Novojičínsko I. - mezi Příborem, Kopřivnicí, Štramberkem a Novým Jičínem

Navštívit alespoň občas tuto část severní Moravy jsme dlouhý čas tak nějak opomíjeli. K naší smůle, nutno dodat, protože k vidění je tady toho opravdu hodně – koneckonců jako ve všech koutech naší krásné země. Dvoudenní průzkumnou cestu jsme tedy naplánovali poměrně podrobně, aby nám nic z toho nejdůležitějšího a nejzajímavějšího neuniklo. Jestli se nám to povedlo, posuďte sami.

Ranním vlakem jsme se přesunuli do Studénky a do téměř devítitisícového města Příbor se již vydali v sedlech našich bicyklů. Příbor je sice rodištěm veleslavného Sigmunda Freuda (pivo s tímto názvem jsme si také hned dali), ale nás spíše zajímal fakt, že se jedná o město starobylé a za městskou památkovou rezervaci vyhlášené. A tak jsme hned vjeli na Freudovo náměstí, kde se mj. nachází historické domy s podloubím (např. dům Ditrichštejnský), mariánské sousoší světců nebo funkcionalistická radnice.

A potom jsme se již k vydali k dominantě města, kterou je kostel Narození Panny Marie. Jedná se o nádherný románsko – gotický chrám (jádro z poloviny 13. stol.), který ovšem prošel jistými renesančními i barokními úpravami. Většina současné stavby však pochází z přelomu 14. a 15. století. Převážně rokokový mobiliář doplňuje gotická Madona z roku 1420. Kolem tohoto opevněného kostela se původně rozkládal hřbitov, dnes jej obklopuje ohradní zeď se 14 kaplemi z II. poloviny 19. století.   

Následuje návrat na náměstí Sigmunda Freuda, procházka podloubím, secesní budova pošty, kostelík sv. Kříže z roku 1511, kostel sv. Františka Serafinského z roku 1622, klášterní kostel sv. Valentina z r. 1766, Tencallův piaristický klášter z roku 1700 … a odjezd.

Naším dalším cílem byla více než dvacetitisícová Kopřivnice, přesněji řečeno zdejší Technické muzeum TATRA. Tady jsme se velice rychle vrátili do klukovských let a nevěděli jsme, kam dříve s očima. Slavná Slovenská strela před muzeem, replika Tatry Präsident  (r. 1897), limuzína T 11, aerodynamické vozy T 87 a T 97, vůz cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, hasičské vozy, drezína atd. atd. Pak už jen pohled na neogotický kostel sv. Bartoloměje z roku 1894 a rychle přes kopec k dalšímu cíli.

Tím je hrad Strahlenberg, tedy čtyřtisícové město Štramberk a jeho věhlasná Trúba, což je vlastně „vyhlídkový“ bergfrit hradu z konce 13. století. Štramberku se říká Lašský Betlém a my si různé pohledy na jeho panorama opravdu užíváme. Je tu sice i novodobá věž (r. 1908) kostela sv. Jana Nepomuckého, ale Štramberská Trúba je prostě jiný „level“. Dnes ji doplňují zbytky vnitřních hradeb, dřevěná vstupní část a tzv. Jaroňkova útulna z roku 1925. Výstupu nahoru a rozhlédnutí se po krajině jsme, pochopitelně, neodolali.

Ještě před tím jsme se opět vrátili do dětství a nahlédli do malého Muzea Zdeňka Buriana (dnes je už jiné i jinde). A po sestupu jsme pro změnu vyrazili do zdejší „Zlaté uličky“, tedy mezi roubené domy z konce 18. století, nacházející se v Jaroňkově ulici. Následuje návrat na Náměstí, povinná návštěva Městského pivovaru a přesun „o dům dále“.

Tím domem byl hřbitovní kostelík sv. Kateřiny v zaniklé osadě Tamovice. Zajímavá stavba z konce 14. století je ale hermeticky uzavřena, takže se moc nezdržíme. Do podobné, ale více barokizované, stavby v nedaleké obci Rybí (přes 1.200 obyv.) už alespoň nahlédneme „přes mříž“. A potom nás již poprvé čeká město, které dalo název tomuto cestopisu.

Třiadvacetitisícové město, ve kterém zemřel generál Laudon, je až překvapivě historické – koneckonců bylo také právem vyhlášeno městskou památkovou rezervací. V rychlosti jsme si prohlédli alespoň Masarykovo náměstí s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a renesanční arkádovou Starou poštou … a šli na pivo. Díky zajištěnému ubytování (v noci se ochlazovalo natolik, že se nám pod tradiční širák fakt nechtělo) jsme si mohli dovolit pozdně večerní návštěvu trojlodního interiéru výše uvedeného monumentálního barokního farního kostela (mj. Zahnerovy sochy) i „noční“ fotografování na Masarykově náměstí s morovým sloupem z roku 1710 a Bartwigovou sochou Tančící sedláci z roku 1929.

A to bylo pro první „ den na cestě“ opravdu vše, takže na závěr už jen malý technický dodatek. Tento cestopis je retrem popisujícím velmi vydařenou víkendovou akci ze září roku 2007. Fotogalerie je tedy ještě tvořena pouze skeny fotek z kinofilmů a je tak vlastně cenným dokumentem doby.