečku Mali Iž bylo mrtvo, přesně to vystihuje rčení: "Chcípl tady pes". O starých vilách starousedlíci nic nevěděli. Na malém náměstíčku jsme našly jen zavřené muzeum. A tak jsme se vydaly po úzké asfaltové silnici na kopec nad městem, kde měla být slibovaná rotunda.

A byla tam, ovšem ve velice špatném stavu. Byly to spíše už jen zříceniny. Část rotundy bylo

Foto: dendera

v lešení. Okolo ní byly ledabyle poházené kříže a náhrobky. Dokonce na některých hrobech stály základy lešení. Připadalo mi to značně necitlivé. Ale snad to byly již jen pusté hroby. Kousek od rotundy stál nový kostel s udržovaným hřbitovem.

Při zpáteční cestě k lodi jsem si ještě chtěla vylézt na druhý kopec, ze kterého bych měla pěkný výhled na celý ostrov se zátokou. To jsem ještě netušila, že skoro všechny kopce na malých ostrovech jsou nedobytné. Pokud na jeho vrcholu nestojí nějaký domek nebo rozhledna, tak tam žádná cesta ani pěšinka nevede. Ze všech stran jsou kopce zarostlé křovinami a bodláky, které bezpečně brání jejich pokoření. Kousek cesty jsem, ale bojovala. Hopsala jsem z kamene na kámen jako koza, abych vyfotila Mali Iž z výšky.

Foto: dendera

Do přístavu jsme se vrátily těsně před odplutím. Před naší loď se postavila malá nákladní s pískem, tak jsme se na palubu dostávaly dost krkolomným způsobem. Nejdříve jsme musely vyšplhat na tu nákladní, přebrodit písek a pak se seškrábat na naši. V jedenáct jsme zvedli kotvu a vypluli do Pavlovy zátoky na koupání. Voda v ní byla průzračná, ale nebyly v ní skoro žádné ryby. Ovšem během plavby jsme viděli dovádět delfíny. Byli dost daleko od lodi, a když postřehli, že je sledujeme, tak se ponořili a už se neukázali. No, jo, delfíni.

Ve čtyři hodiny odpoledne kapitán nahodil motor a my vypluli k ostrovu Dugi Otok, do městečka Božava, kde jsme kotvili na noc. Plavba trvala asi hodinu. Cestou jsme se opět proplétali mezi ostrůvky. Božava je malé městečko. Spojení s pevninou zajišťuje vznášedlo. Ještě před večeří jsme podnikly malou výpravu do okolí. Chtěla jsem si vyzkoušet opět zdolat nějaký nedostupný kopec. Kupodivu se to celkem povedlo. Olivové háje jsou od sebe odděleny kamennými zídkami. Některé zídky na sebe navazují, mezi některými se nacházejí pěšinky a jednou takovou pěšinkou jsem se vydala i já. Klikatila se mezi políčky a pozvolna mě zavedla na vrchol kopce. Byl z něj překrásný výhled. Okolní ostrovy a moře byly zalité zlatem zapadajícího slunce. Vůbec se mi nechtělo slézat dolů. Bylo tam tak krásně.

Foto: dendera

Cestou zpět do přístavu jsme si všimly, že podél cesty dozrávají ostružiny.Byly úplně černé, maličké, sladké a jejich zrníčka zalezla snad do všech mezer mezi zuby. O kousek dál byly vinice. Vinná réva byla obsypaná hrozny. Kuličky červeného vína přímo říkaly: "Mě musíš zkusit a mě určitě taky". Kdo by odolal, když tak prosily. A tak jsme je ochutnaly. Byly slaďoučké jako med.

Ach, jaké z nich musí být dobroučké víno?

Při večeři nám kapitán oznámil, že je na zítřejší den hlášeno zhoršení počasí. Proto budeme muset zítra ráno vyrazit co nejdříve, abychom stihli přeplout otevřené moře ještě než vypukne bouře. Budeme také nuceni trochu pozměnit program. Měli jsme v plánu zastávku na ostrovech Ist a Silba. Ovšem pokud by se počasí začalo zhoršovat rychleji, mohli bychom ne těchto ostrovech zůstat zablokovaní i několik dnů a nemohli se posouvat dál. Proto kapitán rozhodl, že pojedeme přímo na Ostrov Lošinj. Který je velký a jsou na něm větší možnosti k poznávání.

Na večer se moře úplně utišilo. Žádné vlny, ba ani vlnečky. Úplné zrcadlo. V tuto noc i kdejaký rybník byl divočejší než moře před bouří.

4. DEN - neděle 4. září 2000

Foto: dendera

Útěk před bouří na Ostrov Lošinj. Výlet do městečka Veli Lošinj. Večerní prohlídka přístavu Mali Lošinj.

Ráno nás probudilo běhání po palubě a zvuk motoru. Kapitán dodržel svůj slib z večera a vyplul z přístavu poměrně brzy, v půl sedmé. Nechtělo se ani věřit, že se má počasí kazit. Venku bylo teplo, i když sluníčko teprve vycházelo. Podařilo se mi vyfotit pár hezkých záběrů. Slunce vykukovalo zpoza vrcholků ostrovů, ale často se schovávalo za zajímavě rozfoukané mraky.

Snídali jsme za plavby. Během snídaně se počasí dost změnilo. Moře se rozvlnilo a začal foukat vítr. Postupem času se to začalo ještě více zhoršovat. Vlny se ještě zvětšily a začaly stříkat na palubu a tak přišly na řadu mikiny a nepromokavé bundy. Slabší nátury - Radka nafasovaly Kinedryl.

Foto: dendera

Radka zůstala v salonu a snažila se celou plavbu zaspat. Určitě je to lepší než potupně krmit rybičky přes zábradlí. Při tak zvlněném moři by to ani nešlo, protože vlny by okamžitě vše vracely zpět na palubu. Úplně se zatáhlo a začalo pršet. S Marťou jsme seděly pod přístřeškem na palubě. Často k nám dolétla slaná sprška. Ještě, že bundy fungovaly a vodu nepropouštěly. Konečně začala být plavba trošku dobrodružnější. Cestou jsme se míjeli s plachetnicí Toma, které velí syn kapitána Dino. Paní kapitánová nehledě na déšť a vlny, vylezla na horní palubu a radostně mávala na svého syna, kterého neviděla od začátku sezóny. My jsme taky radostně třepetali rukama a kapitáni troubili.

Naše plachetnice se neúnavně houpala na vlnách již přes dvě hodiny a mě se z toho neustálého kolébání začala klížit očka. Chtěla jsem si schrupnout na palubě, ale neustálá slaně-mokrá probuzení mě zahnala do naší kajuty. Když jsem zalézala do podpalubí vypadalo to tak, že slunce už asi nikdy nevyleze. Jaké bylo mé překvapení, když jsem asi po hodince vylezla z naší "nory"

Foto: dendera

a sluneční paprsky se draly ven skrze mraky. Naše plavba trvala již přes čtyři hodiny. Otevřenou část moře jsme měli již za sebou a pomalu jsme se blížili k našemu cíli, k ostrovu Lošinj. Ještě před polednem jsme zakotvili v malé zátoce. Voda v ní byla hluboká, ale čistá. Kolem lodi plavalo neuvěřitelné množství všelijakých ryb. Vždycky jsem si myslela, že zakotvení v zátoce není žádný problém. Že se jen do vody hodí kotva, ale to jsem se pěkně mýlila. Kotvu jsme do vody sice hodili, ale pak se na vodu ještě spustil malý člun, do kterého skočil plavčík, dopádloval na břeh a loď ukotvil lanem o kmen stromu. Pak kapitán prováděl ještě několik manévrů, než konečně vypnul motor a loď pevně stála na svém místě.

Někteří odvážlivci naskákali do vody ještě před obědem, já byla ještě pěkně promrzlá z plavby a tak jsme si vodní radovánky nechala až po obědě. Náš kuchař se činil. Vůbec mu nevadilo houpání lodi během plavby. Dokázal vykouzlit jeden z nejlepších obědů během naší plavby. Chtěla bych vědět, jak mu ty hrnce držely na sporáku. Chvílemi jsem měla dost práce sama se sebou, abych se udržela na nohou. A on se musel starat o sebe a ještě o regiment hrnců, kterým je jedno, jestli stojí na plotně nebo se koulejí po zemi. Hold má už to nacvičené.

Foto: dendera

Po obědě mě už nic neudrželo na palubě. Sluníčko se již úplně zabydlelo na modré obloze. Teplota vzduchu vystoupala na 26 stupňů a voda měla podle aktuálního měření obvyklých třiadvacet. Popadla jsem brýle a šnorchl a začala se potápět. Viděla jsem hodně malých i velkých ryb. Nebyly moc barevné, ale za to všemožných tvarů. Na dně s pod kamenů pokukovali ježci. Mezi skalisky u břehu se ukrývalo velké množství malých rybek a našla jsem i několik mušliček. Odpolední lenošení nám skončilo okolo čtvrté, kdy jsme vypluli do přístavu Mali Lošinj. Celé městečko je ukryto hluboko v zálivu. Po přistání jsme měly ještě hodně času do večeře a tak jsme se šly projít po pobřežní promenádě do sousedního městečka Veli Lošinj vzdáleného asi 4 km. Úzká cestička se klikatila mezi skalisky. Nad hlavami se nám klenuly statné borovice. Na skalách posedávali poslední opozdilci, kteří se nemohli nasytit mořských vln a tyrkysových tůněk. Městečko Veli Lošinj je menší než naše kotviště Mali Lošinj. Přístav je úzký a lemují jej nově opravené domy různých barev. Téměř u každého domku je stylová kavárna nebo "slastičárna".

Zálivu dominuje nově opravený, sladce růžový, Kostel sv. Mikuláše se zvonicí. Cestou zpět na loď nám zpříjemňoval malý pejsek, který byl na procházce se svou paničkou. Aby zachránil borovicovou šišku z mořských vln, byl schopen neuvěřitelných výkonů. Hravě skákal se skály na skálu, vrhal se do vody jako rozený záchranář. Neúnavně se dožadoval nových a nových šišek hozených do vody. Tak veselého, živého a šťastného ratlíka jsem už dlouho neviděla.

Po večeři jsme konečně napsaly pohledy. Koupily jsme pohlednice od kapitána. Na fotce byla Silva v plné své kráse plující pod plachtami. Známky za 3,5 Kn jsme koupily na poště a tam i pohlednice hodily do schránky ( pohledy z ostrova dorazily přesně týden po našem příjezdu domů).

Foto: dendera

V Lošinu jsme měly konečně možnost okouknout stánky a podívat se po nějakých suvenýrech domů. A tak jsme koukaly a nemohly uvěřit vlastním očím. Tolik šílených kravinek a kýčů na jednom místě jsem už dlouho neviděla. Vedly všemožné potvory vyrobené z mušlí. Dlouhou dobu se na prvním místě drželi žabáci, ovšem pak vyhráli mušloví pudlíci. A tak jsme toho večera došly k názoru, že suvenýry nebudou. Za takové obludky opravdu nestojí dávat peníze. Mnohem lákavější se pro nás staly kavárničky a slastičárny. U jedné z nich padlo konečné rozhodnutí - všechny peníze projíme. A hned jsme začaly svůj záměr uskutečňovat. Každá si dala zmrzku. Zmrzlinu mají v Chorvatsku moc dobrou, ale brzy jsem zjistila, že ať jsem si dala jakoukoliv, tak všechny chutnaly stejně. Později večer se trochu ochladilo a začal foukat vítr. Seděly jsme na palubě

a pozorovaly čilý ruch lázeňského městečka po setmění. Sem tam se někdo zastavil a obdivně koukal na naši loď. V nás se probouzela pyšná dušička. My jsme nemusely jen zálibně pokukovat

a snít o tom jaké by to bylo, kdybychom se plavily plachetnicí. My na ní seděly. Přes den nás vozila z ostrova na ostrov. Přes noc nám byla přístřeškem k spánku. Na pár dnů nám dovolila stát se "mořskými vlčicemi".

5. DEN - pondělí 5. září 2000

Výlet na poloostrov Čikat (ostrov Lošinj). Plavba a průzkum ostrova Ilovik - první písečná pláž.

Foto: dendera

Vstávaly jsem o půl osmé. Kolem lodi již byl čilý ruch. Stánkaři vybalovali své zboží, trhovci prodávali čerstvé ovoce a kavárničky se začaly už také probouzet. Nebe nad mořem bylo bez mráčků, ale nad ostrovem se mraky držely. Právě tam, kde mělo být sluníčko byl jeden velký a černý. Po snídani jsme se vydaly na prohlídku poloostrova Čikat. V jeho zálivu stojí vily rakouských aristokratů. Největším lákadlem byla pro nás vila císaře France Josefa, Karolína.

Z dáli nešla přehlédnout. Má růžovou barvu a je obklopena palmami. Z druhého břehu zálivu vypadala překrásně, ale čekalo nás nemilé překvapení, když jsme došly až k ní. Byla

Foto: dendera

v žalostném stavu. Oprýskaná omítka, vymlácená okna, která byla jen ledabyle zatlučená neopracovanými prkny. Škoda, že Chorvaté této památce nevěnují trochu pozornosti. Ještě pár let a místo na vilu se turisté budou chodit dívat na zříceninu. Měly jsem ještě dost času a tak jsme se vydaly pěšinou v borovicovém háji a ta nás zavedla do Sluneční zátoky s malou oblázkovou pláží. Muselo to být v minulosti moc pěkné místo. Teď je v blízkosti zátoky velké množství hotelů. Plážička je plná turistů a to tu nejsme v plné sezóně. To zde musí být hlava na hlavě a tím i to nejkrásnější místo na světě ztrácí své kouzlo. A tak jsme pomalu opustily zátoku a vracely se zpátky na loď. Sluníčko vyhrálo svůj zápas s černým mrakem a my se mohly těšit, že nás opět čeká teplý a slunečný den. Na promenádě nás zaujala skleněná vitrína se zákusky u jedné z malebných kaváren. Neodolaly jsme a držíce se svého slibu, že peníze projíme jsme si každá dala zákusek. Zákusky mají v Chorvatsku moc dobré. Jsou sladší než ty naše a hlavně větší. Takže jsme se na loď spíš dokoulely než došly.

Na lodi jsme se dozvěděly o změně dnešní trasy plavby. V plánu byla plavba na písečný ostrov Susak, ale otevřené moře prý bylo stále rozbouřené a tak se kapitán rozhodl pro náhradní program. Na oběd zakotvíme v zátoce Veli žali, kde se budeme koupat a potom odplujeme na ostrov květin Ilovik. Zátoka Veli žali byla poměrně hluboká ,mohli jsme zakotvit blízko břehu,

Foto: dendera

a tak nebyl problém na něj doplavat. Pobřeží bylo dost nepřístupné, tvořila jej skaliska. V jejich záhybech jsem hledala nějakou zatoulanou ulitu, ale marně. Našla jsem jen pár stále obydlených mušlí. Neměla jsem to srdce malé tvorečky zprovodit ze světa jen proto abych si doma vystavila jejich dům. A tak jsem je všechny naházela zpět do moře. Vyhlídla jsem si malou rovnou plochu mezi skalami a oddávala se sladkému nic nedělaní. Poslouchala jsem jen vlny, jak neúnavně narážejí do skal. Kousek po kousku okusují masu kamene a vyhlubují v ní rozmanité tvary.

Odpoledne jsme opustili zátoku a vypluli k ostrovu Ilovik. Původně nebyl v plánu naší cesty, ale počasí se nedá poroučet a tak jsme mohli okusit kouzlo i tohoto ostrova. O Iloviku se v průvodcích píše jen málo. Je nazýván ostrovem květin. A tak jsme byly zvědavé jestli je to pravda.

Foto: dendera

Ilovik je nevelký ostrůvek. Nemá přístav v zátoce, ale tvoří jej nudlička mezi ostrovy Ilovik a Sv. Petr. Do úžiny vybíhá několik mol, ke kterým připlouvají jen malé a střední jachty. Městečko tvoří pár domů a asi dvě restaurace, které se cenami přizpůsobily naditým peněženkám movitých jachtařů. A tak jsme kolem jejich vývěsních tabulí jen prošly a nevěřícně koukaly. Jídla měla průměrnou cenu okolo 120 kun. Nechaly jsme restaurace restauracemi a raději šly prozkoumat ostrov. Asi jsme byly nepoučitelné. Opět jsme si usmyslely, že zdoláme nejvyšší vrchol ostrova. Už jsme se viděly na jeho vršku. Bude z něj překrásný výhled do okolí. Možná z něj zahlédneme zbytky opatství, které by se na ostrově mělo nacházet. Ale potvrdila se nám krutá skutečnost. Chorvatské kopce jsou nedobytné. Všechny nebo aspoň ty, které nám padly do oka jsou porostlé všemožnou vegetací, keři a bodláky. Výstup na ně je zcela nemožný. Nahoru se zkrátka nikdo nedostane. Leda nějaký masochista. A to my bohudík nebo snad bohužel, nejsme.

Foto: dendera

Vydaly jsme se pěšinkou mezi políčky a háji olivovníků. Cestička byla lemována kamennými zídkami a chvílemi připomínala upravený chodník v parku. Nejdříve jsme mírně stoupaly k malé kapličce. Než se cesta začala svažovat ukázal se nám překrásný pohled na druhou stranu ostrova. V dáli byl vidět ostrov s malým kostelíkem. Po pár set metrech jsme došly do malé zátoky s plážíčkou. Světe div se! Pláž netvořily skaliska ani kamínky, ale poměrně tmavý šedý písek. Z velké části byl pokryt vyschlými chaluhami. Chůze po nich byla dosti zajímavá, jako bychom chodily po bažinách. Neustále se země pod námi houpala. Jinak chaluhy dosti zapáchaly a tak kazily kouzlo jinak romantické zátoky. Na zpáteční cestě jsme potkaly několik volně se pasoucích koz a ovcí. Divoce pobíhaly a hopsaly po polorozpadlých zídkách políček. Moc by mě zajímalo jestli jsou bezprizorní nebo jestli mají své majitele. Musí to být zajímavé tahle zdivočelá zvířata navečer nahánět do chlívku.

Do večeře jsme měly ještě dost času a tak jsme si šly prohlédnout městečko. Knižní průvodce opravdu nelhal. Každý domek měl malinkou zahrádku, na které kvetly různé květiny. Ulice zdobily vzrostlé oleandry různých barev. Nejvíce mě zaujal světle žlutý. Již jsem se setkala s různými odstíny jeho květů, ale světlounce žlutý jsme viděla poprvé. Nevelkému náměstíčku vévodí kostel, který byl , bohužel, v rekonstrukci. Uvnitř byl prázdný, zůstaly jen nástěnné malby. Kostelem se rozléhal pouze tikot hodin. Zavřela jsme oči a v tu ránu jako bych se přenesla do pohádky Deváté srdce. Tam hodiny odměřovaly lidský život. Až mi z toho šel mráz po zádech.

Foto: dendera

Na večer vedle nás zakotvila taková „menší mastňácká jachtička“ asi za 1 milión marek – odhad posádky. Měly jsme jedinečnou možnost uvidět , jak to na takové jachtě chodí a vypadá. Celou loď obýval jeden manželský pár. Po palubě chodili jen v ponožkách. Pán si vyšel na krátkou procházku v černých lakýrkách. Zatímco se pán procházel, jeho paní v kuchyňce připravovala večeři. Z mrazáku vytáhla pizzu a ohřála ji v mikrovlnce. K vybavení kuchyňky patřil také nezbytný sporák s keramickou deskou a lednička. Když se pán vrátil z procházky a pizza byla hotová zapálili svíčky a usedli k romantické večeři. Není to pěkné, že jsme takhle okukovaly ,ale myslím si že po pěti dnech abstinence televize jsme měly na vysílání v přímém přenosu právo.

Jako staří námořníci, kteří po večerech mastí karty, tak i my jsme propadly kouzlu této hry

a do noci hrály karty.

6. DEN - úterý 6. září 2000

Koupání u Malé Orjule. Krátké zastavení na Pagu. Plavba pod plachtami na Ostrov Rab. Noční prohlídka městečka Rab.

Ještě před vyplutím jsem se šla projít po molu. Malý přístav se pomalu probouzel do trochu zamračeného rána. Moře bylo úplně klidné a tak bylo v mělké vodě vidět neuvěřitelné množství malých rybek. Na schůdkách do moře si dokonce pyšně vykračoval sám pan krab.

Naši sousedé milionáři vypluli již za svítání. My se trochu opozdili a vypluli až po snídani.

Asi po dvaceti minutách kapitán zakotvil u malého ostrůvku Mala Orjule a vesele nám oznámil, že se máme jít koupat. Bylo zataženo a teploměr ukazoval 20 stupňů. Voda prý je teplejší, takže jsme se měli jít do ní ohřát. Osazenstvo lodi se rozdělilo na dva tábory, otužilce a diváky. Já s Radkou jsme se daly na stranu diváků jen Marťa vytrvale trvala na tom, že se půjde koupat. Křečovitě se několik minut držela schůdků než konečně celé tělo smočila v moři. Cvakala zubama, ale statečně udělala pár temp. Někteří otužilci neustále skákali do vody z horní paluby, aby rozproudili trochu krev v těle. Nejodvážnější přeplavali na ostrov a podnikli průzkum. Byl prý úplně pustý jen několik olivovníků a pár zdivočelých koz. Když už byli všichni dostatečně promrzlí , tak Silva zvedla kotvu a vyplula k dalšímu cíli dnešního dne a to k ostrovu Pag. Během plavby si sluníčko konečně usmyslelo vylézt z peřin a ukázat se nám v plné kráse. V malém přístavu vesničky Tovarnele jsme se setkali se synem kapitána Dynem a jeho plachetnicí Tomou. Doplul chvíli před námi a jeho Němci byli akorát na okružní jízdě po ostrově na kolech. My nemaje kola, obuli botasky a taky šly prozkoumat nejbližší okolí. Nad vesnicí se nám ukázal překrásný pohled na okolní ostrovy, ale hlavně na pevninu kde se tyčilo pohoří Velebit. Byl to úžasný pohled. Bílé Hory z vápence vynikaly na modrém pozadí oblohy. ostrov Pag mi připadal suchý a pustý. Po polorozpadlých zídkách poskakovaly kozy a ovce. Obdivuji jejich výdrž. Jak jsou schopné se na takovém ostrově uživit. Všude kolem byly jen olivovníky a načervenalá hlína plná kamení. Tráva a křoví skoro žádné a pokud tam nějaké bylo, tak úplně suché. Když jsme se vrátily na loď asi okolo třetí hodiny, dozvěděly jsme se radostnou novinu. Jelikož byly příznivé povětrnostní podmínky, kapitán rozhodl, že poplujeme pod plachtami.

Vedle nás plul Dyno se svou Tomou a tak jsme měly jedinečnou možnost pod plachtami nejen plout, ale také vidět plachetnici v plné své kráse. Cílem naší romantické plavby byl Ostrov Rab, přesněji jeho hlavní město, které nese stejné jméno.

Městečko Rab bylo jedno z nejhezčích, které jsme během naší plavby navštívili. Hlavně jeho stará část patří k nezapomenutelným místům. Kotvili jsme nedaleko vstupní brány do starého města. Podnikly jsme ještě před večeří malou prohlídku poloostrova. Proplétaly jsme se úzkýma uličkami, kde na nás na každém rohu vykoukla buď kavárnička nebo malá galerie. Došly jsme až ke zvonici z 12.století, která stojí vedle katedrály Panny Marie Veliké. Může se na ni vylézt za poplatek 5 Kn, ale byla zavřená. Otevírali ji až po dvacáté hodině, tak jsme se rozhodly, že sem ještě jednou zajdeme až půjdeme na večerní procházku. Rozhled na celé město s přístavem jsme si vynahradily o kousek dál. Po pár schůdcích se dalo vystoupat až na zbytky Městského opevnění. Odtud se nám ukázal pohled na všechny čtyři věže a novou část města, která se rozkládá na druhé straně zálivu.

Naše první kroky po večeři nás opět zavedly ke zvonici. K naši radosti ji opravdu otevřeli a já mohla poprvé v životě vylézt na zvonici v noci. Nejdříve výstup začal zvolna, ale hned v prvním patře začaly dřevěné schody stoupat kolmo vzhůru. V poslední fázi dřevěné schody úplně zmizely, a byl tam jen žebřík z kovových trubek.. U žebříků se nacházely dva zvony, na které jsme si mohli šáhnout a pokud by jsme měly dost odvahy tak i zazvonit. Ale to největší překvapení nás teprve čekalo. Když už jsme zdolaly i kovové žebříky zela před námi malá díra ve zdi. Touto jsme se musely prosoukat po čtyřech na Ochoz zvonice. Tlusťoši tady nemají šanci.Trochu prdelatější jedinci by se mohli zaseknout a pak by měli velké problémy se vysoukat ven a třeba by pak museli volat hasiče nebo rozebrat celou zvonici. My jsme to naštěstí zvládly bez problémů a tak nás nahoře čekal kouzelný pohled na noční město. Městečko se svýma úzkými bílými uličkami zářilo do noci a přístav vířil životem.

Další kroky nás zavedly do jedné moc pěkné slastičárny. Nacházela se na malém náměstíčku a měli tam skvělé capuccino. Procházely jsme stánky se zbožím a malé galerie s obrázky. Šly jsme okouknout i nové město, ale nebylo tak hezké jako to staré. Chybělo mu to tajemné šero kamenných uliček s lucerničkami. Na loď jsme se vrátily až před půlnocí a skoro mrtvé jsme padly do svých podpalubních postýlek.

Ještě před večeří nám kapitán oznámil, že plán plavby na příští den není jistý, protože je hlášena bouře na moři a tak bychom nemohli přeplout na ostrov Krk. Nechtělo se nám tomu věřit, protože když jsme se v noci vracely na loď, svítily hvězdy a měsíc byl jako malovaný.

7. DEN - středa 7. září 2000

Druhý útěk před bouří na ostrov Krk. Prohlídka Punatu, největší maríny na Jadranu.

Ráno mě vzbudilo bubnování kapek na palubu Silvy. Venku bylo zataženo a hladina v přístavu se dost vlnila. U snídaně nám kapitán oznámil, že bouře v plné své kráse vypukne až odpoledne, a proto budeme muset urychleně vyplout a to i přesto, že moře je už dost divoké. Našim cílem bude ostrov Krk. Odtud již není problém se dostat na pevninu. Kapitán měl obavu, že škaredé počasí může přetrvat i další dny a my se nebudeme moci dostat včas do Rijeky, kde na nás bude v sobotu čekat autobus pro návrat domů. Z Rabu bychom se nemohli nijak dostat, ale z Krku by to neměl být problém, protože je s pevninou spojen mostem. Pak bychom už jen zavolali řidičům a ti by pro nás přijeli na ostrov.

A tak jsme vypluli na další plavbu při které jsme prchali před bouří. Přístav na Rabu nás opravdu chránil. Když jsme vypluli na volné moře bylo to ihned znát. Narážející vlny loď pěkně rozhoupaly a v naší krvi začal adrenalin značně stoupat Stála jsem na přídi, ale to jsem neměla dělat. Dostala jsem pěknou slanou facku. Ještě teď mám slano za ušima. Radka zaujala vodorovnou polohu v podpalubí, která se ji už osvědčila minule. Prý je to lepší než Kinedryl a dá se s tím přežít každá bouře. Marťa asi po hodince plavby taky odpadla. Kolébání ji úplně uspalo. Tak jako maminky houpají svá miminka v kolébce, tak nás Neptun kolébal na vlnách. Jen já jsem odvážně zůstala na palubě a nemohla se nasytit neopakovatelné atmosféry. Moře mělo ocelovou barvu, jen na vrcholcích vln se tvořila bílá krajka. Temné a mohutné mraky se valily po obloze. Asi po třech a půl hodinách plavby jsme za silného deště dopluli do Punatu, letoviska na ostrově Krk a zároveň největší maríny na Jadranu. Zde si mohou majitelé své miláčky jachtičky uschovat na zimu a opravit si je. Na jaře budou pak moci vyplout na moře jako noví. Jen co jsme přirazili ke břehu, tak se počasí začalo rapidně měnit. Nejdříve se ukázal se kousek modré oblohy a než jsme poobědvali, tak již svítilo sluníčko. Ale černé mraky nezmizely a hrozivě se honily po obloze.

U mola jsme kotvili až jako třetí v pořadí, takže pokud jsme se chtěly dostat na břeh, musely jsme přelézt dvě plachetnice podobné té naší. Po zběžné obhlídce jsme zjistily, že Punat je sice největší marína na Jadranu, ale jinak je to nudné a v době naší návštěvy i mrtvé rekreační středisko, ve kterém převažují převážně turisté od nás. Na pobřeží bylo plno vybetonovaných pláží a kempů. V samotném městečku byl jen kostel. Punat postrádal romantiku malých městeček a živost velkých. Usoudila jsem, že by pro mě byl největší trest, kdyby mě sem někdo poslal na pobytovou dovolenou. Asi bych se tady ukousala nudou k smrti.

Radka nás opustila a šla na loď. Chytla nějakou spavou nemoc a tak kde mohla, tak spala. Já a Marťa jsme se šly podívat na marínu. Ale moc jsme z ní neviděly. Ze břehu byla totiž obehnána vysokým plotem a dovnitř jsme se nedostaly. A tak jsme se vydaly stezkou na kopec. Došly jsme asi do jeho poloviny. Odsud byl už hezký rozhled na celou zátoku s ostrůvkem Košljun, na kterém se nachází starý Františkánský klášter. Bohužel jsme ho neviděly, protože byl na druhé straně než jsme stály. Na vrchol kopce jsme už nevyšplhaly. Bylo dusno a tak jsme se koupaly ve vlastním potu a začala se opět stahovat mračna, chýlilo se k bouřce. Na loď jsme ještě došly za sucha

a světla, ale potom se spustila pěkná mela. Blesky se míhaly a osvětlovaly temnou oblohu. Hromy burácely až zaléhalo v uších. Někdy se tak zablýsklo, že byl ostrov Košljun vidět jako ve dne.

Do večeře jsme ven nevystrčily čumáky a mastily karty v salónu.

Večer jsme vyrazily na nezbytnou procházku. Bloumaly jsme po nábřeží a uličkách. Vybíraly jsme nějakou kavárničku nebo restauraci, kde bychom složily své staré kosti. Na restauraci jsme měly speciální kriterium a to co nejpohodlnější židle. Nakonec to vyhrála jedna pizzerie na pobřeží, ale než jsme ji našly, tak jsme prošly snad všechny stravovací zařízení. Co se dá dělat. Člověk se nachodí,když má střelené nápady a rozmazlené pozadí.

8. DEN - čtvrtek 8. září 2000

Prohlídka městečka Krk. Koupání a vyprošťování uvízlé kotvy. Poslední noc na lodi v přístavu městečka Omišalj.

Ráno se počasí umoudřilo, ale v noci to tak nevypadalo, byla pěkná zima. Kajuty byly navlhlé

a také přikrývky a oblečení. A tak jsme se přikrývaly vším možným co jsme našly. Nejhorší zjištění bylo, když jsem se probudila asi ve dvě a musela jít na záchod. Naše kajutka byla jakž takž zadýchaná a tím pádem i teplá, ale na palubě foukal studený vítr. Přejít po ní na toaletu byl pro mne nadlidský výkon. Dokonale mě to probudilo a zpátky do podpalubí jsem se vrátila promrzlá jako ratlík. Proto jsme ráno radostně vítaly sluníčko, které se na nás z oblohy smálo. Po natankování paliva jsme vypluli do hlavního města Krku. Městečko má stejné jméno jako ostrov sám tedy Krk.

Zakotvili jsme v přístavu u historické části města. Trochu mě zdrželi dva postarší polští turisté, kteří mermomocí chtěli ať je vyfotím s naší plachetnicí. Marně jsme je přemlouvala, že to asi nepůjde, že stojí na špatném místě, že mi do objektivu svítí slunce. Ale oni trvali na svém, měli takové divné kukuč, a tak jsme je blýskla. Doufám, že mě doma neproklínali, když na fotce měli jen černé obrysy, ale já jsem je varovala.

Naše první kroky nás zavedly ke skvostu města románské katedrále. Zaplatily jsme vstupné 5 Kn a byly jsme vpuštěny dovnitř. Někdo by řekl kostel jako kostel, ale ten v Krku je něčím vyjímečný. Jeho interiér totiž zdobí krásné sloupové hlavice a dřevěná kazatelna. Tiše jsme si katedrálu prohlédly a zamířily do uliček starého města. Nakukovaly jsme do všech krámků s vírou, že snad ještě něco koupitelného nalezneme a budeme moci malým dárkem doma někoho potěšit. Naše snahy však byly marné. Ale možná, jsme jen moc vybíravé :o)

Kolem poledne jsme odpluli na naše poslední koupání v zátoce. Aktivně jsem se převlékla do plavek a už stála u schůdků. Ale ouha, když jsem viděla ve vodě ty pokřivené obličeje a slyšela nepřirozené vzkřeky těch co do vody právě lezli, ozval se můj pud sebezáchovy. Popadla jsem osušku a šla se vyhřívat na horní palubu. Ukryla jsem se do závětří, ale bylo jen relativní. Loď sebou otáčela ve směru větru a tak se závětří chvílemi měnilo ve velký průvan. Takže nakonec jsem byla promrzlá a vyfoukaná. Točení lodi přineslo své ovoce, nešla vytáhnout kotva. Najednou jako bych se ocitla v pohádce "O řepě". Kotvu z vody tahalo celé mužské osazenstvo lodi. Tahali, tahali, ale nevytáhli. Chyběla jim asi myška, která by pořádně zabrala :o) Nakonec připlaval na pomoc potápěč, který se potápěl nedaleko. Ubohou kotvu nám zachránil. Byla zamotaná ve starých lanech, které ležely u dna. Šťastni, že vše dobře dopadlo jsme vypluli do našeho posledního kotviště na noc a to do městečka Omišajl.

Omišajl byl vidět již z dálky , protože na poloostrově v jehož zálivu se nachází stojí továrna petrochemického průmyslu. V průvodci píší, že jen hyzdí krajinu, jinak je voda v okolí čistá, ale my jsme se raději nekoupaly. Stará část města se nachází na kopci nad přístavem. Chvíli nám trvalo než jsme našly tu správnou stezku na kopec. Uličky byly úplně pusté. Městečko působilo ospalým

a pustým dojmem. Lidé jako by se z něj vytratili. Jen vítr ospale kvílel mezi starými domy. Konečně jsme měla možnost vyfotit svůj první a vlastně i poslední západ slunce na této dovolené. Vždy jsme kotvili tak, že slunce zapadalo za ostrov, ale teď zapadalo do moře. Málem jsme i tuto šanci zmeškala, ale nakonec jsem tento jedinečný okamžik uschovala do malé černé krabičky.

Jelikož byla poslední večeře našeho putování, tak ji posádka pojala ve slavnostním duchu. Každý stůl dostal dvě láhve vína. Kapitán ještě před večeří pronesl rozlučkovou řeč. Říkal, že počasí nebylo nejlepší, že stále foukala bura nebo jugo, a tak jsme se nemohli stále opalovat a koupat. Ale mě se to právě tak líbilo. Kdyby jen celé dny pražilo slunce, tak by jsme nezažili, jaké to je když se na moři blýská. Byli by jsme všichni vysušení jako sardinky a černí jako černoši a to není zdravé. Když se nad tím zpětně zamyslím, tak to bylo strašně fajn a za nic bych to neměnila.

Společně jsme si přiťukli na další zdárné plavby a pustili se do ohromného řízku. Kuchař nás chtěl asi na závěr zabít jídlem, protože když jsme skončili vítězný boj s řízkem, začal servírovat palačinky se zavařeninou. Byli jsme přecpaní k prasknutí. Už jen vzít špendlí a píchnout do pupíku. Ozvala by se pěkná rána. A tak jsme to šly s holkama rozchodit po pobřeží. Podél břehu se vinula úzká silnice, která byla jen místy osvětlená, takže jsme chvílemi tápaly ve tmě. Sedly jsme si a jen tak poslouchaly vlnky, jak narážejí o pobřeží a vracejí se zpět do moře. V dáli se ligotala světýlka Rijeky, do které poplujeme zítra ráno.

9. DEN - pátek 9. září 2000

Konec cesty.Poslední plavba do Rijeky a její osmihodinová prohlídka.

Ráno nás vzbudilo pobíhání po palubě. To plavčíci již čile vytahovali kotvu, protože kapitán chtěl vyplout ještě před snídaní. Násilně probuzené jsme vstaly a začaly se balit. No, bylo to dost srandovní, protože balit se mohla vždy jen jedna. Ty ostatní buď byly zalezlé ve svých postýlkách nebo úplně opustit podpalubí. Hrozilo, že bychom se spíše pozabíjely než nabalily tašky. Nakonec jsme to zvládly a dokonce jsme našly na dně úložného prostoru záchranné vesty pro celou loď. Dobré zjištění na konci cesty. Jedinou starost nám ještě dělalo zda autobus přijede včas do Rijeky. Kdyby se zdržel na hranicích, tak by to bylo dost nepříjemné. Řidiči musí mít po noční jízdě předepsanou osmihodinovou přestávku. Pokud dojedou na čas a to v deset hodin, tak bychom z Rijeky vyjížděli v šest hodin večer. Což se dá zvládnout. Ale pokud by přijeli až odpoledne, musely bychom po ulicích Rijeky bloudit v noci a to už tak příjemné není. Ale naštěstí všechno dobře dopadlo. autobus nás již čekal v přístavu s novou várkou odvážlivců, kteří podniknou plavbu z Rijeky do Zadaru. Naložily jsme svá zavazadla do autobusu a vyrazily do ulic. Čekala nás dlouhá osmihodinová prohlídka přístavního města.

Rijeka je velké průmyslové město, ale jeho historická část je poměrně malá. Dá se projít

i pomalým tempem velice rychle. Prošly jsme Korzo, dostaly se k muzeu a navštívily městskou tržnici, která byla plná čerstvého ovoce a zeleniny. Nakoupily jsme si broskve a hroznové víno na cestu a pokračovaly v prohlídce. Pořád nám zbývalo ještě dost peněz a tak jsme začaly náš „Rijecký tah“ po café barech a slastičárnách. Ovšem osm hodin se v kavárnách prosedět nedá, tak jsme se rozhodly, že zase popojedeme a půjdeme se podívat na další zajímavosti města. Mě padl do oka hrad Trsat, který stojí na kopci nad městem. Bez mapy a plánku jsme se jej vydaly dobýt. Řekly jsme si, že když půjdeme pořád do kopce, tak se ke hradu 100% musíme dostat. Nejdříve jsme stoupaly dosti rušnou silnicí, ale posléze jsme odbočily na schodiště. To bylo něco. Schody, schody a zase jen chody. Proplétali jsme se mezi vilkami. Teda listonoše bych tady dělat nechtěla. Ten jejich musí být po tak častých výstupech pěkně vymakaný. Když už jsme myslely, že schody nemají konce, tak se nám konečně ukázal hrad. No, spíše hrádeček. Je pěkně upraveny a prohlídka je zdarma. Uvnitř se dá vylézt na cimbuří a na věž, ze které je překrásný výhled na celé město

i záliv. Součástí areálu hradu je také malá galerie s plastikami. Bylo tam moc hezky. Svítilo sluníčko, ale nebylo moc velké horko. Tady na severu Chorvatska bylo už cítit, že se o svou vládu hlásí podzim. Kousek dál od hradu jsme si prohlédly Františkánský klášter s přilehlým kostelem. Zrovna skončila nějaká mše, tak všude kolem bylo plno lidiček. Byli to hlavně vesničané, kteří se do města dostali jednou za čas a tak si jej pořádně užívali. Předzahrádky restaurací praskaly ve švech. Hodně lidí se taky tlačilo kolem stánků u kterých prodávali suvenýry s náboženskými motivy nebo všelijaká cingrlátka. Každý se snažil aspoň nějakou drobnost koupit, dovést domů

a tím potěšit své blízké. Okolo kláštera se rozkládal velký park. Jeho pečlivě udržované trávníčky lákaly k lenošení, ale nám se už začala ozývat hladová bříška. Rozhodly jsme se, že si najdeme nějakou pizzerii. K sestupu z kopce jsme si vybraly jinou trasu. Byly to opět schody

a bylo jich ještě víc než těch, kterýma jsme vylezly k hradu. Cestou jsme potkávaly zbrunátnělé

a dech lapající človíčky. V duchu jsme si jen říkaly: " Počkejte, bude to ještě horší."

Schody nás zavedly zpět do centra města. Tady začala naše hra na schovávanou s pizzerii . Posléze se do naší hry zapojily i ostatní restaurace. Bezradně jsme pobíhaly po městě a hledaly nějakou italskou restauraci. Vše však bylo marné. Asi po třičtvrtě hodině jsme přistoupily na myšlenku a naše bříška ihned souhlasila, že našim cílem může být i úplně obyčejná restaurace.

Tak jsme další třičtvrtě hodinu běhaly po městě. Nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Všude samé cukrárny a kavárničky, ale místo, kde by si člověk mohl zajít na nějaký dobrý dlabanec, nikde.

Po marném, skoro dvouhodinovém zběsilém běhání po městě, kdy už jsme chtěly chroupat i hřebíky, se před námi zčistajasna zjevila malá pizzerie. Tak jsme konečně nasytily své vyhladovělé žaludky a hned nám bylo lépe.

Ráno nám připadalo osm hodin neskutečně dlouhých, ale ani jsme se nenadaly a najednou už byl čas jít do přístavu na místo odjezdu. Ještě jsme nestihly pořádně omrknou velký trajekt Marko Polo od Jadrolinie ,do kterého zrovna najížděla osobní auta a už přijížděl autobus. Všichni jsme se do něj naskládali a před sedmou vyrazili k domovu. autobus vystoupal až na úroveň hradu , odkud se nám ukázal poslední pohled na město a moře. Potom jsme nabrali směr na vnitrozemí ke Slovinským hranicí.

10. DEN - sobota 10. září 2000

Cesta a návrat domů.

Cesta domů uběhla strašně rychle. Nikde nás nezdržovali na hranicích. Dokonce celníci ani nechodili do autobusu, a tak jsme nemuseli ukazovat pasy a mohli jsme klidně spát. Bez problémů jsme mohli někoho propašovat. Škoda, člověk projede tři státy a pas mu zeje prázdnotou. Jak mám potom dokazovat, že jsem cestovatel, když mám v pase jen holé stránky :o).

Naši řidiči byli malí ďáblíci silnic, a tak jsme byli u Brna něco po čtvrté hodině ranní. Byli to, ale také hodní kluci a dovezli nás až k vlakovému nádraží. Tam jsme opustily teplý autobus , který dále pokračoval do Prahy a tajně doufaly, že nám brzy pojede vlak do Ostravy. Jel asi za necelé dvě hodiny a ty utekly celkem rychle.

Holky ve vlaku spaly, ale já nějak nemohla. Přepadl mě takový smutek z toho, že něco krásného a nezvyklého skončila. Na lodi bylo moc fajn. Kapitán byl skvělý. Vybavilo se mi, jak každé ráno před snídaní odcházel s velkou prázdnou látkovou taškou. Po chvíli se s ní opět vracel,ale byla plná voňavého pečiva, které se při snídani rozplývalo na jazyku. Dokonce vznikaly bitky o křupavé patky. Už teď vím, že se mi bude stýskat a ráda budu vzpomínat na malé ostrůvky zalité zlatem zapadajícího slunce. Na ty chvilky ticha a klidu, kdy bylo slyšet jen narážení vlnek o pobřeží , ale také na dobrodružné útěky před bouřemi. Utěšovala mě jen myšlenka, že všechno krásné musí jednou skončit, aby ještě něco krásnějšího mohlo začít …

Poslední aktualizace: 26.7.2010
Autor: dendera
Kvalita příspěvku:    
Hodnotit kvalitu příspěvku
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat

Chorvatsko

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace