Ohnivá hora

Dnes již každý školák ví, že Etna je nejvyšší čínnou sopkou v Evropě a že leží přibližně v polovině východního pobřeží Sicílie. Pokud Sicilii navštívíte kvůli této sopce, brzy přijdete na to, že je jen několik míst, odkud se vám naskýtá úchvatný pohled na tutéž sopku. A můžete se nacházet na venkově, na pobřeží nebo ve městě. Já osobně bych doporučoval město Catania.

Ostře a dlouho sledovaná sopka

Arabové, kteří dlouho vládli nad Sicílií, nazývali Etnu „Ohnivá hora“. A sopka dělala vše pro to, aby si toto pojmenování zasloužila – z hlubin svého kráteru pravidelně vyvrhovala žhavou lávu. Dva nejstarší písemné záznamy o činnosti Etny pocházejí od Pindara a Aischyla, kteří popsali erupci z roku 475 př. n.l. Hora najednou připravila nevídanou podívanou, když proud lávy stékal klikatě po jejím úbočí jako ohnivý had a končil až v moři. To se ještě stalo v roce 396 př. n. l., 1329 n. l. a 1669 n. l. Erupce z roku 1669 je považována za nejslavnější v „moderních“ dějinách. Lávový proud široký asi dva kilometry a dlouhý 25 kilometrů se tehdy přelil přes hradby Catanie, pohltil domy, v kterých žilo více než 27 000 lidí, a z části zaplnil přístav.

Ve 20. století došlo k mnoha erupcím Etny, což je svědectvím o tom, že aktivita vulkánu sílí. Nejsilnější erupce nastala v roce 1928, kdy byla zničena vesnice Mascali. A láva a popel i v posledních letech působí místním lidem problémy.

Grande Mamma

Někteří odborníci se domnívají, že samotný kužel Etny se začal vytvářet nejdříve před 170 000 lety, kdy došlo k výlevu magmatu. Na úbočí sopky je dnes cca 250 takzvaných parazitních neboli adventivních kráterů, které jsou produktem různých fází sopečné činnosti. Tyto krátery působí dojmem dětí shromážděných kolek maminky, a proto místní lidé dali sopce přezdívku „Grande Mamma“, což v překladu znamená „velká máma“.

K Etně je možné si udělat výlet autem nebo můžete využít malebné okružní jízdy vlakem ( kterou bych doporučoval). Naskytne se vám úchvatný pohled na různé části Hory, na který do konce života nezapomenete. Spatříte například kužely Monti Rossi (Červené pahorky) poblíž Nicilosi, krátery Monti Silvestri a velkou prolákninu Valle del Bove (Volské údolí), které je vidět z městečka Giarre a Zafferana.

Geologické dějiny Etny zatím nejsou objasněny. Podmořské a pobřežní výlevy magmatu zformovaly mořský břeh, který se nachází severně od Catanie. Jedna jeho část se jmenuje Riviera deo Coclopi ( Pobřeží kyklópů) a vyznačuje černými lávovými útesy. Přímo naproti útesu u městečka Aci Trezza vystupují z moře bizarní skalní útvary zvané Faraglioni.

Proč lidé žijí na úpatí Etny

Jistě vás napadne proč lidé žijí na úpatí sopky, která se může kdykoliv probudit. Když je Etna v klidu, Etňané (jak se říká místním obyvatelům) zapomínají, že sopka vůbec existuje. Pokud ze sopky začně stoupat hustý dým, Etňané se na ni krátce podívají. Ale pokud je uprostřed noci probudí hřmot a oni zjistí, že na balkony a ulice se snáší popel nebo se jim dostává do očí a do nosu, pak je situace jiná. V takové chvíli je moudré, aby Etňané dali najevo, že mají před sopkou uctivou bázeň. Platí to zvláště tehdy, když se na jejím svahu objeví rudá láva, která pomalu , ale jistě stéká dolů a pohlcuje všechno, co si stojí v cestě.

Přesto všechno lidé, kteří kolem sopky žijí, ji pokládají za „přátelského obra“. I když sopka již způsobila značné škody -zničila úrodu, poškodila města a v před několika lety také turistické zařízení- o život připravila jen velmi málo lidí. Po období ničivé aktivity, kdy sopka smete to, co lidé vytvořili, se místní obyvatelé pustí do práce a všechno vybudují znovu.

Snažil jsem vypátrat proč tam lidé vůbec žijí. Nezjistil jsem nic. Častečnou odpověď jsem našel u italského básníka Giacomo Leopardiho, který popsal lidi, kteří žijí a pracují na úpatí Etny. Přirovnal je ke kručince, což je keř, který často roste na vulkanické půdě. Má krásné, zářivě žluté květy a neohroženě stojí, dokud jej nezalije láva. Jakmile však erupce skončí a láva vychladne, kručinka znovu vyroste a vykvete. Solná, statečná a nezlomená.

Etna se prý mění

Vulkanologé tvrdí, že se Etna začíná měnit. V minulosti se se erupce Etny nevyznačovaly silnými explozemi, ale o jejím současném charakteru časopis Focus napsal:

„Pokládali jsme ji za aktivní, ale nikoli za nebezpečnou sopku. Teď se však na ni díváme se znepokojením.“

Francouzští a italští vědci varují: „Etna se pomalu mění z efuzivní sopky, tedy ze sopky s pomalým lávovým výlevem a slabou erupcí plynů, na explozivní sopku.“

A Paola Del Carlová, výzkumná pracovnice pobočky Národního geofyzikálního a vulkanologického institutu v Catanii, řekla: „V posledních třiceti letech se efuzivní i explozivní činnost Etny výrazně zvýšila a je těžké předvídat, co se stane v budoucnosti.“

Ale konec strašení. Přes to všechno nabízí Erna velkolepou podívanou. V zimě je zahalena bílým hávem, v létě má na sobě temně hnědý šat. Někdy je tichou dominantou sicilského pobřeží, jindy otřásá zemí, ozařuje noc svým ohněm...Místní obyvatelé říkají:

„Nebojte se, když ji uslyšíte hřmět. Je to jen způsob, jak Etna říká ,dobrý den´.“

Sdílet s přáteli