Noto – baroko v pohádkovém provedení.

Autobus na Syrakusy vyjíždí od hotelu ve Fontane Bianone na minutu přesně. Pokud ve stanovený čas dorazíme do Syrakus, budeme mít 14 minut na nalezení vlakového nádraží, koupení jízdenek a nastoupení do vlaku. Zatím máme možnost sledovat, jak na každé zastávce přibývá cestujících. Jsou to ve velké většině černoši, Arabové a něco málo místních obyvatel. Za okny autobusu se střídají sady pomerančovníků, oliv a mezi nimi pole osázená zeleninou. Je začátek dubna a na některých místech již začala sklizeň. Je vidět, že tyto práce jsou doménou přistěhovalců. Na předměstí Syrakus se autobus začíná vyprazdňovat a po dalších několika minutách jsme na konečné. Nádraží je údajně za rohem a tak v poklusu dorážíme k pokladně. Jízdenky máme a sotva usedneme do pohodlných sedaček, vlak se rozjíždí.

Cíl naší cesty se v antice jmenoval Netum a od pradávna tady žili původní obyvatelé ostrova, Sicelové. Čas plynul, dobyvatelé a vládcové se střídali a s městem to bylo jako na houpačce. Největší tragedie v dlouhé historii města ale přišla 11. ledna 1693. Tehdy Sicilii postihlo velké zemětřesení, při kterém bylo zcela zničeno přes 50 měst, na 300 vesnic a údajně zahynulo okolo 100 000 obyvatel. Je zřejmé, že tato událost mnohé změnila a trvalo delší dobu než se začalo od samého začátku. V Notu vyhrálo řešení začít stavět nové město na jiném místě. A tak přibližně 10 km od starého města, na návrší nad levým břehem řeky Asinaro, začalo vyrůstat město nové.

Za nádražím v Notu nás čeká stoupání ke starému městu. Z několika uliček, které se šplhají na návrší, si vybíráme tu nejpřímější a její konec se dá spíše tušit než vidět. Domy v této části města jsou většinou přízemní či jednopatrové. Tu a tam nad námi vlaje schnoucí prádlo a skoro všude jsou květiny. Ulička nás dovedla k parku, kde je několik prodejních stánků se vším možným. Z laviček pod stromy pozorují zdejší hemžení místní senioři. Do těchto míst přijíždějí jak linkové autobusy, tak i ty, které přivážejí davy turistů. Ze směsice hlasů se občas ozve i čeština a lidský had míří k nedaleké královské bráně.

Za ní je již jiný svět, který se tu jmenuje Corso Vittorio Emanuele. Na hlavní třídě jsou krámky, kavárny i restaurace. Při pohledu na lidské hemžení mě napadlo zda někteří turisté vnímají nádherné sicilské baroko všude kolem. Průčelí jednotlivých domů se předhánějí a ještě dnes dovedou vypovídat o postavení a vlivu jejich vlastníků. Skoro každý dům či palác zdobí nádherné balkóny a z fasád domů se na nás dívají kamenné mořské panny, andílci a další desítky fantastických dekorací. Stavělo se tady z vápence, který má prazvláštní medové zabarvení a na slunci doslova září. Samostatnou kapitolou jsou zdejší církevní památky. Stojí jich tady asi 35 a mezi nimi vyniká katedrála San Nicoló di Mira. Vystupuje se k ní po širokém schodišti a jak její průčelí tak i vnitřek skutečně ohromí.

Pozornost si zaslouží i Ducezio Palace, který je sídlem Radnice. Hezkou budovou je městské divadlo a tak by se dalo pokračovat stále dál. Nás zaujal kostel San Carlo al Corso a to nejen svým vnitřním zařízením, ale především možností vystoupat na jeho věž. Město je odtud skutečně jako na dlani. Je odtud hezký pohled na katedrálu a její okolí. Za návštěvu jistě stojí několik dalších kostelů, velmi pohledná je bazilika sv. Salvatora. Z hlavní třídy jsme si zašli do dalších uliček starého město. Jsou většinou přeplněny parkujícími auty a turistů sem mnoho nezavítá. Několik uliček je slepých a na jejich konci vždy čeká nějaké překvapení, většinou v podobě malého dvorku nebo rostliny. Tady je mnoho domů ve velmi špatném stavu, hodně jich je zcela prázdných a podle toho také vypadají. Návštěvu města končíme v malé kavárně. Zbývá dodat, že město je na seznamu světového dědictví Unesca a něco navíc za nás dopoví fotografie.