Okolo Bohuslavic u Zlína

Na začátku října naplno propuklo babí léto a jelikož jsem se na 14 dnů stal slaměným vdovcem (manželka nastoupila s atopickým kožním onemocněním na léčbu do Baťovy nemocnice), rozhodl jsem se hezkého počasí využít na kratší túru do zlínského okolí. Na mapách jsem našel několik zajímavostí vyskytujících se v okolí Bohuslavic u Zlína, takže mé kroky směřovaly k nim. Nejprve ale bylo nutno se busem dopravit do obce, do níž to z krajského města naštěstí není nijak daleko.

Pro mne jsou tyto Bohuslavice odjakživa obcí „průjezdní“, neboť jimi prochází hlavní silniční tah ze Zlína do Uherského Hradiště a ze středu obce i do Luhačovic a Uherského Brodu. (Vedlejší okresní silnice odtud míří do Salaše a Malenovic.)

Bohuslavice jsou rozloženy v hlubokém údolí Vizovických vrchů mezi obcí Březnice a Šarovy a první písemná zmínka o nich pochází z roku 1362. Od začátku 15.století spadaly pod malenovické panství. Dlouhá zástavba ulicového typu lemuje z obou stran břehy říčky Březnice, která ve středu vsi přijímá přítok v podobě vodstva Oskorušného potoka.

V minulosti prý stávala nad dnešním obecním úřadem tvrz – tzv. „Buchtů hrádek“, ale do dnešních časů z něj nezůstalo ani zblo.

V obci s téměř 750 obyvateli jinak mnoho památek není. Nejvýznamnější sakrální stavbou je novodobá moderní kaple Navštívení Panny Marie, která krášlí návrší nad křižovatkou ve středu vesnice od roku 2003. Průčelí ma symbolizovat ruce sepjaté k modlitbě a já si je zblízka mohl prohlédnout před pár lety, kdy jsem do Bohuslavic na bus sestupoval z blízké Salaše. Křížovou cestu a obrazy v interiéru, které jsou dílem malířky Ludmily Jandové z Osíku u Litomyšle ale už ne, protože vchod do kaple byl pevně uzamčen.

 

Dnes jsem si ji mohl prohlédnout jen z okna autobusu, protože jsem vystupoval až na další zastávce u školy. K odbočce k ní bylo nutno se po hlavní silnici kousek vrátit. Objekt ZŠ a sousední MŠ jsou umístěny nad říčkou v docela prudkém svahu kopce a okolo nich jsem svižně vystoupal na nejhořejší konec ulice s hezkými rodinnými domy. Fasádu jednoho zdobila kresba ještěrky. Další už mírnější stoupání vedlo nad chatovou osadou mezi okolními lukami úvozem s polní cestou se svatým obrázkem, která se o něco výš po vběhnutí do hvozdu stala pro změnu cestou lesní. A ta mne po 500 metrech chůze přivedla k rozcestí na plošším hřebeni a velmi pěknému zátiší se zajímavě pojatou výklenkovou lesní kaplí zasvěcenou sv.Hubertovi.

Má originální podobu: tvoří ji totiž velká část kmene mohutného stromu, z něhož byla oloupána kůra... a ten je zastřešen podélnou sedlovou stříškou. V horní části kmene je vyřezána nika, do níž bylo umístěno stylizované dílo uměleckého kováře. Zpodobňuje hlavu sv.Huberta (patrona myslivců) a jelena, kterému mezi parožím vyrůstá kříž. Práce je datována rokem 2013 a v tomto roce byla zřejmě zbudována i „kaple,“ doplněná posezením a o kousek dál také malým přístřeškem určeným ku přespání. Ten ale svým provedením spíše připomíná psí boudu. Okolo svátku sv.Huberta se prý u kaple pravidelně sloužívá za hojné účasti místních „lesní“ mše.

 

Odtud jsem po cyklostezce 5055 procházející lesní zpevněnou cestou zamířil pod temenem vrchu Losky (377 m) k nedaleké silnici z Bohuslavic u Zlína do Doubrav. Cyklostezka ji proťala a na druhé straně pokračovala dál po hřebeni po lesní asfaltce. Z ní jsem o hodný kus dál lesní cestou odbočil k lučině s nějakým obydlím, poblíž něj se měla na okraji lesa nacházet kamenná výklenková kaplička. Ta tam sice stála, ale na pastvině pobíhal volně puštěný vlčák, takže foto sakrální stvabičky jen ze zadní strany... a raději honem pryč!

Po návratu na cyklostezku jsem si jejího asfaltu dlouho neužil. Mým dalším cílem měl být partyzánský bunkr, nacházející se v severním svahu bezejmenného kopce (450 m), k jehož vrcholu jsem po další lesní cestě odbočil. Tady jsem minul osobní vůz, do nějž právě nastupovaly dvě mladé ženy. Co tu dělaly a či hledaly houby nevím, protože ty už letos nerostou a já v lese neviděl ani prašivku.

Od temene vrchu sestupovala po okraji lesa pasekou jen málo zřetelná cesta. V místech, kde dle mých představ mohla být mezi stromy zkratka k bunkru, jsem se vnořil do hvozdu... a po několika perných chvílích se z něj zase vynořil, protože to huští bylo absolutně neprostupné! Nezbylo, než oklikou sestoupit „normálním“ lesem až dolů do doliny ke zpevněné cestě a po ní se pod bunkr dostat velkou oklikou vedoucí naštěstí již po vrstevnici.

 

A tady mne čekala hned dvě překvapení: tou první byl u cesty umístěný dřevěný směrovník, druhým pak to, že chodník stoupající k památníku a bunkru přes několik lesních hrbů byl po celé délce z obou stran lemován spojenými kuláči a vysypán bílým štěrkem.

Po zhruba 200 metrech chůze jsem vystoupil na plošinu s pietně upraveným místem. Nachází se na tu mohyla vyskládaná z žulového kamene a opatřená deskou s reliéfem partyzánského samopalu a květin a s nápisem PAMÁTCE ODBOJÁŘŮM BŘEZNICKA. Vedle byl vchod do bunkru. Krytou chodbou lze po schodech sestoupit až k vlastní „zemljance“, do níž se dalo nahlédnout otvorem po vysazených dveří. Jedná se o prostou obdélníkovou místnost vyzděnou z cihel. Dno bunkru se nacházelo o kus níž pod mými nohami a hrozilo nebezpečí úrazu! Ostatně, bez nějakého svítidla zde ani nemá cenu sestupovat, mně k osvícení prostoru posloužil blesk fotoaparátu.

Nahoře byla před vchodem do bunkru umístěna další pamětní deska s vystupujícím, leč již zcela nezřetelným textem. Ten jsem si ale přečetl na vedlejší informační tabuli. Pietní místo je doplněno zastřešeným obdélným odpočinkovým altánem s dlouhým stolem a lavicemi.

 

Členitá krajina v okolí obce Březnice se za druhé světové války stala centrem protifašistického odboje na Zlínsku. Většina místních se do něj zapojila již na jaře 1939. Vyšší odbojářské vedení rozhodlo, že se jeho hlavním působištěm stanou horní březnické paseky jménem Křiby. Ty jsou rozprostřeny na odlesněném hřebeni vybíhajícím sem od Pinduly. Dolů k vesnici se od nich svažují rozsáhlé pastviny a louky. Na opačné jižní straně od usedlostí ke břehům Černého a Oskorušského potoka svahy klesají nepřehledným lesním terénem, kde bylo vykopáno celkem 9 bunkrů. V nich pak v těžkých podmínkách přežívali příslušníci protifašistického odboje z Hodonínska, kteří utekli před gestapem, dále pak uprchlí sovětští zajatci a mladí muži z Březnice, kteří odmítli nastoupit na nucené práce v říši. Vesničané a pasekáři je tajně zásobovali proviantem, šatstvem a dalším, nezbytným k přežití. Největší bunkr byl zbudován v lokalitě „Zákopaničí“ ve stráni nad Oskorušským potokem v blízkosti Bohuslavic u Zlína.

 

Začátkem roku 1943 nastala krutá zima. 29.ledna gestapo zatklo dva místní lesníky, kteří nevydrželi mučení a prozradili gestapákům umístění bunkru v Zákopaničí. Vzápětí k němu vyrazilo na 200 německých vojáků a příslušníků gestapa a lokalitu obklíčilo. Při zásahu přišel o život partyzán Jan Kozmík a Alois Slováček, další – Josef Slováček byl postřelen.

V Březnici pak bylo zatčeno 64 mužů, žen a mladistvých a nad obci se vznášel přízrak hrozby v podobě jejího vypálení, čímž si už předtím prošli obyvatelé Ležáků a Lidic. K.H.Frank nakonec usoudil, že počet zadržených je v poměru k počtu obyvatel dostatečně veliký a obec hroznému údělu naštěstí unikla. I tak ale Březnice přišla o 19 svých obyvatel, kteří byli fašisty ve vězení umučeni anebo popraveni.

 

Bunkr v „Zákopaničí“ prošel v sedmdesátých letech minulého století rekonstrukcí a 19.září 1976 byl spolu s památníkem slavnostně odhalen. (Tohle místo... a pak ještě okázalá mohyla na hřebeni na Křibech jsou dodnes připomínkou protifašistického odboje na Březnicku v poslední světové válce.)

Od bunkru jsem chodníkem sestoupil zpět na zpevněnou cestu a po ní se nad dolinou Oskorušného potoka vydal do asi 2.5 km vzdálených Bohuslavic. Cestou jsem minul soukromý lesní rybníček a na okraji zástavby obce pilu s několika zajímavými dřevořezbami. Zaujala i zvláštní podoba tří naproti se batolících kachen (že by nějací kříženci?), krásné retro „fáro“ parkující před jedním stavením a kamenný kříž u hlavní silnice, jehož patku dodnes zdobí erb Salmů. Od krucifixu už to byl jen kousek k zastávce busu u Sokolovny, jejíž budova stála naproti přes silnici na samém horním okraji obce.

Nutno dodat, že na bus do Zlína jsem dlouho čekat nemusel, neboť ve všední den na tomhle silničním tahu jede spoj co chvíli...