Pár dní v Chrudimi, závěrečný epilog (Slatiňany, Luže)

Každá sranda něco stojí a v nejlepším se má přestat. Tak nějak jsme se uklidňovali, když jsme se hotovili k odjezdu. V Chrudimi, která bývá občas označována za „Atény východních Čech“, se nám totiž zalíbilo natolik, že se nám s tímto východočeským městem loučilo poměrně těžce. A tak jsme se před odjezdem zašli ještě jednou projít alespoň po Resselově náměstí s jeho památkami, dali si výbornou točenou zmrzlinu a vydali se na cestu.

Bylo úterý 15. září 2020 a v plánu dne rozhodně nebylo jen dojet domů a oslavit příjemnou dovolenou. Naopak, chtěli jsme ještě pár zajímavých míst navštívit a přitom jsme ani nemínili opouštět chrudimský okres. Naší první zastávkou se tak staly jen 5 km vzdálené Slatiňany – čtyřtisícové městečko na úpatí Železných hor, které proslavili hlavně černí záměčtí koně s „klabonosem“. A je paradoxní, že se jedná v podstatě o bratra starokladrubského bělouše, u kterého se ovšem více prosadili neapolští předkové.

Slatiňany ale zdaleka nejsou jen „velkou konírnou“, takže je celkem pochopitelné, že jsme se tady pár hodin zdrželi. V každém případě nás potěšilo, že černé lichokopytníky i své památky městečko hrdě reklamuje, zatímco o některých „slavných“ rodácích – např. o už hodně dlouhou noc se zmítajícím národním pokladu H.V. – raději taktně mlčí (k přechodným pobytům Františka Schmoranze i Jaroslava Vrchlického se však Slatiňany pyšně hlásí).

Z těch památek je potřeba zmínit zejména zdejší historizující zámek (původní gotická tvrz se nejprve změnila v renesanční zámek a poté – zásluhou Auerspergů – v sídlo spojující neogotiku s klasicismem), s hippologickým muzeem a anglickým parkem, neogotický kostel sv. Martina (jeho historie však začíná již ve 14. století) nebo zdejší hřebčín.

Byli jsme tady poprvé, takže na prohlídku zámku jsme si rádi zašli. Sice jsme museli premiérově absolvovat prohlídku s rouškou (tentokrát jsem to neukecal, ale recipročně jsem si mohl fotografovat bez větších omezení), ale i tak jsme si koupili dlouhý okruh. Měl jsem totiž pocit, že musím naprosto nutně vidět starou zámeckou kotelnu (trošku mě zklamala, protože podobné kotelny pod mým vedením běžně fungovaly v některých zdravotnických zařízeních na Šumpersku ještě těsně před „Sametem“) a další technické vymoženosti.

Prošli jsme si také zámecký park se sochou koně, jezírkem a pávy, nahlédli krátce k vraníkům i do interiéru kostela (bohužel jen přes mříž), dobře pojedli a vydali se „o dům dále“. Tím domem se po 12 km jízdy stalo dvouapůltisícové městečko Luže.

Tady to, pro změnu, známe docela dobře, takže se náš program lehce lišil od programu běžného turisty. Vynecháme tedy monumentální mariánský poutní kostel i nedaleký hrad Košumberk a soustředíme se na centrum obce (MPZ), které tvoří náměstí Plukovníka Josefa Koukala a jeho nejbližší okolí. Tady najdeme původně renesanční radnici, sloup s barokní sochou sv. Jana Nepomuckého, sluneční hodiny z roku 1990 a několik zajímavých historických domů, o kousek dál pak synagogu (ta současná pochází z roku 1780), kostel sv. Bartoloměje (mnohokrát přestavovaný svatostánek, jehož historie se začala psát v polovině 14. století) a další měšťanské domy.

Na závěr se vydáme ke zdejšímu židovskému hřbitovu. Udělali jsme si k němu pěší procházku, což byla chyba. Nudnou cestu po asfaltce bych příště raději zvládl autem a nechal si více času na historickou část Luže. Hřbitov je ale zajímavý, byl založen již v 17. století a postupně zde vztyčili přibližně 600 náhrobků. A potom jsme již Chrudimsko definitivně opustili.

Poslední krátkou dvojzastávkou se stalo město Lanškroun. Jednak jsme zde brali benzín, jednak si prohlédli sloupové sousoší s oboustrannými reliéfy Panny Marie Pomocné a Panny Marie Čenstochovské, které pochází z roku 1811. A pak už jsme opravdu jen přes „Valentovy“ Štíty přijeli do Šumperka. Po přípitku na velice vydařenou – i když až zbytečně krátkou – dovolenou jsem šel oprášit kolo, protože jsme ve čtvrtek vyráželi s přáteli „sjíždět“ Slovácko …